Nabarvené ptáče

Príbeh je vyrozprávaný v kapitolách a mne osobne sa zdá, že oproti predlohe, tým stráca na sile. Nedokázala som to s tým Joskom úplne prežívať, chýbala mi tam celistvosť príbehu. Spracovanie je dych berúce, kamera dokonalá. 169 minút je síce riadny náklad, ale mne osobne ani jeden záber neprišiel zbytočný. A na margo brutality vo filme, kniha je ďaleko drsnejšia. (27.09.2019)

Tak úporná snaha po medzinárodnom umeleckom úspechu a tak slabý výsledok. Žiaľ, ani v tomto nie je filmové dielo nejako výnimočné. Veď prepálených ambicióznych projektov tu už bolo (a bude) až-až. Nechýbajú tomu pekné, symbolické obrazy, chýba tomu cit, vtiahnutie do deja. Akoby chladnou, akademicky a remeselne presnou rukou nakrútené epizódy bez šťavy, podobajúc sa jedna druhej ako vajce vajcu. Alebo inak: liaheň nápadov ukončená vo veľkovýrobni vajíčok. Pritom kopec hviezd, úžasné prostredie, úsporná práca s jazykom - to všetko sú výrazné pozitíva. Nedokážu však zatieniť viac než rozpačitý dojem z rozťahaného, ultravážne útrpného celku. Nie každý dokáže tvorivo rovnocenne nadviazať na Tarra či Tarkovského. (10.08.2020)

Ten mlynář už je moc, to je fakt masakr. Ale že bych kvůli tomu odcházel z kina, to fakt ne. Lidi jsou trubky. Jinak brilantně nasnímané, brutální jako už dlouho nic, pečlivě vyprávěný prakticky bezeslovný film, přinejmenším tím, že hlavní postava vůbec nepromluví na ostatní lidi (mluví jen když je sám). Klobouk dolů před tím klukem. U rybářky bych ale asi vydržel (Júlia Vidrnáková) :)) Čvančarovou jsem nepoznal. (06.05.2020)

Kontroverze kolem Nabarveného ptáčete je podle mě z velké části nafouknutá bublina a myslím, že ti odcházející diváci v Benátkách odcházeli hlavně proto, že se nudili a nebyl to film pro ně, jenže když se jich někdo zeptal na důvod, prostě se nechtěli ztrapnit a vymluvili se na nesnesitelnou brutalitu a už to bylo. Neříkám, že je film příjemná podívaná, to rozhodně není, ale je to skvělá podívaná a Václav Marhoul má rozum. Na plátně se tedy sice dějí ošklivé věci, nicméně skoro nikdy není zapotřebí je ukazovat přímo se snahou co nejvíce šokovat, mnohokrát je dokonce nepříjemnější to ticho před bouří, případně pouhý zvuk něčeho, co se právě odehrává mimo záběr. Asi nejvíce se mi na Nabarveném ptáčeti ale líbí, že je to stoprocentní světový film, ačkoliv se jím snad ani nesnaží být. Neexhibuje, soustředí se pořád na to, aby odvyprávěl špinavý příběh o cestě ze tmy na světlo, k čemuž mu výborní herci pomáhají stejně jako úchvatná kamera Vladimíra Smutného a Marhoulova vláčilovská režie. Není to pro každého, ale to je přece v pořádku. (16.09.2019)

Nabarvené ptáče je monumentálním, řemeslně do nejmenšího detailu vycizelovaným osobním projektem Václava Marhoula, který v kontextu československé kinematografie představuje anomálii a něco stěží opakovatelného. Ze všeho nejvíc na něm obdivuji, že není  opatrný a nejde divákovi vstříc, jak by se vzhledem k 180 milionovému rozpočtu dalo předpokládat, ale naopak nás bez jakýchkoliv kompromisů, bez doříkávání a manipulace tři hodiny provokuje a vyzývá, abychom si kladli otázky, na něž možná neexistují správné odpovědi, ale je důležité před nimi neuhýbat. Jinak se může stát, že stejně jako Joska pro všechno zlo ztratíme ze zřetele to dobré, kvůli čemu má smysl vytrvat. Více tady 90% (19.09.2019)