Černá Dahlia

BLACK DAHLIA aneb hollywoodská gotika očima nejbaroknějšího z amerických režisérů! Svůj první dojem bych přirovnal k mnohem černější verzi L.A. PŘÍSNĚ TAJNÉ (od stejného autora předlohy) nebo retro verzi 8MM, a to s lehkými ozvuky De Palmových fetišistických morytátů (DRESSED TO KILL). Oproti prvním dvěma jmenovaným z DAHLIE méně čouhá tvůrčí záměr, je enigmatičtější – tj. bohatší a přitom méně nabubřelá než Schumacherův film, na druhou stranu postrádající údernost Hansonovy adaptace, která fungovala lépe jako – přímočará – kriminálka. DAHLII by místo téměř dvou hodin prospěla více „béčková“ metráž – i přes velmi zahuštěnou narativní „mapu“, která vedle dvou základních dějových linií zahrnuje houšť vedlejších motivů a figur (s neúprosným "body countem"). Filmu by zkrátka slušela sevřenost a plynulost noční můry, protože zejména dialogové předěly (herecky plochých) hlavních postav ho zbytečně rozřeďují. Vrchol filmu [scéna klíčové vraždy, další z De Palmových variací na mord z PSYCHA] nedosahuje intenzity režisérových nejsilnějších scén (srovnej vraždu z DRESSED TO KILL) a je navíc předčasný: explikativní katarze trochu doplácí na potíže filmu s vybudováním klíčových postav, jejich uvěřitelností. Což souvisí s vůbec nejslabším článkem filmu, hereckým obsazením, z něhož je patrný marketingový kompromis. Klíčová trojice herců (hrdina a jeho dvě ženy) postrádá výraz, charisma a zralost: jakoby si děcka hrála na film noir a učila se přitom kouřit cigarety tak, aby to vypadalo „cool“ [tady je ale otázka, kde končí nedostatek a začíná tvůrčí záběr: až směšná okázalost kouření se zdá být vědomým posílením jednoho z klíčových motivů filmu, kterým je návyková iluzornost Hollywoodu a umění obecně, jež se v podání těch méně šťastných stává příliš niternou, kontrole se vymykající šmírou]. Zejména Harnett dostává své pověsti fádního a mimořádně netvárného herce (podobně jeho prolog v SIN CITY). Ale k přednostem: (1) De Palmův styl, který je oproti jeho „nejextrémnějším“ filmům více uměřený, chytře selektivní v používání jeho typických výrazových prostředků (slow-motion, subjektivní kamera, ostré úhly, dlouhé záběry); (2) expresivnost filmu přesně evokující jeho klíčové pocity: morbidní delírium číhající na periferii „továrny na sny“, horor degradace ženského těla i duše, bídu dekonstrukce mužů-voyerů, fetišistickou podstatu umění a úzkost média černobílého filmu, na který De Palma velmi šťastně odkazuje; (3) zmíněná enigmatičnost čili „náchylnost“ filmu k analýzám či třeba freudovským výkladům [De Palmu ale psychoanalýza nezajímá, jeho filmařská senzitivita je čistě "povrchová", reflexní]. DAHLIA je prostě film bohatý, byť nedokonalý, a to rozhodně platí i po druhém shlédnutí. (18.08.2006)

Žánr gangsterek a noir filmů má ve Spojených státech předlouhou tradici a Brian De Palma je zkušený matador filmových studií a s tímto žánrem má bohaté zkušenosti. Na stará kolena si chtěl dokázat, že ještě nepatří do starého železa, a natočil ambiciózní snímek, který sice nemůže konkurovat jeho slavným kouskům, jako byly Neúplatní, Zjizvená tvář nebo Carlitova cesta, ale stále jde o koukatelný film, který potěší zejména žánrové fanoušky. De Palma rozhodně neexperimentoval, sázel na jistotu a o konvenčnosti filmu svědčí i to, že ze dvou femme fatale ta vyzývavě se oblékající, která jako by si právě odskočila z hodinového hotelu, je skutečná mrcha, zatímco ta andělsky vyhlížející je opravdu neviňátko. Tenhle film nepřekvapí, ale i tak se najde pár scén, kde se De Palmův talent uplatní. Po herecké stránce slušné, mužskou část publika pochopitelně potěší zejména obsazení Scarlett Johansson a Hilary Swank. Celkový dojem: 55 %. (13.03.2009)

De Palma boxerským zápasem ukazuje, že ještě nepatří do šrotu. Formální kudrlinky jsou úchvatné a ani ve slátaném příběhu nepůsobí rušivě nebo nadbytečně. Proměna jednoduchého milostného trojúhelníku (a vyšetřovačky) v noirovou epopej ale neproběhla vůbec dobře. S rozšiřujícím se příběhem, se všemi těmi prapodivnými dovysvětlujícími motivy, vyniká plochost všech hlavních postav - hrají je charismatičtí herci, ale Bucky pořád působí jako moula, který s sebou nechá neustále vrtat a jen se ptá, a Lelandovo ponoření do případu jsem taky nějak nepocítil. A i ty femme fatale zůstávají matné. Prostě spatlaný scénář, jehož šíři a mnohost motivů De Palma neustál. (13.02.2007)

Omlouvám se pánům De Palmovi a Hartnettovi za to, že jsem jim na poprvé ukřivdil. Po druhém zhlédnutí se mi to fakt líbilo, atmosféra klapla, precizní hračičkózní režie jako bonus, no prostě paráda. Díky lepším titulkům mi docvakly i dějové detaily (ano sypu si popel na hlavu, že moje angličitna zatím není taková jaká by mohla být). Black Dahlia je prostě ponurá novodobá noir kriminálka, jak se sluší a patří. Akorát ta šílená důchodkyně mi tam pořád vadila. (17.12.2006)

Tenhle De Palmův thriller není vůbec špatný. Jsou zde cítit jeho typické znaky a dokázal vytvořit i parádní atmosféru. Jako největší hvězdy filmu bych viděl spíš Hilary Swank a Miu Kirshner (ikdyž se na plátně mockrát neobjevila), než ostatní hlavní postavy. Obsazení Scarlett Johansson nevidím jako nejmoudřejší, ale překousl jsem to. Ve finále je Černá Dahlia povedený krimifilm, který nijak moc neohromí, ale má co do sebe. (10.07.2011)