Alena Mihulová

Aleně Mihulové bylo přesně sedmnáct let, zrovna studovala ekonomickou školu a spolupracovala s pražským amatérským Aneb divadlem, když jí kamarádka informovala o konkursu na film SESTŘIČKY (1983) režiséra Karla Kachyňi. Navlékli ji do spodního prádla z padesátých let a do ruky dostala scénář. Roli začínající sestřičky Marie po boku Jiřiny Jiráskové dostala z desítek mnohem zkušenějších uchazeček, k čemuž prohlásila: "Když dnes vzpomínám na Sestřičky, musím říct, že to byla jedna z nejhezčích a nejšťastnějších věcí, které mě kdy potkaly. Nikdy nezapomenu, jak skvěle mě, takové trdlo, všichni přijali a snažili se mi pomáhat. A hlavně - potkala jsem při natáčení muže svého života." Tehdy ještě nevěděla, kdo režisér snímku Karel Kachyňa, kterého ve štábu přezdívali „železný dědek“, je a jakým způsobem ovlivní její další život.

Během natáčení sestřiček se do o čtyřicet let staršího muže zamilovala a vyšel z toho osobitý vztah, jenž změnil jak její osobní život, tak i hereckou kariéru. Své nejlepší role ztvárnila právě „pod taktovkou“ Karla Kachyňi. Vztah po desetiletém utajování zpečetili svatbou a k sedmdesátinám Alena nadělila svému režisérovi dar v podobě dcery Karolínky. V té době natočili jeden z nejlepších společných snímků drama KRÁVA (1994). V průběhu natáčení filmu byl málokdo informován o jejich vztahu. Film Kráva je skutečně respektovaným českým snímkem, jenž slavil mezinárodní úspěch a o kterém se redaktor New York Post Larry Worth nezdráhal napsat, že působí, jako kdyby Ingmar Bergman natočil Forresta Gumpa.

Rozhodně však neměla u svého partnera protekci v obsazování do rolí, důkazem čehož je fakt, že se objevila celkem ve čtyřech jeho snímcích: SESTŘIČKY (1983), SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ (1986), MĚSTEM CHODÍ MIKULÁŠ (1993) a KRÁVA (1994), i přes to že sám Kachyňa od jejich seznámení natočil patnáct celovečerních filmů a tři seriály. Režisér jejich profesní spolupráci popsal následovně: "U mě žádná taková protekce neplatí. Znám Alenku dobře, její osobní náturu i naturel herecký. Takže vím, že může hrát jen určitý typ rolí. A abych ji obsazoval do jiných, to bych si řezal větev sám pod sebou."

Mimo Kachyňových filmů ztvárnila ještě hlavní roli v DŽUSOVÉM ROMÁNU (1984) Fera Feniče, objevila se v televizním filmu Morrise Issy DEN DOBRÝCH SKUTKŮ (2000), také v počinu F.A. Brabce KYTICE (2000) a TV filmu Václava Křístka PÁTEK ČTRNÁCTÉHO (2002).

Její bezpochybný herecký talent je narušen tragickým během událostí v podobě smrti režiséra Kachyňi, který podlehl po dlouhodobé nemoci, v jejímž průběhu se Alena stahuje do ústraní a snaží se mu nemoc co nejvíce ulehčit. K nehorší fázi svého života říká: "Vím, že jsem to musela očekávat, když jsem si brala muže o dvě generace staršího, ale realita té hrůzy mě zaskočila. Snažila jsem se za každou cenu splnit slib, který jsem mu dala, že se o něho doma postarám sama. Můj život se rozpadal na kousky," Po manželově smrti se její psychika natolik zhoršila, že byla nucena vyhledat odbornou lékařskou pomoc. "Lituji, že jsem byla hrdá na to, vyhledat dříve pomoc u lékařů. Cítila jsem se najednou strašně sama. Na výchovu dítěte, na odpovědnost za obě. A k tomu všechny ty formality kolem. Nakonec jsem stejně skončila v nemocnici a díky doktorům a antidepresivům se dnes už cítím v pohodě. Nechci to zakřiknout, ale dokonce se začínám těšit na práci, nějaká se rýsuje. Slíbil mi práci Honza Hrušínský u něj v divadle, nejvděčnější bych byla za nějakou komedii. A taky Jiřina Jirásková mi slíbila účast na projektu, který rozjíždí... , Karolína je to nejcennější, co mi z celé herecké kariéry zůstalo."

Od své malé role ve filmu Kožené slunce, filmová kariera Aleny Mihulové stagnuje. Čas ukáže, jestli bude postupem času ochotná opět se postavit za kameru.

Vladimír "Endyis" Endler