Želary

Tož bylo to hezké, ale tak nejak z dálky. Šok z nouzové, okamžité a totální změny identity, vyrovnávání se a přijetí, atmosféra stálého ohrožení – nic z toho mi tento film nedává vidět, pouze mě zdlouhavě informuje, že se to děje (zdlouhavost mu však nebrání nechat hrdinku vklouznout nahou do náruče alter-manžela naprosto z ničeho nic). Rovněž nové (velmi konkrétní a osobité) prostředí je ukázáno jaksi zdálky, jako folklórní skanzen. Nebo proč je bezradnému divákovi konstatováno, že i v rámci tohoto prostředí je to horší než zlé – totiž v místními opovrhovaných „Želarech“? Tak buď se tím zabývám nebo to nevnucuju. Totéž o morálně-ideových dilematech v kolegiální konfrontaci učitel – farář. Vůbec jsem nepobral ten zarputilý mindrák vesnického protektorátního učitele z místního raubíře. A otčímův řemen na zádech tehdejšího venkovského ogara jako základ melodramatu? No nevím. Poměrně brzy se to pak celé začíná rozpadat v barvotiskové obrázky drsného horalského života, do nichž nevím odkud občas přilezou esesáci někoho odpravit. Za těchto okolností mi pak i finální řádění bodrých osvoboditelů bylo vcelku lhostejné. (Sledoval jsem prostě jakési tragické „Musíme si pomáhat“ na ruby.) Aňa Geislerová, působící zde krásným klasicky filmovohvězdoidním dojmem, mohla zazářit, bohužel nemá pořádně na čem. Ve výmluvném sice, ale hluchém filmu může jen předvádět požadované emoce v aktuálních situacích. Její chvilkový azyl u Zity Kabátové a Sv. Beneše kvituji jako projev Trojanova smyslu pro tradici. K tomu Ivan Trojan úplný Bartoška. Překvapivě vkusný farář Donutil má jako na potvoru zrovna tady velmi omezený prostor. Vůbec je tam toho moc a všeho málo. Epilog, v němž hrdinka po letech podstupuje setkání dvou svých životů, mohl být působivým završením impozantního filmu se skvěle postavenou osnovou. Kdyby se vybudovalo víc než jen osnova. Pak bych snad také mohl Jozovu smrt považovat za tragické uzmutí nového hrdinčina života (do nějž byla hozena a k němuž se poctivě protrpěla) a ne za preventivní řešení hrozícího dilematu. Jo a ta vystřižená scéna „obřad“ tam zrovna být mohla. Ponechání scény „Irča“ by zase předešlo nejednomu mému nedorozumění. Dvě a půl hvězdičky. Dvouřádkový komentář od Ony v podstatě vystihuje můj celkový dojem. Pozoruhodně detailně se shoduji s Šandíkem, přestože se zásadně lišíme v celkovém zhodnocení. (07.09.2011)

Kdybychom každý rok natočili aspoň jeden takový snímek, tak by se naše kinematografie neměla za co stydět. Bohužel takový film přijde tak jednou za tři roky. Nevyčerpatelná tématika let druhé světové války opět přinesla nádherný příběh o Hanulce, která se musí ukrýt do slovenských hor, aby ji gestapo nenašlo. I ve světě tak na sebe upozornila Aňa Geislerová, kterou náš divák dobře zná. Koprodukce přináší vždy i nějaký ten zahraniční objev. Tím je pro tento film Maďar György Cserhalmi. Casting vyšel ale celkově zcela na jedničku - Ivan Trojan, Miroslav Donutil, Jaroslav Dušek a filmoví historici si přijdou na své, neboť se s filmem v Želarech rozloučily dvě legendy předválečného filmu – Zita Kabátová a Svatopluk Beneš, po jehož smrti Kabátová prohlásila, že hrál již velmi špatně a velká část jeho epizodní roličky nebyla použita. Napočítal jsem mu dvě krátké větičky, ale aspoň něco. (08.05.2009)

Dramata na pozadí druhé světové války jsou bezesporu hřiště, na kterém současná česká kinematografie umí nejlépe zaválet (Je třeba zabít Sekala, Operace Silver A). Trojanovi lze vytknout snad jen výběr některých hereckých představitelů, kteří se jen stěží vymaňují ze svých zavedených škatulek (především Dušek) a taky celkovou rozvleklost, v které však kupodivu nezbude místo k objasnění některých pohnutek. Pak si člověk může myslet, že se stačí jenom okoupat.. (26.10.2009)

Velice podařený film, jen se nemohu ubránit pocitu, že kdyby ubylo vedlejších motivů, mohl být hlavní příběh ještě silnější. György Cserhalmi je dokonalý a Aňa Geislerová v poněkud uklidněnější poloze mile překvapila. Ostatní jsou také výborní od hereckých veteránů až po představitele dětských rolí. Dalším plusem jsou kamera a hudba, mínusem nadbytečné poslední tři minuty. Když příběh dospěje ke svému emocionálnímu vrcholu, je lepší spustit titulky. (03.10.2003)

Že bych byla nějak zvlášť uchvácená, to se říct nedá. Děj je neuvěřitelně předvidatelný a zbytečně překombinovaný, kdyby se tvůrci víc soustředili na pár věci a nesnažili se do filmu nacpat co nejvíc, asi by to scénáři a příběhu hodně prospělo. Na druhou stranu musím přiznat, že na české poměry jde po technické a výpravné stránce o hodně nadprůměrný počin, i hudba se mi výjimečně líbila (i když poměrně silně vykrádá Nymana - hlavně jeho orchestr z Piana). (12.12.2006)