Funeral Ceremonies
Režie:
Zdenek SirovýKamera:
Jiří MacháněHudba:
Jiří KalachHrají:
Jaroslava Tichá, Ľudovít Króner, Josef Somr, Jana Vychodilová, Lída Roubíková, Jan Kühmund, Gustav Opočenský, Božena Böhmová, Josef Bartůněk, Vladimír Huber (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Dlouho zakázaný snímek, natočený podle románu Evy Kantůrkové, se odvíjí ve dvou časových rovinách: jednak líčí vystěhování odbojného sedláka, jednak jeho pohřeb o několik let později ve vesnici, kam se nikdy nesměl vrátit - ani po smrti. Místní mocenská elita se smuteční slavnosti právem obává, průvod truchlících by se totiž snadno mohl změnit v mlčenlivý akt nesouhlasu. Režisér Zdenek Sirový, jenž baladicky laděný příběh rozložil do tří částí, postihl, jak údajný "socialismus s lidskou tváří" se s tím stalinským rozchází jen v otevřenosti represí, mocichtivost zůstává stejná. Drama bezmála dosahující rozměru antické tragédie přivádí na scénu odhodlanou ženu, vdovu po zesnulém, která urputně, bez ohledu na ustrašeného služebníka božího a navzdory místním funkcionářům, prosazuje honosnou poslední cestu. Tvůrci se přitom vyhýbají heroizaci svých hrdinů. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (128)
Dech beroucí výpověď o velmi smutné době. Hodně depresivní, ale o to více autentické. ()
Mrtva je individualita. Sepište nekrolog za člověka. ()
Zkurveně těžká a depresivní záležitost-pohleďme na sebe-co jsme (ne co jsme byli-to by bylo hodně levné). Eva Kantůrková skutečně nebyla žádná slepice ale famózní spisovatelka. Obsazení Ľudovíta Kronera, výborný tah. Klasický trezorový film na který se už raději nebudete dívat. ----Jako živého jsme ho vyhnali z okresu, jako mrtvý se může vrátit--- ()
Život byl, je a bude vždy nespravedlivý. Ne všemu zlu se dostane zaslouženého potrestání, ne každému dobru zasloužené odměny. Úsloví prostého lidu, že "na každou svini se vaří voda", je pouhopouhou nepravdivou útěchou, neb né každé prasátko si užije této koupele, naopak mnohému roste pěkně šťavnaté žito a umře ve vysokém věku pokojně ve spánku. Člověk se s tím musí smířit, jinak by se frustrací a vztekem zalknul. Smíření ale samozřejmě neznamená, že nemá smysl bojovat za lepší svět. No zkrátka, co si budeme nalhávat, křivdou se dlouhodobě trápí tak akorát ten, koho se osobně dotýká... Něco jako výčitky svědomí moc neexistuje, ti, co zlo spáchali, nebo ti, co mu nečinně přihlíželi, si časem svoje nehezké chování přijatelně odůvodní, nebo ho vytěsní, zapomenou na něj, a žijí si vesele a nerušeně dál. Tohle si podle mě uvědomila hlavní hrdinka na úplném konci, jak pozorovala lidi, co předtím šli spořádaně vyprovodit jejího rozkulačeného manžela na hřbitov, jak se večer nerušeně veselí a je jim všechno buřt. A to ještě tento snímek nebyl moc krutý, hlavní místní komunista totiž potrestán byl, prostřednictvím své manželky, která si i přes ta léta nesmířila s nespravedlivostí, rozstříhala svou kradenou výbavu a odevzdala kradené šperky. No, co si budeme nalhávat, bylo to spíš idealistické než realistické. ()
Působivě navozená atmosféra. Je přesně stejná jako počasí - studená a smutná. Časové roviny jsou prolínány nenásilně a velmi dobře dotvářejí celkový dojem. Příběh je smutný, až děsivý a některé scény (šicí stroj v žumpě) nezapomenutelné. ()
Zlé, bezútěšné a pravdivé. V prostotě je síla. Vždycky. ()
Černobílé, ponuré, krátké, ale naprosto zasr*** komunisticky výstižné dílo. ()
Keby sme označili funkcionárov a polovicu dediny ako supy, bola by to urážka tohto užitočného vtáčieho druhu. Doba kolektivizácie nebola milá a ani sami dedinčania sa nevedeli poriadne rozhodnúť a pridať na správnu stranu. Rozdelenie filmu na tri časti je dobré, keď sa až neskôr dozvieme, z čoho vyplýva to nešťastie postáv a ich konanie. Viacmenej sú to iba útržky, ktoré si postupne skladáme, ale kompletnú skladačku nedostaneme naservírovanú, režisér ju necháva dokončiť diváka samostatne. Depresia je prítomná podľa očakávania, ale nie je to ten typ zážitku, aký by ma maximálne oslovil. ()
No byla to hrozná doba, ale film nijak výjimečnej neni. Je to plný postav, co maj špatný svědomí a postav co nemaj svědomí. Člověku, co o tý době nicmoc neví (likvidace venkova) to podle mě nemůže nic dát (na to je to moc náznakový...spíš to ještě otráví). Navíc je to řemeslně takový nijaký a formát 4:3 (ve kterym jsem to viděl, nevim, jestli existuje i jiná verze) tomu zrovna nepřidá. (60%) ()
Dech beroucí zážitek, neuvěřitelně silný film [LFŠ2018] ()
Jedno z nejtíživějších a nejpravdivějších svědectví o době komunismu. ()
Znárodňovanie, lakomosť, zlodejina na dennom poriadku v komunistickom režime. Absurdita, vtip aj krutá realita v jednom, vrytá v tvárach všetkých hercov. Výrazný Josef Somr ako najväčší hriešnik. ()
Dalsi z tech prostych a tvrdych filmu, ktere si nemusi na nic hrat. Tohle by mela byt povinna cetba pro vsechny. Ne, kolektivizace nebyla legracni. ()
Výborný film. Pan Sirový, je naozaj surový a ukazuje život na dedine v 50tych rokoch bez zábran. Fantastický J.Somr. 80%. ()
Ďalší z rady skvelých trezoroviek, ktorý spatril svetlo sveta až po dvoch desaťročí a ktorý si zaslúži viacej pozornosti, čo sa do sledovanosti a uvedomenia si ďalšieho z klenotov čs. filmografie. ()
Sirový od začátku atakuje diváky tísnivou atmosférou, plnou deprese a zmaru. K tomu velice pomáha velice podařený výběr lokalit a černobílá kamera. Bohužel scénář je velice jednoduchý, ale příběh je dostatečně nosný-nejvíce mrazí prostřední část, odehrávající se v 50tých letech. Smuteční slavnost je kvalitním politickým filmem, jenž jednoduše odkrývá pravou tvář zakládání kolchoozů u nás-už se nedivím, že můj děda se svých polností radějí bezboje vzdal. ()
Podobně jako Jasného Všichni dobří rodáci je Smuteční slavnost silnou morální výpovědí o marasmu 50. let a nucené komunistické kolektivizaci. Černobílá kamera a rozdělení do tří časově provázaných kapitol dodávají snímku výraznou atmosféru. Vhodně je vybráno herecké obsazení, tiše vzdorovité Jaroslavě Tiché věřím každé gesto, stejně tak bezprostřednímu Josefu Somrovi. Memento, které by se mělo připomínat častěji, než vyčpělé normalizační bláboly. ()
Literární předloha tohoto filmu, román Evy Kantůrkové Smuteční slavnost, vyšel tiskem v roce 1967; jeho současná antikvární cena se pohybuje od 50 do 60 korun. Četl jsem jej někdy v roce 1970, ale neutkvěl mi v paměti. Nyní jsem si doplnil vzdělání shlédnutím tohoto filmu z roku 1969, který po natočení putoval do trezoru a veřejnost jej měla možnost vidět v kinech až v roce 1990. Mimochodem, zájem lidí o tzv. trezorové filmy rychle pominul. V roce 1991 se už v biografech dávno nepromítaly. Lidé se filmů kritizujících socialismus brzy nasytili. Doufali ne snad přímo ve vítězství „pravdy a lásky“, ale přece jen se těšili nadějí na lepší a spravedlivější život v kapitalismu, který jim měl přinést svobodu a blahobyt. Začátkem devadesátých let se to tak opravdu mohlo jevit, neboť problémy, s nimiž jsme konfrontováni dnes, si tehdy téměř nikdo nedovedl představit ani v té nejdivočejší fantazii. Místo toho jsme jen vyměnili jedny problémy za jiné. – Film Smuteční slavnost je historickým dokumentem o temnějších stránkách socialismu a dokladem vysoké úrovně předrevoluční české kinematografie. Neuškodí si občas připomenout, že socialismus měl na jedné straně své mouchy, ale na druhé straně v něm panovala i velká míra dnes již neexistující svobody, např. se smělo kouřit v restauracích, jak můžeme ve filmu vidět. Stručně řečeno: Velký bratr v Moskvě kladl důraz na jiné věci než Velký bratr v Bruselu. ()
Kolektivizace a její následky v mezilidských vztazích. Na Noc nevěsty to sice nemá, ale ta atmosféra zmaru, zejména v první třetině je výborná. ()
Celým filmom sa tiahne ponurá atmosféra. Film má určite svoju kvalitu, ale nemyslím si, že by bol až taký výnimočný. Je rada filmov nakrútených koncom 60. rokov, ktoré skončili v trezore a tým si získali akýsi kultový status. Lenže väčšina z nich si ho nezaslúži svojou kvalitou. Len to, že sa tvorcovia odvážili kritizovať komunistický režim, ešte neznamená automaticky filmovú kvalitu. A naopak, sú kvalitné filmy poplatné režimu, ktoré sú vďaka tomu neprávom podhodnotené. ()