Soumrak bohů

Jedovaté, nemocné a zvrácené... Náckové, násilí, sexuální deviace, ztráta lidství - jedno jde s druhým. Zlo plodí zlo. Za zmínku stojí úžasná práce s barvami. Geniální je rovněž kamera, jejíž povolný pohyb od detailů, k celkům, z detailů na detaily, nebo celků na detaily atd. mě dováděl k šílenství. A pokud někdo má problém s homosexualitou Viscontiho a myslí si, že se to projevuje na jeho nechuti k filmu, tak by možná bylo fér, kdyby se jedinec upřímně zamyslel nad vlastní orientací :) (23.08.2010)

Luchino Visconti nám opět předvádí jednu ze svých mohutných exhibic na téma zmar a zkáza šlechty. V tomto případě si vzal na paškál fašistické Německo třicátých let a rozpracoval velkolepou fresku na téma jak chutná moc. Film zobrazuje spoustu úchylek a slabostí lidí, ne ovšem s odporností a oplzlostí, podává ho s náležitou hrdostí a noblesou zpod krásné neorealistické kamery. Herecké výkony jsou výtečné, jenomže polovina filmu se mi zdála, bohužel, tak nějak zbytečná. 60%. (27.11.2006)

Helmut Berger se stal jedním z nejhnusnějších a nejúchylnějších mužů filmového plàtna. Je velká škoda, že Visconti nenašel sílu a film neprostříhal. Minimálně půl hodiny mohlo zmizet a snímek by získal na dynamičnosti i napětí. Scénář je skvostný a závěrečné čekaní na Fridrichovu akci je dokonalé po všech stránkách. (16.06.2020)

Opět Viscontiho opojení přepichem, tentokrát se na to ale podíval kritičtějším okem. Ona dekadentnost mi tam moc neseděla, nebo abych byl přesnější, nedokázal ji Visconti až tak dobře kriticky podat jako to uměl ve svých filmech Buñuel, který k tomu nepotřeboval "závratné" stopáže a často dost rozvleklé scény. Nicméně i tak patří tento film k mým oblíbeným. (24.11.2006)

Svým způsobem fascinující panoptikum rozehrané hráčem v šach, který si usmyslel, že vyloží vlastní pojednání o prohnilé německé elitě na přelomu výmarského zázraku a vzestupu Třetí říše. Je až k neuvěření, jak realistická je celá výprava, líčení, kostýmy, tohle všechno je dokonalejší, než běžně nabízené retro té doby v jakémkoli žánru. Bohužel ale i tady se nacházejí trhliny, například užít jako soundtrack šlágr Zarah Leander je poněkud předčasné, protože její sláva se v německy mluvícím prostředí šířila až po roce 1937... Časově je přilehlejší karika Marlene Dietrich, ovšem tato karika přesáhla uměleckého znásilnění a je nechutnější, než cokoli, na co kdy sáhl Fassbinder. Škoda, že málo, co je zde kvalitní, vychází vniveč mezi vším tím rádoby splynutím s tehdejší kulturou a politikou, mrháním formálními prostředky, hrátky s barevnými filtry a samozřejmě samotnou antickou tragédií, ve kterou přerostlo toto původně jemné laškování s volnou morálkou. A pakliže šlo o realismus, měl se Visconti kousnout a zapomenout na absurdní směs italštiny s němčinou a pořídit celý film výlučně německy. Dále je příliš naivní stmelovat v jediné osobě touhu pro exhibici, záměnu pohlaví, pedofilii, oidipovský komplex a incest. Už tahle výjimečná obžaloba by stačila na samostatný film, kdyby to téma bylo tak silné a v jádru pravdivé, jak se nám Visconti snaží vsugerovat. Osobně v podstatě kladně kvituji jen tu realistickou výpravu a debutující dětskou herečku Irinu Wanku (v roli oběti Lisy), která se v pouhých osmi letech stala pokračovatelkou svého slavného otce. (13.06.2011)