Hořící keř

Komentář i hodnocení platí pro třídílnou televizní verzi, Ať už souhlasíte s Hřebejkovým tvrzením, že nám tady lidi z HBO a jedna polská paní režisérka ukázala, jak se točí český film na mezinárodní úrovni (a strčili tím novodobou českou filmovou produkci "do kapsy" - já bych to podepsal), nebo budete chtít být hodně opatrnější a říct, že se to "jenom" hodně povedlo a patří to k tomu nejlepšímu, co se tu za posledních pár let natočilo, jedno je jisté - tohle je událost a povinná četba pro kohokoliv, koho jen trochu zajímá historický film, historie, nebo prostě jenom ten film. Úchvatný scénář nepochopitelně mladého Štěpána Hulíka, citlivá, civilní režie paní Holland, forma, která se z televize vysmívá svým filmovým kolegům. Dále pak mimořádně šťastný casting, jdoucí ruku v ruce s bravurními, skoro až angažovanými výkony naprosté většiny herců - zde jsou malinké prohřešky oproti historické pravdě (například omládnutí skutečné doktorky Burešové o cca deset let a asi i určité zkrášlení osobou nádherné Táni Pauhofové) zcela v rámci umělecké licence. O dost problematičtější (a v kontextu filmu, vyprávějícím také o překrucování historických skutečnostech zarážející) je pak sice dost značné pokroucení historie ve třetím finálním dílu (Emil Zátopek, anyone?), ale filmové kvality a v konečném důsledku zachování výpovědní hodnoty Palachova činu to v podstatě vyvažují. Hlavně první díl je naprosté zjevení, v podstatě každá druhá scéna vás citově vyždímá (nikoliv vydírá), druhý díl je pak jistý v kramflencích v jiných oblastech a je skoro stejně dobrý. Finále (s už zmíněnými historickými propadlinami) je tak sice nejslabší, ale pořád by samostatně sežralo většinu okolní produkce. Obrovská poklona nejen paní Pokorné a Ivanu Trojanovi, kteří zahráli oscarově, ale i všem jejich kolegům (včetně Vojty Kotka, který mě tady poprvé přesvědčil, že má na to stát se opravdu skvělým charakterovým hercem) a hlavně tvůrčímu týmu, který to celé za nimi vystavěl - panu Hulíkovi, paní Holland, panu Štrbovi a všem lidem od HBO, kteří do toho šli a dokonale nám tím nakopali zadnice. Bravo. 90% (13.11.2013)

S tímhle komentářem jsem čekal dlouho, předlouho, abych byl prost zbytečných emocí. Leč nakonec to asi nebylo moudré rozhodnutí, protože s emocemi se vytratila i chuť to vůbec napsat. Ale i flanker.27 splácí svoje dluhy, a tak je třeba se překonat. Nejdříve k činu samotnému. Nevidím rozdíl mezi Palachem, jeho polským předchůdcem a jeho následovníky, a mezi "elitním sebevražedným komandem Judejské lidové fronty". "You silly sods". Jestli to někdo považuje za neuctivé, pak má zcela pravdu, já osobně na těchto činech nic úctyhodného nevidím. Považuji je za asi tak smysluplné, jako kdyby se židé ve varšavském ghettu namísto povstání demonstrativně sami zplynovali. Je rozdíl mezi tím život riskovat a nasadit a mezi tím ho nesmyslně ztratit. Proč to rozebírám? Protože to je pro mě jako dělat mučednickou auru kolem nositele Darwinovy ceny. A tím myslím rovněž celý mediální obraz z obou stran. Dobové komunistické propagandy i polistopadové adorace a v některých případech i tvorby hloupých paralel s uplakanými křesťanskými mučedníky nebo dokonce dodávání smyslu v tom, že "už za dvacet let" se právě díky tomuto činu komunismus zhroutil. Tu stálou potřebu hledání (tvorby) ikon, nejlépe mrtvých nebo velmi vzdálených, "nepostižitelných", které známe vesměs nějak zprostředkovaně, já nesdílím. To jsou důvody, proč se hned v základu rozcházím z filmem v úhlu pohledu na věci vezdejší. A říkám to s plným vědomím toho, že maminka coby 18letá holka v tom pohřebním průvodu šla a vnímala a navzdory těžkému vystřízlivění po roce 1989 tuto událost stále vnímá jinak než já. Film je odveden po řemeslné stránce profesionálně, z hlediska děje však unyle a navzdory potenciálně dramatickým situacím zdlouhavě a nudně (což říkám jako člověk, který v takovém Stalkerovi cítí drama v každém pohybu). A co horšího, je na něm příliš vidět pohled doby 50 let po události namísto zachycení doby samotné, takže víme, koho a jak uvést do scény a koho ani jednou nezmínit (Dubček). A čtyřicítku Burešovou hraje ani ne třicetiletá Pauhofová, v tom cítím taky kus manipulace (s hezkou holkou se lépe ztotožňuje). Komentáře, které se mi líbily: NinonL, RadushM, Kosir. (31.03.2016)

Kdo by to byl čekal, se že televizní minisérie bude moci pochlubit vyšší formální úrovní, než má většina české produkce mířící do kin? A nejen tou. Ondříčkovo Ve stínu, považované za jeden z nejlepších českých filmů minulého roku, bylo chváleno (alespoň) za Trojana, pěknou kameru, výpravu a dobovou atmosféru, jenže Hořící keř nabízí tohle všechno v ještě vicizelovanější podobě a přidává k tomu navíc úctyhodný dramatický náboj a promyšlený pohled na místo činu Jana Palacha v národním povědomí. (13.02.2013)

Těžko na tomhle filmu hledám šrám. Nejvíce mě vyděsila plíživá normalizační destrukce duše. Z dnešního pohledu jsou hranice mezi dobrem a zlem vidět poměrně jasně, ale tehdy, když byla minulost ještě současností, mnozí sklouzli na "temnou stranu" docela nepozorovaně, třeba jen pro snahu ochránit své nejbližší. Cesta pak vedla od kompromisu ke kompromisu a nakonec ke zlomenému svědomí. Agnieszka Holland mi připravila mocný apel vůči mravní ukolébanosti. Burcuje mě, abych si dával pozor na všechny snazší, příjemnější a bezpečnější životní volby, za něž se platí byť jen trochu nahrbenými zády. (18.12.2013)

Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven. [Exodus, 3.2] Mistrovská dramatizace událostí, jejichž dozvuky nás pronásledují dodnes. Štěpán Hulík si vybral nejtěžší možnou cestu, kdy na Palachův čin nahlíží z několika úhlů. Suverénně přejde z osobní výpovědi v konspirační detektivku a následně právnické drama, přičemž všechny mají své pevně ukotvené místo v ději. To, jak celou situaci sleduje režisérka Agnieszka Holland je obdivuhodné, protože namísto levného epitafu extrémního činu servíruje analytickou sondu doby, která ponouká především na svědomí národa, který se vyznačuje velmi krátkou pamětí. Plejáda výtečných herců (osobně vzdávám hold Jaroslavě Pokorné), stomilionový rozpočet vyždímaný do poslední kapky a filmová událost, která připomíná, že ne všechny filmy jsou od toho, aby nás jenom (po)bavily. Nepamatuju, kdy naposledy ve mně něco tak rezonovalo. (13.01.2014)