Smrt v Benátkách

Film s neskutečně pomalou a unylou dějovosti, ale přesto nebo možná právě proto film, který si zaslouží své místo ve zlatém fondu klasické kinematografie. Opravdu by byla chyba tento snímek zatratit pro jeho převahu lyričnosti nad epičnosti. Tady je totiž nejdůležitější styl jakým Visconti příběh vypráví. __ Všichni píšou o geniální hudbě, která povznáší tento film a musím říct, že se jim nedivím. Ano, hudba je skutečně velmi dobrá. Jak by taky ne, když film vypráví o hudebním skladateli v jehož životě hraje hudba prim? Ale mě spíše zaujala práce s kamerou. Hlavně její důraz na detail, Aschenbachův pohled, který splývá s pohledem nás-diváků. A možná toho bude ještě více, ale těchto věci jsem si všiml. Musím říct, že tento film je skutečné umění jemuž k páté hvězdičce chybí opravdu málo. Možná ji přihodím po druhé projekci. 80% (16.06.2012)

Stejnojmenná kniha Thomase Manna mi už nějaký ten pátek leží v knihovně a upřímně řečeno, moc se mi do ní nechce. Když už se ale blíží ta maturita, film jsem si odpustit nemohla, navíc mě lákalo samotné jméno režiséra. Smrt v Benátkách je film náročný a i já se musím přiznat, že ne vždy jsem se dívala s radostí. Ale byly tam i scény, u kterých máte prostě pusu dokořán a jen tiše zíráte. Obdivuji práci titulního herce, ale také práci Viscontiho, neboť to má hlubokou poetiku, dokázal dokonale skloubit pomalou a citlivou hudbu s táhlými záběry a vzápětí to vše rozbít a ukázat nám Benátky zcela jinak... (16.06.2013)

po čase jsem se vrátil k tomuto klasickému snímku a zajímalo mě, jak na mě zapůsobí po znalosti knižní předlohy. Bez ní jsem si to totiž na poprvé skoro neužil a teď se mi už podařilo lépe vnořit do díla a víc ho chápal. I když filmové zpracování dokonale vystihuje náladu knihy, tak dlouhé pasáže (i když esteticky čisté) jsou na mé gusto v tomto případě docela ubíjející. Možná k tomu jednou dospěji, ale teď to ode mě dostane jen lepší 3 hvězdy. Běžní diváci se raději k tomuto filmu ani nepřibližujte ;-)) [ PŘÍBĚH: 1 /// ATMOSFÉRA: 0 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 0 /// ART: 3 /// STYL: 3 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (07.12.2015)

Neviem prečo, ale toto vrcholové dielo pána Viscontiho ma neočarilo až tak, ako jeho iné diela, napríklad taký Cudzinec sa mi páčil oveľa viac - má s týmto dielom veľa podobného, oboje sú totiž adaptáciami veľdiel európskej literatúry 20. storočia v oboch prípadoch zhruba rovnakého rozsahu (novely). Hlavným dôvodom môže byť zrejme hlavný hrdina, ktorý mi bol vrcholne nesympatický, jeho herecký prejav sa mi nepáčil - chvíľu som aj uvažoval, či je to zámerná autorská štylizácia - tlačenie na divadelnú manieru a prehánané štylizované herectvo sa v podstate hodí do divadelných prečačkaných kulís hotela a celých benátok a pravdepodobne to bol zámer, ale čo na zámere, účel v tomto prípade nesvetil prostriedky, pretože ak vám hrdina nie je sympatický a nedobre sa vám na neho pozerá, je vám zaťažko ho sledovať (a musíte ho sledovať celé dlhé dve a pol hodiny), ubíja vás to. každopádne však skvostný výber predlohy, poukazujúci na režisérovu odvahu (spracovať dielo takého kalibru, zaťažené nedejovosťou, no naopak obťažkané myšlenkami a významami, dielo vyslovene LITERÁRNE, narábajúce hlavne s jazykom a štylistikou) je veľkým plusom, o to väčším, že jeho prenos na plátno, prevod z jazyka literárneho do toho filmového, bol nesmierne precízny a tá dusivá atmosféra úpadku a rozkladu bola ilustrovaná od začiatku (geniálny prvý záber, ktorý prejde z tituliek planule do filmu - príchod parníkom za svitania) cez celý film (jahody, šíriace nákazu, gýčovo prebubrelé kulisy hotela, špinavé, odpadkami posiate ulice Benátok) až po záver (maska hlavného hrdinu). visconti urobil pár posunov oproti predlohe a hladne jeden podľa mňa značný a mierne meniaci, či aspoň čiastočne inak podfarbujúci pôvodné vyznenie obsiahnuté v knihe: (nasleduje trochu spoileru) hlavný hrdina Gustav von Aschenbach je tuto skladateľ, ktorý neustále provokovaný svojim priateľom po smrti svojej dcéry má tvorivú krízu, ktorá dokáže, že je v podstate prázdny, netalentovaný, kdežto v knihe bol Aschenbach spisovateľ na vrchole síl a na výlet do Benátok ho odhodlala podivná, až mystická scénka pozorovania cudzokrajne pôsobiaceho človeka vychádzajúceho z cintorína. I napriek týmto miernym posunom však sa jedná o nesmierne presnú a vzácnu adaptáciu a naozaj pôsobivé filmové dielo. (07.10.2011)

VISCONTI PRO VISCONTIHO I takto by se dala parafrázovat ustálená fráze „umění pro umění“, po shlédnutí artového filmu „Smrt v Benátkách“ od neméně slavného režiséra Viscontiho. Právě tato fráze se dá náramně dobře napasovat na toto dílo. Ač se jedná o kontroverzní látku, není obsah ani v jednom filmovém políčku svázán něčím nižším, než je umění samo o sobě. Ano, v dnešní době by z toho mohl v poklidu vzniknout propagační film Gay iniciativy či jako pamflet úzkoprsých konzervativců. Ale tato cesta je pro umělce, jakým byl právě Visconti, něčím nehodným. A možná právě díky této umělcově duši můžeme vést akademické debaty u sklenky vína nad skrytými významy tohoto nadčasového díla. Ale jak vnímá tento film masového a většinové publikum? Dokáže je ještě Visconti oslovit? Budou i ti dnešní diváci uneseni těmi dlouhými a statickými záběry? Z dnešního pohledu působí ten film příliš utahaně a dlouze, dokonce až jakoby nebyla práce pro střihače. I kamera se nesnaží na sebe přehnaně poukazovat, ba právě naopak se snaží být co nejméně nápadná a co nejvíce splynout s vyprávěním příběhu. Obsah nehraje v tomto díle nikterak převelikou úlohu. Je spíš odstaven na druhou kolej. Však uznejte sami. Film pojednává o muži, který hledá sám sebe na dovolené v Benátkách a místo toho najde nenaplněnou lásku, jenž se mu nakonec stane i osudnou. Ještě by se slušelo dodat, že se jedná o homosexuální lásku. Tak či tak celý děj by se dal shrnout v jedné větě či na deseti minutách filmového pásu. Visconti si tím, že si vybral právě adaptaci Mannovy novely, která je ostatně rozepsána na pouhých devadesáti stránkách, vytvořil prostor pro své umělecké vyjádření. Hned od počátku filmu dává divákovi najevo, že pokud přišel na projekci s účelem dobře se pobavit, tak si asi spletl sál. Visconti si nežádá pouhého konzumenta, ale opravdového diváka, který se nebojí přemýšlet během filmu. Celý snímek je prodchnut skrytými významy a možnými interpretacemi a je jen na divákovi jak si to přebere. Přestože kamera je v podstatě neviditelná a spíše ledabylá, tak co se týče mizanscény, ta je až perfekcionisticky dokonalá. Vše má svůj účel a nic se tam neděje ledabyle. Mistr nejvíce prostoru nechává pro hlavní postavu snímku. A právě tento minimalistický příběh dává režisérovi volnou ruku k psychologické drobnokresbě. Snaží se tuto postavu do hloubky prokreslit a to tak aby přesto zůstala lidská. Neodsuzuje ho a ani se ho nesnaží adorovat, pouze se ho snaží pochopit. Herectví Dirka Bogarta je místy přepjaté přímo kontrastující s klidnými pasážemi. Na závěr této pseudorecenze, si dovolím odpovědět na otázku, kterou jsem si nastolil hned z kraje. Smrt v Benátkách je bezesporu nadčasovým dílem, ale žádá si to pozorného diváka, jemuž bude odměnou nevšední filmový zážitek, na který jen tak nezapomene. (20.11.2006)