Funeral Ceremonies
Režie:
Zdenek SirovýKamera:
Jiří MacháněHudba:
Jiří KalachHrají:
Jaroslava Tichá, Ľudovít Króner, Josef Somr, Jana Vychodilová, Lída Roubíková, Jan Kühmund, Gustav Opočenský, Božena Böhmová, Josef Bartůněk, Vladimír Huber (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Dlouho zakázaný snímek, natočený podle románu Evy Kantůrkové, se odvíjí ve dvou časových rovinách: jednak líčí vystěhování odbojného sedláka, jednak jeho pohřeb o několik let později ve vesnici, kam se nikdy nesměl vrátit - ani po smrti. Místní mocenská elita se smuteční slavnosti právem obává, průvod truchlících by se totiž snadno mohl změnit v mlčenlivý akt nesouhlasu. Režisér Zdenek Sirový, jenž baladicky laděný příběh rozložil do tří částí, postihl, jak údajný "socialismus s lidskou tváří" se s tím stalinským rozchází jen v otevřenosti represí, mocichtivost zůstává stejná. Drama bezmála dosahující rozměru antické tragédie přivádí na scénu odhodlanou ženu, vdovu po zesnulém, která urputně, bez ohledu na ustrašeného služebníka božího a navzdory místním funkcionářům, prosazuje honosnou poslední cestu. Tvůrci se přitom vyhýbají heroizaci svých hrdinů. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (128)
Tématem podobné filmu Všichni dobří rodáci, který ovšem vedle Slavnosti vypadá jako vcelku optimistický poetický film, směřující i k jakémusi smíření. Zde je vzpomínání drsnější a zřejmě pravdě více odpovídající (vím, že tomuto dojmu napomáhá i černobílá kamera). Selka Chladilová (J. Tichá) je zde opravdu neokázalou heroickou postavou, kterou vlastně to nejhorší čeká, protože i ošetřování nemilovaného muže a následný boj za důstojný pohřeb dával jejímu nešťastnému životu smysl, ale teď je před ní prázdnota. ()
Ďalší z rady mnohých filmových klenotov, tzv. trezorových filmov a zároveň ukážka výbornej filmárčiny zo "zlatých šesťdesiatych", obdobia ktoré prialo predovšetkým famóznym umeleckým dielam, aké sme už neskôr nemali možnosť vidieť takmer vôbec. Až abnormálne sugestívne pôsobiaci strhujúci film Zdenka Sirového, v ktorom ukázal veľmi neblahý dopad pomýlenej doby-komunizmu a jej hlavných mocipánov (v tomto prípade hlavne Devera v podaní excelujúceho Josefa Somra) na ľudí z prostého ľudu pripravených odhodlane, avšak bezmocne brániť svoj majetok. Filmové dielo podľa predlohy Evy Kantůrkovej je štruktúrované do troch hlavných kapitol - Chladilova smrt, Odchod a Smuteční slavnost (kapitola osvetľujúca a dávajúca význam názvu samotného filmu). Svojvoľné rozhodnutie ženy pochovať mŕtveho muža v rodinnej hrobke naráža na byrokraciu mocných, pretože hrob sa nachádza v dedine odkiaľ bol mŕtvy kedysi násilne vysťahovaný, lebo nešiel s prúdom ale proti nemu (v náznakoch sa to dozvedáme v prvej kapitole, no až v druhej je to v plnej kráse ukázané). Tisícročná tradícia dediny - pohreb mŕtvemu - nad komunistami "vyhrala", Matylde sa podarilo zorganizovať zomrelému pohreb a funkcionárov poslala do hája. Ľudia, ktorým komunisti nejakým spôsobom v reále skutočne ublížili sa pridali medzi hercov do pohrebného sprievodu a protestovali proti vtedajšej zhubnej dobe. Reflexia filmu a reality dotiahnutá až do únosných hraníc! 85% ()
Tenhle film by se měl povině vysílat všem mladým, kteří by volili komunisty. Tahle syrová výpověď doby 50. let mluví za vše. Pro mě nejlepší trezorový film. Premiéru měl až 16.11.1989 na Filozofické fakultě v Praze. K filmu složil hudbu vynikající skladatel Jiří Kalach, která je tak pochmurná jako celej snímek. Matylda (Jaroslava Tichá) a Devera (Josef Somr) jsou perfektně obsazeni, stejně jako další herci i neherci. Neskutečná výpoveď tehdejší šílené doby. ()
8/10 Nase rodinna zkusenost drsne prevedena do filmove podoby ()
Malý velký film. Je obdivuhodné na jak malé ploše jsou generálně a realisticky vykresleny tehdejší komunistické neduhy. 70 minut je tak akorát aby film zasáhl, ale nezpůsobil přílišné neštěstí v podobě deprimovaných diváků. Já sám bych si trochu přidal a proto zatím za čtyři. ()
Výjimečný film pracující s měřítkem snadno aplikovatelným na mnohem větší modely, rozkrývající realitu iluze fungující společnosti. Těžko si představit ideálnější látku pro černobílý film. Vyniká především hloubkou pole, kontrastem barev, kamerou, scénářem a metaforami, které už jsou snad za hranicí nesrozumitelnosti. Dál už bych musel pokračovat jen v superlativech.. ()
Dokument rozpoznatelný v uměleckém díle. Pohřební slavnost se uskutečnila tak, jak ji vdova chtěla a prosadia. Společnost se však stále nachází ve svém manio-depresivním režimu: zatímco kolektiv oslavuje v manické maškarní slavnosti, jednotlivec propadne své, dlouho nad hranicí ponoru držené, depresi. ()
ocenenia : Montréal World Film Festival 1990 - Špeciálna veľká cena poroty (spolu s filmom "Žena s krajolikom") ()
Silné téma v nepříjemné atmosféře. Velmi potřebný film i dnes. Ovšem Dobří rodáci jsou ještě o level výš, tady nějak chybí větší prokreslení postav, což nenapraví ani jejich zajímavá propojení, která sondujeme postupem filmu... ()
Vyborny trezorovy film, ktoremu komunisticka vladna moc v byvalej ceskoslovenskej federacii dlho nedokazala prist na chut. Zdenek Sirovy sa prejavil ako schopny filmar, ktory sa rozumie remeslu. Tematika je na urovni : sedliak je nasilne vystahovany a nasledne aj jeho pohreb a zalezitosti, ktore sa okolo toho krutia. Maximalne verne je vykreslena moc a svojvola komunistickeho systemu, vyborne dialogy, herci idu na maximum. Krasny dokaz toho, ze najlepsie diela sa tocili v ceskoslovenskej kinematografii v 60. rokoch. 94 % ()
Z toho filmu číší naprostá beznaděj a zmar. ()
Ty čtyři hvězdy si to podle mě zaslouží, protože to je na ně dostatečně propracované podobenství, které ví, co chce říct, jak to chce říct a jak se dalo čekat - skončil s tím okamžitě v trezoru. Líbila se mi ta pomalá atmosféra, líbil se mi ten pomalý vývin příběhu, líbila se mi i práce s některými symboly, natočené to je taky naprosto skvěle a mezi klady určitě řadím i naprosto dostačující a příjemnou stopáž, protože kdyby to trvalo klidně jen o pár minut déle, začne to působit příliš rozvlekle - až tedy na případ, kdyby delší stopáž přinesla výraznější a silnější závěr). Takže ano, je to dobré a líbilo se mi to, ale nemůžu se ubránit dojmu, že zdejší vysoké hodnocení je dané spíš pověstí, jakou ten film má, než tím, že by to skutečně bylo tak kvalitní. Třeba Jan Němec natočil O slavnosti a hostech a Démanty noci, všechno má stopáž ještě o nějakou tu minutu kratší a oba ty filmy jsou propracovanější, silnější a hlubší, než právě tenhle, který z nich má hodnocení jednoznačně nejvyšší... Slabé 4* ()
Smuteční slavnost je jedním z nejpůsobivějších společensky kritických filmových dramat konce šedesátých let. Závažné je již samotné téma, naléhavost je zvýrazněna koncepcí syrových obrazů i všeobjímající stísněnou náladou. Detaily hereckého vypětí korunují důraz a opravdový duševní prožitek. Osobní nespravedlnosti v rámci jakéhokoli společenského, nebo politického uspořádání nejsou neznámým pojmem. Ale jen v extrémních polohách nabývají enormních rozměrů v kvantitativním počtu i prožitých hrůzách. Smuteční slavnost nehledá naději, rozhlíží se k pochopení, neidealizuje a všeobecný zármutek se prohlubuje. Hlavní postavou morálního neklidu je Matylda Chladilová (velmi dobrá Jaroslava Tichá), čerstvě ovdovělá vesnická žena. I přes příkoří minulosti necítí zášť, hledá známky zdravého rozumu, nachází strach i mlčení zasaženého a znovu rozjitřeného svědomí. Umanutou asertivitou se stává symbolem hrozby, úzkostná bázeň pohledů bedlivě střeží její kroky. Bolest utrpení je hmatatelná. Hlavní mužskou postavou je Alois Devera (vynikající Josef Somr), komunistický předseda místního MNV. Je nejviditelnějším představitelem útlaku. Ze své role a možné eskalace nespokojenosti se dostává do rozpolcenosti. Z ní nevede cesta do bezpečí, ale jen k další demonstraci moci a rozkladné paranoii úleku. Ústředním bodem je Jan Chladil (dobrý Ľudovít Króner s hlasem Jaroslava Moučky), Matyldin manžel. On je stínem špatného svědomí a spálí všechny, kdo se snažili zapomenout. Důležitou postavou je Tonka (velmi dobrá Jana Vychodilová), Aloisova manželka a bývalá skromná děvečka na Chladilově statku. V ní se kumuluje veškerý pocit vinny, třese se zimou u cesty a prosí o odpuštění. Zármutek je znásoben osobním traumatem a získává neomezenou moc. K výraznějším postavám patří Tončina matka Chrudimská (dobrá Ludmila Roubíková), zástupce nejpočetnější části populace, která se v supích hejnech slétá na zbytky lidské důstojnosti. I Tončin otec Chrudimský (pozoruhodný Jan Kühmund) je poslušným přisluhovačem bez náznaku morálního svědomí. Viditelný je také Januš (zajímavý Gustav Opočenský), tajemník MNV a nejmocnější muž oblasti. Svůj strach schovává v bezpečném úkrytu před davem veřejnosti. Jiný druh strachu předvádí vesnický farář (zajímavý Vladimír Huber), k smrti vyděšený z možných represí moci. Z dalších rolí zaujme Janušova shovívavá manželka Anna (Božena Böhmová), či ostražitý poslanec (Josef Bartůněk). Téma je závažné, byť je krutá hrozba moci možná méně společensky rozkladná, než všeobecná absence morálky. Úchvatné ve svém existencionalistickém provedení! ()
Na co vždycky nadávám - stopáž - tak té tu bylo tentokrát málo, protože některé dějové linky by zasloužily lépe vysvětlit a odvyprávět. Příšernou údernost filmů jako Všichni dobří rodáci nebo Tichá bolest to také nemělo, ale pořád ještě se jednalo o hodně silný a hodně smutný příběh o svinstvech komoušů. Další z parádních českých filmů z šedesátek, u kterého se nedivím, že okamžitě skončil v trezoru. 85% ()
Zajímavé dílo popisující nesmyslnou aroganci komunistického režimu. Musím v této problematice souhlasit s Galadriel - popis je tak dobrý, že se ani nedá divit, že tento film byl trezorový. Nejzajímavější scéna - zaujal mě hlavně moment stěhování Chladilových: vrchnost říká, tohle si vzít nemůžete, pí. Chladilová na to - to je ale moje, nikoli mého muže. Ovšem na to bolševik nedá a vrcholí to tak, jak to vrcholí. Pokud se rozhodnete podívat, uvidíte sami. Nejedná se o nic kinematograficky přelomového, nicméně se nedá říci, že bych se například během sledování nudil. Během sledování mi chyběla akorát jedna věc - nějaká zajímavější pointa snímku, tohle bylo nedostačující. 80%. ()
Tak mozna nejvice protirezimni film, ktery jsem videl nebo na ktery si minimalne vzpomenu. Vyborna tisniva atmosfera, ktera nedava nadeji na lepsi ziti. Z hereckych vykonu doslova exceluje Josef Somr. Asi diky politickym udalostem, rok 1969 je co se tyce nasi kinematografie mozna nejlepsim a nejplodnejsim rokem vubec. ()
Antigona, ale nikoliv v Thébách, nýbrž na českém venkově v padesátých letech. Stejné poselství jako v Sofoklovi - malí dočasní diktátorci se mohou na chviličku, na zlomek běhu světa, pokusit vnutit lidem své zákony, ale vždy je smete nakonec moc věčná přikazující. A pohřbít mrtvého, jak se náleží, patří k věčným zákonům určujícím podstatu lidství. Somr exceluje jako komunistický Kreon opájející se mocí (kříčí na sedláky "Hamouni", když právě ukradl statek), ale víc děsí zástup příživníků a slabých ("Proč já? Nemáte trochu svědomí"). Záverečná naděje (Pánové, zavíráme) vyznívá sice naivně, když si uvědomíme jak se Češi chovali za normalizace, ale právě síla víry v lepší budoucnost, kde se spojí tradiční s novým, dává tomuto vynikajícímu filmu, jednomu z vrcholů české kinematografie, zvláštní druh přesahu. ()
Pozoruhodný neveselý snímek odrazem doby životu těžkých... 😓 Kronera mluví Moučka... ()
Ne konkurent, ale pandán ke Všem dobrým rodákům, stavící po bok (ne proti) Jasného rozmáchlosti, poetizaci a smířlivosti svou nesmlouvavou rozhořčenost, syrovost, soustředěnost skoro až bergmanovskou. Bez jediného zbytečného momentu. Se silným a cenným vyobrazením pozůstatků pohřebního ritu v podání českého venkova, chvíli pokatoličťovaného a chvíli zase odkatoličťovaného. Cílevědomě obsazený výraznými typy, žádní nažehlení Brzobohatí, Matuškové a Galatíkové, ale sedlácky připosražený mladší a méně slavný z bratrů Kronerů, starosvětsky působící Opočenský a celému filmu vévodící tvář Jaroslavy Tiché, ve které jako by byla vepsaná všechna krutost osudu upracované vesnické ženské a současně i všechna její hrdost a zarputilost. Naprosto rozumím těm, kdo Sirového dílo považují za poctivější a pravdivější než Jasného Rodáky, jediná potíž je, že Smuteční slavností se z nějakého důvodu necítím zasažen tak, jak bych při všech jejích kvalitách měl být. Snad že jsem ji viděl až s takovým odstupem, kdo ví. Určitě se k ní budu chtít ještě vrátit. — Návrat a tentokrát už plný zásah proběhl na LFŠ 2018. Čím to, že takhle ryzí filmy už léta neumíme? Fakt k nim potřebujeme bezprostřední zážitek nesvobody? ()
Film Smuteční slavnost na motivy novely Evy Kantůrkové se dotýká tématu kolektivizace zemědělství v Československu. Film se odehrává v dvou časových (dějových) liniích v 50. A 60. letech. V některých svých aspektech (stavba děje) může připomínat antickou tragédii, baladu. První časová linie se odehrává patrně někdy na přelomu let 1951/1952. Přikláním se přitom k listopadu 1951 a to z důvodu, že je ve filmu zobrazena podzimní orba pole, která se provádí nejpozději do půlky listopadu – tj. měsíce, kdy proběhly v Československu první odsuny selského obyvatelstva v rámci „Akce K“ (kulak). První (novější) dějová linie z poloviny 60. let (patrně rok 1966) nám přibližuje život selské rodiny na usedlosti, kam byla vystěhována v rámci Akce „K“. Umírajícímu sedlákovi Chladilovi slibuje na smrtelné posteli jeho manželka, že jej pohřbí v rodné vsi. Celá dějová linie se zabývá komplikacemi spojenými s jeho pohřbem. Ve filmu je zdůrazněno, že asi nebyl dobrým člověkem (chováním), ale to nic nemění na tom, že nemůže být pohřben v obci. Otázka zajištění lidské důstojnosti se zde dostává do konfliktu se záští (možná i závistí – především vůči Matyldě Chladilové) okresního funkcionáře Severy a omezeností jeho „pomocníčka“. Matylda Chladilova, ač má konexe, se snaží svých přátel nevyužívat a prosadit pohřeb na ONV bez pomoci ostatních. Její přátelé ji však neuposlechli a sami rozpohybovali kolem ospravedlnění (aspoň částečného). Do první dějové linie je v této fázi vložena druhá dějová linie. Novější (první) děj pokračuje po jejím konci a je zahájen organizací smutečního průvodu na počest sedláka Chladila. Funkcionář Severa pozdě zjišťuje, že pohřeb přerostl v tichou demonstraci proti nespravedlnostem, které se konaly v letech minulých. Nespravedlnostem, na nichž měl sám podíl. K průvodu obcí se postupně připojuje postupně většina obyvatel, a to z různých důvodů – vyrovnání s minulostí, z přátelství, atd. Film je zakončen masopustem. Druhá (starší – listopad 1951) dějová linie nám poukazuje průběh první (zakládací) schůze JZD. Průběh schůze vedené instruktorem Janušem (Gustav Opočenský) je narušen ostře vzneseným nesouhlasem sedláka Chladila v otázce vstupu či nevstupu do JZD. Po následném ústním i fyzickém kontaktu obou zmíněných osob je schůze ukončena. Sedlák Chladil na Januše (pozn. odjíždějícího na motorce) vystřelí. Několik dní poté přišel za Chladilem na jeho pole předseda ONV Alois Devera se svým podřízeným. Tam mu předali výměr o vystěhování. „Do noci se musí vystěhovat z okresu“. Výměr o vystěhování zněl jasně, v obci může zůstat jeho manželka Matylda, on však musí opustit obec i okres (dle nařízení ONV). K domu byl přistaven vůz zapřažený dvěma koňmi. Na tento vůz bylo Matyldě Chladilové zakázáno naložit jiné věci, než měla v seznamu bytového zařízení a oblečení pořízeného MNV. Zbytek majetku de iure propadl státu, de facto jej však rozkradli obyvatelé obce, včetně samotných funkcionářů. Obec přijala odsun rodiny převážně s tichým nesouhlasem, část obyvatel dokonce s realizací souhlasila a podporovala ji (ze zištných důvodů). Film obsahuje i další skryté symbolické odkazy na minulost. Farář je zde zobrazen jako ustrašený služebník božího, nepříliš silná osobnost, která před strachem z KSČ radí ústupky. Farářů podobného profilu pravděpodobně v ČSSR v této době převažovalo, nedostávali se totiž do konfliktu s KSČ (poslouchali je) a mohli tak zůstat ve funkcích. Co považuji za velmi přínosné, že se autor příběhu (Eva Kantůrková), potažmo režisér Sirový nesnaží o heroizaci některých postav (sedláka Chladila, funkcionáři, farář). () (méně) (více)