Režie:
Alfréd RadokKamera:
Josef StřechaHudba:
Jiří SternwaldHrají:
Blanka Waleská, Otomar Krejča st., Viktor Očásek, Zdeňka Baldová, Eduard Kohout, J. O. Martin, Josef Chvalina, Anna Vaňková, Jiří Plachý st. (více)Obsahy(1)
Mladá židovská lékařka se na počátku okupace provdá za „rasově čistého" českého kolegu, aby si zachránila život. Její rodiče se však už nepodaří zachránit, jsou zavlečeni s prvními transporty lidí do terezínského ghetta...
Film Daleká cesta natočil slavný divadelní režisér Alfréd Radok v roce 1948. Film se promítal jen krátce v mimopražských kinech, v době nastupující totality se nesetkal s přízní tehdejších schvalovacích orgánů a byl proto uložen do archivu. O to větší úspěch však měl v zahraničí, sklízel nadšené ohlasy po celé Evropě i Americe. Televizní premiéru měl film až v roce 1991.
Filmová balada vyniká moderní střihovou skladbou, expresionistickým obrazovým pojetím kameramana Josefa Střechy a znepokojivou hudbou Jiřího Sternwalda. Mimořádně působivé drama neztratilo ani po letech svůj silný emotivní náboj. Zaujme i netradičním hereckým obsazením a vynikajícími hereckými výkony Blanky Waleské, Otomara Krejči, Zdeňky Baldové a Eduarda Kohouta.
(Česká televize)
Recenze (122)
Daleká cesta je velmi působivý a mrazivý film o holocaustu. Alfred Radok ho ztvárnil velmi strhujícím způsobem. Scenérie v jednotlivých záběrech jsou komponovány geniálním způsobem. Stejně tak některé kamerové švenky jsou prostě neopakovatelné. Například, když probíhá rozhovor dvou hlavních hrdinů přes židovský svícen, a takových to vychytávek je tam mnoho. Jednotlivé scény jsou také úžasně proloženy autentickými záběry z fašistického Německa. Technické zpracování je natolik dobré, že leckdy překryje i nedokonalosti v některých hereckých výkonech. ()
Jeden z největších zločinů, který se bolševikům podařil, bylo zasypání tohoto přímého formálního nástupce Ejzenštejna a Wellese do útrob trezoru s takovou důkladností, že ani dnes se filmu nedostává takové pozornosti, jakou by si zasloužil. Zejména ve srovnání s tehdejšími znárodňovacími opusy, ve kterých po mezích skotačili Buchvaldek se Švorckou. ()
Poprvé jsem Dalekou cestu viděl na CS filmu a zážitek nebyl zas až tak intenzivní. Podruhé jsem film shlédnul dnes na ČT ARTu v restaurované verzi, která byla Národním filmovým archívem v pražských laboratořích vyčištěna v roce 2019. A musím dodat, že z obrazovky na mne dýchlo nefalšované ZLO. Některé scény jsou vyloženě hororové a děsivé, na které jen tak nezapomenu - Eduard Kohout před skokem z okna. Saša Rašilov hrající na činely v pološílené a bizarní dechovce, která hraje židům, když pochodují do ghetta. Dětský hlas, opakující slova Osvětim - Majdanka - Treblinka. Desítky dětí, které do ghetta přišly z vyhlazovacích táborů a při pohledu na sprchy začaly panikařit a křičet "plyn, plyn". Jiří Plachý jako vyšinutý žid řídící vlak, který se vrací již z "druhé strany"...uffff!! Těch momentů je tam opravdu mnoho, včetně strašlivých výjevů z plynových komor. Detailů, kterých jsem si poprvé díky špatné kvalitě nevšiml jsem nyní sledoval s otevřenými ústy a mrazením v zádech. Kamera, symbolická expresivní scéna (to je obrovská doména a nevšední propojení s obrazem), hudba, procítěné herecké výkony a obdivuhodná výprava dělá z Daleké cesty nadčasový (těžko uvěřit, že film byl natočen v roce 1948!!) a unikátní velkofilm o holokaustu a snad i první snímek, který byl na toto téma vůbec kdy natočen. Zároveň se jedná o stěžejní dílo Alfréda Radoka, které může směle konkurovat zahraniční produkci, dokonce si myslím, že svým ztvárněním a formou ji i dalece předčí. Brilantní a sakramentsky působivé. Proto doporučuji shlédnout v restaurované kopii. ()
Výtvarný film, natočený v duchu německého expresionismu (spíše než ruského). I když se takto vývarně zaměřené filmy se v poválečné době už netočily, považuji spojení romantického expresionismu s podobně romantický laděným nacismen za vhodné pro vyjádření reality, která se reálně chápat naprosto nedá. I když mezi expresionismem a nacismem leží znaménko ≠, a expresionismus byl nacisty prohlášen za zvrhlé umění, určitá ambivalence tu přece jenom bude. I když se dnes Radokův experimentální duch dnes jevit jak překonaný, na druhou stranu právě t je dnes na tomto filmu svůdné. Spojení filmu (expresionismus) s dokumenty (nacismus) je možno vzhledem k uvedenému znaménku nerovnosti kritizovat, ovšem v té době měly jiný náboj než dnes, když se detaily Hitlerova (a spol.) života, radovánek a smrti, promítají opakovaně v hlavních vysílacích dobách na hlavních televizních stanicích. ()
Daleká cesta mě strhla hloubkou a pronikavostí svého zření, vůlí svědčit a znázornit, pro niž ji vnímám jako souladnou s nadčasovým divišovským imperativem "muset vidět" a nebezděčně si k ní píšu pozdější verše Zbigniewa Herberta, které tento hrdinský příkaz také vyplňují: "Viděl jsem proroky škubající si pěstěné plnovousy / viděl jsem šejdíře vstupující do sekty flagelantů / katy převlečené do beránčích kůží / kteří utíkali před hněvem lidu / hrajíce na fujary // viděl jsem viděl // viděl jsem člověka který prošel mučením / teď poklidně seděl v kruhu rodinném / vyprávěl anekdoty polykal polévku / hleděl jsem na jeho pootevřená ústa / dásně dvě větvičky trní s odřenou kůrou / bylo to nevýslovně nestydaté / viděl jsem celou nahotu / celé ponížení // potom / slavnostní shromáždění / spousta lidí květiny / nedýchatelno / kdosi bez přestání mluvil o deformacích / myslel jsem na jeho deformovaná ústa // má to být poslední akt / dramatu Anonymova / plochého jako příkrov / plného přidušených vzlyků / a pochechtávání těch / kdo si s úlevou vydechli / že to zase vyšlo? / uklidí mrtvé rekvizity / a pomalu / zvednou // potřísněnou oponu". ()
Galerie (42)
Photo © Československý státní film
Zajímavosti (9)
- Film byl v roce 2019 digitálně restaurován Národním filmovým archivem ve studiích Universal Production Partners a Soundsquare v Praze. (Zdroj: Filmový přehled)
- Postava, kterou hraje Rudolf Deyl ml., se jmenuje Noha. Postavu se stejným příjmením si později zahrál i ve filmu Hvězda zvaná Pelyněk (1964), kde hrál vůdce rumburských vzbouřenců Františka Nohu. (Rene.Artois)
- Do českých kin se tento snímek vrátil v jedné 35mm kopii až v roce 1997 jako součást přehlídky Projekt 100. Během několika následujících let byl potom k dispozici k promítání ve filmových klubech. (charles3)
Reklama