Soumrak bohů

Opět Viscontiho opojení přepichem, tentokrát se na to ale podíval kritičtějším okem. Ona dekadentnost mi tam moc neseděla, nebo abych byl přesnější, nedokázal ji Visconti až tak dobře kriticky podat jako to uměl ve svých filmech Buñuel, který k tomu nepotřeboval "závratné" stopáže a často dost rozvleklé scény. Nicméně i tak patří tento film k mým oblíbeným. (24.11.2006)

Visconti (stejně jako o pár let později Pasoliny) prezentuje fašismus (potažmo nacismus) jako nejen mocenskou, ale i sexuální deviaci a představitele totalitní moci jako osobnosti perverzní po všech stránkách. Podobná interpretace historie byla na přelomu šedesátých a sedmdesátých let poměrně rozšířená (nejen ve filmu) a snímku neubírá nic z jeho působivosti. (25.09.2007)

Súmrak bohov je vzácny tým, že nerozpráva príbeh o demoralizujúcej sile nastupujúceho nacizmu. Ak by k tomu Visconti skĺzol, natočil by iba veľkolepú fresku s okliešteným pohľadom na danú dobu. Súmrak bohov je ale film o hrabivosti, ambíciách a frustráciách pretavených do zloby, ktorá čaká na svoju príležitosť. To nie fašizmus (či iné ideologické zverstvo) robí z človeka zviera. To zviera v človeku plodí zlo, ktoré sa potom, akonáhle dostane príležitosť, pod uhladenou škrupinkou rozsieva kam len dosiahne. Viscontiho analýza je tak nekompromisne precízna a vzhľadom na mieru autorskej výpovede až šokujúco historicky presná, že v dokonalej forme splodila pravdu, ktorá presiahla všetky kategórie, zbavila sa aj tých najneutrálnejších prívlastkov a zostala iba a len pravdou... A iba a len génius a iba a len vo veľmi šťastnej konštelácii mohol stvoriť niečo také obrovské. [100%] (14.07.2005)

Svým způsobem fascinující panoptikum rozehrané hráčem v šach, který si usmyslel, že vyloží vlastní pojednání o prohnilé německé elitě na přelomu výmarského zázraku a vzestupu Třetí říše. Je až k neuvěření, jak realistická je celá výprava, líčení, kostýmy, tohle všechno je dokonalejší, než běžně nabízené retro té doby v jakémkoli žánru. Bohužel ale i tady se nacházejí trhliny, například užít jako soundtrack šlágr Zarah Leander je poněkud předčasné, protože její sláva se v německy mluvícím prostředí šířila až po roce 1937... Časově je přilehlejší karika Marlene Dietrich, ovšem tato karika přesáhla uměleckého znásilnění a je nechutnější, než cokoli, na co kdy sáhl Fassbinder. Škoda, že málo, co je zde kvalitní, vychází vniveč mezi vším tím rádoby splynutím s tehdejší kulturou a politikou, mrháním formálními prostředky, hrátky s barevnými filtry a samozřejmě samotnou antickou tragédií, ve kterou přerostlo toto původně jemné laškování s volnou morálkou. A pakliže šlo o realismus, měl se Visconti kousnout a zapomenout na absurdní směs italštiny s němčinou a pořídit celý film výlučně německy. Dále je příliš naivní stmelovat v jediné osobě touhu pro exhibici, záměnu pohlaví, pedofilii, oidipovský komplex a incest. Už tahle výjimečná obžaloba by stačila na samostatný film, kdyby to téma bylo tak silné a v jádru pravdivé, jak se nám Visconti snaží vsugerovat. Osobně v podstatě kladně kvituji jen tu realistickou výpravu a debutující dětskou herečku Irinu Wanku (v roli oběti Lisy), která se v pouhých osmi letech stala pokračovatelkou svého slavného otce. (13.06.2011)

Podľa vyjadrenia L. Viscontiho samotného, bolo zámerom filmu poukázať, kam až je schopná zájsť ľudská prehnitosť a skazenosť - v tomto prípade slúži za príklad jedna bohatá šľachtická rodina, v časoch rodiacej sa obludnej nacionálnej demokracie v predvojnovom Nemecku. Myslím, že sa mu to podarilo dokonale. Zo Sodomy a Gomory nezostal ani len ten prach a popol, toto bola totiž dráma, ku ktorej by sa hrdo prihlásil aj Sofokles. Samozrejme, nie všetko tu zodpovedalo realite - autor si trošku pozmenil históriu (napr. niektoré udalosti okolo Noci dlhých nožov), ale to sú len také maličké chybičky krásy, ktoré pôvodný a hlavný zámer nazretia do najtemnejších zákutí ľudskej duše vôbec neovplyvňujú. Toto bola trefa do čierneho, absolútny filmársky skvost. (18.05.2016)