Strážci Galaxie

STRÁŽCE GALAXIE provází pověst nejlepší marvelovky, což je - z části nepochybně oprávněný - hype, s nímž je třeba se hned z počátku vypořádat. Ne, (dle mého) nejde o nejlepší komiksovou adaptaci od Marvelu, protože dobrodružná fantasy týmovka není tak významově komplexní jako CAPTAIN AMERICA: NÁVRAT PRVNÍHO AVENGERA, pozbývá vypravěčské nápaditosti IRON MANA 3 a na rozdíl od AVENGERS je veškerá (domnělá) podvratnost vůči diváckým očekáváním až velkým spoléháním se na již dříve jinde vyzkoušené postupy._____ Adekvátnější kvalitativní srování by ale bylo mezi CAPTAIN AMERICA: PRVNÍ AVENGER a STRÁŽCI GALAXIE, protože v obou případech má jít o braková dobrodružství, která mají být zároveň značně sebeuvědomělá ve svém ohlížení se do (nejenom) kinematografické minulosti. Z této komparace vychází první ryze "mimozemská" marvelovka vítězně, protože je - z estetického hlediska - skutečně braková. Jednak parazituje na jiných (sub)žánrech, které jsou sjednoceny honem za McGuffinem a operováním v širším rámci marvelovského universa; jednak má značně skokové vyprávění, které vede k ustanovení týmu, ale jinak charaktery postav zůstávají věrné tradici jednorozměrných podrazáckých desperátů._____ A právě tato tradice je tím, co činí STRÁŽCE GALAXIE výlučným dílem, protože se přiklání spíše k seriálům z přelomu let 20. a 30. než k rodokapsové literatuře. Celý film je odvyprávěn prostřednictvím krátkých epizod, které dají vzhledem k dvouhodinové stopáži dohromady celou jednu sezónu pouze z části uzavřeného (ustanovením týmu a získáním McGuffinu) dobrodružství. Potud v pořádku, zvlášť když během první hodiny je délka epizod velmi pečlivě dodržována (čtyři minuty každá), což zároveň zajišťuje vyrovnaný rytmus._____ Ovšem s hodinou druhou se pečlivě budovaná výstavba začne rozpadat, protože se od seriálu míří ke space opeře, která by velkou spoustu postav-figurek a míst s ledabyle načrtnutými vlastními pravidly měla sjednotit. Ovšem vyprávění si chce nadále udržet brakovou rozpadlost, což se tře s potřebou načrtnout "bigger picture" Galaxie a Marvelversa. Nesoudržnost je v pořádku, pokud - jako v tomto případě - nevede k vnitřní rozpadlosti. A k automatizaci dříve ozvláštňujících postupů při akčních scénách, která v druhé polovině působí svými zpomalovačkami a velkými detaily jako jedna velká manýra (dílčím nápadům navzdory). S ohledem na předchozí tvorbu režiséra Jamese Gunna zamrzí i family-friendly vyznění, které by člověk od tvůrce spojeného s Tromou nečekal (a nebo by aspoň doufal, že bude jednoznačně zesměšněno, ne pouze glosováno, aby byla možnost dvojího čtení)._____ I přes výše napsané jsou STRÁŽCI GALAXIE jednou z (pěti) nejlepších marvelovek. Jenom škoda, že se nevydali cestou nápodoby snažící se trumfnout svůj předobraz, jako tomu bylo s druhým CAPTAIN AMERICA: NÁVRAT PRVNÍHO AVENGERA, ve kterém jsou převzaty způsoby snímání i inscenování postav v prostoru podle (nejenom, i když hlavně) sedmdesátkových politických thrillerů. Vědomí (kinematografické) minulosti bylo totiž nahrazeno pouze náhražkovou vzpomínkou na popkulturu let 80. Ani nostalgie nemůže zastřít, že jde o pouhou náhražku, ve které není ani trocha rebelie a nekonvenčnosti originálu. 7+/10 (22.08.2014) (méně) (více)

Vlastně hrozná blbina – různobarevná parta sociopatů se žene za stříbrnou koulí, aby zabránila vesmírné genocidě –, ale těžko jí odolat. Heroické interplanetární dobrodružství se zde potkává s ironickou béčkovou space operou, která je nicméně stále serióznější a méně divná, než byste od bývalého spolupracovníka Tromy čekali (Gunn je spoluautorem scénáře Tromea a Julie a knihy All I Need to Know About Filmmaking I Learned from the Toxic Avenger). ___ Není moc pravděpodobné, že by se takhle nesourodá partička dala dohromady, a tak jsme celí film přesvědčování, že z nich fungující tým skutečně být může. Charakterový vývoj postav se omezuje na proměnu tvrdohlavých individualistů v týmové hráče, která je šikovně zapracována do hlavní dějové linie – vícekrát musí být plán změněn za pochodu, protože postavy tupě sledují vlastní cíle a komplikují nebo oddalují tím dosažení cíle hlavního (Groot ve vězení, Drax na Knowhere). Film poměrně přímočaře směřuje k tomu, aby společenští outsideři mohli být akceptováni systémem (který dialekticky reprezentují mírumilovná demokratická planeta Xandar a vojenská organizace Nova Corps), nalézt spřízněné duše a stát se členy pomyslné nové rodiny (jejímž symbolem se v zřejmě nejsentimentálnější scéně filmu stává velký živý strom). ___ V zásadě ale platí, že čím hloub pod povrch filmu půjdete, tím spíše jím budete zklamáni. Akční scény jsou velkolepé, poměrně přehledné, vtipné tak akorát, jenomže ne vždy slouží vyprávění. Například přetahovaná po prvním pokusu prodat orbit by se vůbec nemusela odehrát nebo by mohla trvat pár desítek vteřin, a dopad na hlavní dějovou linii by byl stejný. Schéma „intergalaktický terorista chce za užití supersilného artefaktu (který není ničím víc než MacGuffinem) zničit/ovládnout vesmír“ už je navíc dost ošoupané a film jeho klišovitost nedokáže shazovat tak jako například třetí Iron Man. ___ Dlouho jsem na druhou stranu neviděl blockbuster, který by byla slast sledovat už jenom pro jeho vizuální stránku – a často jenom pro ni. Zatímco zápletka, oidipovský narativ v jeho nejtradičnější podobě, nápadně připomíná Novou naději (mladý muž vyrůstající bez rodičů, jehož otec bude asi dost temnou postavou, je vtažen do dobrodružství, v němž půjde o životy milionů) i laciné Star Wars imitace jako Sador, vládce vesmíru, Ledoví piráti nebo Poslední hvězdný bojovník (jejichž plakáty očividně inspirovaly plakát Strážců Galaxie), obrazotvornost výtvarníků byla zřejmě napájena kýčovitými scenériemi z nové Star Wars trilogie, temnými vizemi H. R. Gigera (planeta v obří hlavě) nebo campovou estetikou Flashe Gordona. ___ Vedle dechberoucího vizuálu, který si díky delším záběrům a množství do hloubky komponovaných celků a polocelků (jež mj. slouží ke zviditelnění motivu týmové (ne)sehranosti) můžeme patřičně vychutnat, jsou Strážci Galaxie pozoruhodní svým paralelním cílením na několik věkových skupin. Oproti jiným sebe-uvědomělým žánrovým pastišům totiž nenabízejí větší požitek pouze divákům obeznámeným s různými fikčními světy (Star Trek, Godzilla, Django), ale také divákům znalým různých referenčních rámců, zde konkrétně naší přítomností a 80. let minulého století. Tuto dualitu v diegezi zpřítomňuje Quill. Na jedné straně bezproblémově zapadá mezi současné nerdovské hrdiny s vlastním, od autorit neodvozeným systémem hodnot, kteří se více než o živé bytosti starají o své technologické hračky (walkman, maska) a jsou chodícími popkulturními encyklopediemi. Quill je ale zároveň dítětem 80. let, kam spadají nejen objekty z jeho palubní desky (starý kazetový magnetofon, troll doll, nálepka s ALFem), ale také většina citovaných filmů (Footlose, Dobyvatelé ztracené archy, Kačer Howard). Také hudbu, kterou poslouchá (přirozeně z osmdesátkového walkmanu), kterou mu nahrála absentující matka a která opakovaně zasahuje do vývoje vyprávění, můžeme chápat jako připomínku období jeho dětství, tzn. 80. let. Pakliže jsou vzorem hrdinovo jednání a uvažování 80. léta, chápána jako období návratu ke konzervativním hodnotám, variuje se zde schéma z Návratu do budoucnosti, kde musela být naopak osmdesátá léta „opravena“ podle vzoru nevinných let padesátých. Co všechno dnes vzhlížení se v hodnotách reprezentovaných reaganovskou Amerikou osmdesátých let implikuje, ponechám raději na jiných, ale moc dobrý pocit z toho nemám. 80% Zajímavé komentáře: kiddo, Psema, Messiአ(01.08.2014) (méně) (více)