Synové a dcery Jakuba skláře

To je tak krásně černobílé, až se mi tají dech. Jakkoli šlo přitom ve své době o odvážný a kontroverzní počin… Bylo by pochopitelně žádoucí, aby byli lidé, třeba jen někteří, takto krystalicky dobří, spravedliví, odvážní, zodpovědní a přímí, jako byl Jakub sklář (samozřejmě mimo první díly). Jen ta láska ke vzdělání by jim navíc slušela. Z dětství si pamatuji, že se mi seriál líbil. Jakubova velkorodina, kde sice ne vždy vše klape, ale všichni se navzájem podrží, je splněný sen. Seriál má skvělý námět i scénář, kvalitní režii, diverzifikované postavy, napětí mezi nimi tvoří čitelný děj, herci jsou mistři, i když nikoli ti sklářští… Nenudím se ani dnes. Dietlův poslední a určitě nejlepší seriál (dle mého lepší i než trochu rozvleklá – v duchu doby – ale jinak též skvělá Píseň pro Rudolfa III). (15.07.2023)

Seriál pro mne po letech překvapením. Škoda, že zhruba od roku 1945 (tímto rokem měl skončit) už nemá grády a ztrácí na tempu. Téměř k neuvěření je to, že až zas tak neagituje a komunisté jsou líčeni s neskrývanou střízlivostí až kritikou. I když postavy jsou černobílé, děj je maximálně zjednodušen, tak už to v seriálech bývá. Přesto je znát, že si s dějovou linkou dal Dietl práci. Doba o které je řeč přináší spoustu nepříjemných dějinných zvratů, které ve svobodné době scénárista vítá, ale v totalitě to komplikuje situaci. Jak se stavět k Rakousku- Uhersku, sudetským Němcům, Mnichovu, Únoru, aby se to Soudruhům líbilo a zároveň to nebyla sračka? Tvůrci do toho šli odvážně a prsama, až jsem se chvílemi divil, že jim to dovolili natočit. Agitka tam je, ale daleko daleko míň, než jsem čekal. Poválečných dějin se tvůrci očividně zalekli a raději řešili jen rodinné problémy. Vcelku ale nemám námitek. Stojí za vidění alespoň jednou. (30.03.2011)

Nejlepší Dietlův seriál plný člověčiny. Výborný seriál mapující několik generací sklářského rodu, který výtečně zobrazuje klady a zápory našeho národa. Někdo může seriálu vytýkat, že je tam obhajoba komunismu v podobě stranicky aktivního Toníka, ovšem opak je pravdou. Seriál zachycuje právě ony paradoxy dějin, kdy i v jedné rodině byly zcela odlišné typy, zde v podobě spravedlivě smýšlejícího až naifního Toníka, jeho bratra Pepu, jenž ideologii naopak od počátku chápe jako hrozbu pro svoboné podníkání, či nejstaršího bratra Jakuba, prototypa člověka, který v podstatě se štěstím dobyl vysoké funkce, aby následoval hluboký pád, ovšem v závěru zůstává oním hodným synem, který ctí svého otce. Úcta k člověku, to je hlavní poselství tohoto seriálu a kdo kriticky vypichuje jen politiku, dělá zásadní chybu. Životní role Jiřího Krampola a Petra Haničince, kterí tak trochu i převyšují jinak vyníkajícího Luďka Munzara. Nezapomenutelný je rovněž Boris Rörsner v roli Schlapkeho. (25.02.2007)

Viděl jsem to před mnoha lety jako dítě sotva odrostlé, snažím se to pečlivě sledovat i dnes, abych si poopravil svůj tehdejší názor. Já vidím především pečlivě realizovaný příběh přesahující několik desetiletí. Zajímavé i diskutabilní pohledy do velké historie, která se promítá do malých osudů obyčejných lidí. Vidím i výborné herecké výkony. Tady ale stejně jako u jiných Dietlových seriálů platí, že čím kladnější postava, tím méně nás baví (vzpomeňme třeba na nadpozemsky nedotknutelného primáře Sovu). Takže i tady mě moc nebavil prvoplánově kladný Luděk Munzar. Rušil mě i seriálově profláknutý Hanzlík (vzpomeňte, dva roky před Sanitka, dva roky po Cirkus Humberto). O to víc mě bavily rozporuplné charaktery, které bravurně předvedli Kostka nebo Haničinec. A Jiří Krampol; ve srovnání s jeho tehdejšími dryáčnickými výstupy v Semaforu, nedejbože léta únavnou show Nikdo není dokonalý tady podal fakt dost dobrej výkon, kdy do toho dal trochu svého rozšafného humoru, ale postava je to jinak příjemná.. A že je v tom politika? Na to jsou jednoduchý statistiky – od konce války do roku 1948 vstoupilo do Komunistické strany dva a půl miliónu lidí, takže v tomhle nevidím úlitbu režimu, ale prostou realitu. (09.11.2008)

Poslední velké dílo Jaroslava Dietla je oslavou rodiny, dělného života, práce. Způsobem, který dalekosáhle přesáhl dobovou míru otevřenosti a obnaženosti, proniká hluboko do novodobých dějin naší země způsobem, který je vůbec nejtěžší. Mikrosondou, na jejímž pozadí-okraji se jaksi en passante zrcadlí i tzv. velké dějiny. Jeden z našich nejkreativnějších tradičních průmyslů, sklářství, symbolizuje životní oblouk dělnické osobnosti Jakuba Cirkla. Křemenitého člověka s démantovým jádrem, nosný prvek, kolem kterého se formuje celá rodina, v závěru seriálu již s vyrůstající čtvrtou generací. Galerie silných lidských typů i jejich opaků je nadána plnohodnotným osobnostním vybavením. Hluše nevyznívají ani záporné postavy ve skvělých ztvárněních Petra Haničince a Borise Rösnera. Jedinečný Krahulík senior je nesporně jednou z životních úloh Radovana Lukavského. Jakub Cirkl zařazuje Luďka Munzara mezi naše herecké velikány předcházející generace Hrušínských, Brodských, Vosků. Nezapomenutelné jsou ve svých úlohách i Hana Maciuchová a krásná a lidsky přesvědčivá Marta Vančurová. Výraznou a ve své herecké dráze až překvapivě "gendrovou" roli dostala Dana Kolářová. O Krampolovi již byla řeč. Cirklova rodina je celkem individualit, pro něž je rodinná pospolitost a poctivost křížená se statečností všedního dne vším. Velkolepě založený scénář v necelých 14 hracích hodinách přesvědčivě zvládá takřka šedesát let našich novodobých dějin (1899-1957). Obstává i ve zvláště zranitelných scénách: vášnivé Cirklově lásce s vdovou Krahulíkovou, nesnadných životních osudech Cirklových dcer, strhujícím popisu skutečné tváře komunistického režimu. Hrdinové SYNŮ A DCER neprovozují sex, ale skutečně se - milující - oddávají milování. Jejich jedinou ctižádostí je poctivě pracovat bez ohledu na místo a funkci, které právě zastávají. Stávají se tím zrcadlem nejen doby, ve které se seriál odehrává, ale i dneška, který v mnoha případech jásot a kvalitu niternost, jakoby ani neznal. Je tématem nejen pro magisterskou, ale ještě více pro dizertační práci. Ne pro jednu, ale pro celou plejádu námětů, které Dietl rozhazuje jako osévač obilná semena při jarním či podzimním setí. V povšechných glosách tohoto v tomto případě nadmíru stručného komentáře šlo naznačit jen nemnohé. Každý díl totiž doslova hýřil nápady, jimž nebyl často cizí ani humor. Zdánlivě tendenční seriál nesporně patří k nadčasové klasice české národní dramatické tvorby. (07.10.2011)