Nabarvené ptáče

České filmy posledních let nesleduji. Nezajímají mě, nelákají mě a nevidím v nich nic stylisticky nebo vypravěčsky originálního a vysoce autorského (když už o ně třeba v televizi zakopnu). Nabarvené ptáče rozhodně není snímkem převratným a snad ani morálně diskutabilním, jak nám vnucovaly prvotní ohlasy, ale přesto je to filmařina poctivá, intimní a přemýšlivá, jaké se ostatní tuzemská produkce zkrátka nemůže moc rovnat. Padala srovnání s Tarkovským nebo Markétou Lazarovou, ovšem ani do toho bych se nehrnul - Marhoul je usedlejší, více naturalistický a z pohledu výpravy i přístupnější. Černobílá kompozice je pochopitelným a správným krokem u takhle bezútěšné látky a málomluvnost ve spojení s nadužíváním detailů a řídkým střihem nechává diváka, aby se více ponořil do atmosféry a byl připraven empaticky reagovat na všechny ty hrůzy, před nimiž kamera většinou vkusně uhybá a příběh tak nepůsobí samoúčelně násilným dojmem. Z pohledu vyprávění se jedná o jednoduše provázané epizody, jejichž spojujícím motivem je komplexní vývoj hlavní postavy - komplexní jen ve smyslu toho, že každá kapitola formuje jinou stránku Joškovy osobnosti a dává mu jiné zkušenosti, které mu v tomhle hrozném prostředí bez skutečné lásky pomáhají dospět. Jinak je vývoj samozřejmě nepříliš překvapivý a Marhoul sází právě na obměnu morálních prostředí, která mají druhotně podat objektivní výpověď o krutém dopadu války a s ní související hospodářské bídy a náboženského fanatismu na převážně venkovské civilisty. Škoda, že tahle doplňující funkce je v epizodické struktuře postupně trochu silnější než opakující se soužení hlavního hrdiny. V celkovém součtu však musím chválit, protože Nabarvené ptáče krásně vypadá, navzdory délce a ke konci i jisté repetitivnosti nenudí, zdobí ho perfektní herecké výkony i casting všech odpudivých vesnických individuí (z fleku bych mohl nějakou drobnou roli vyfasovat i já) a podává velké myšlenky i kruté vize lidské nátury silnou autorskou cestou (i když v momentě, kdy jsem při pádu z koně uslyšel starý dobrý Wilhelm Scream, jsem se neubránil smíchu). Případ obdivuhodné filmařské práce, která sice nemá navzdory obřím ambicím tak enormní dopad na jen trochu zběhlého diváka, ale každým záběrem i scénou křičí, že se s ní musí počítat tady i ve světě - a naštěstí to není ani po dvou hodinách nijak zvlášť otravné. (13.09.2019)

„Jen jez. Budeš potřebovat sílu.“ Jenže kolik síly je potřeba na přežití? Všechen ten mediální poprask, mezinárodní úspěch či „vybrakování“ Českých lvů…potvrzuju, z velké části zasloužené. Stejně jako k podařenému Tobruku Marhoul povolal osvědčené harcovníky, ať už Smutného (kamera), Hudce (střih), duo Rejholec-Čech (zvuk), Rovnou (kostýmy) či Strangmüllera (masky), a na řemeslné kvalitě (která je srovnatelná se současnou špičkou) se to citelně podepsalo. Zaujala mě i bravurní práce se zvířaty. Ale tím Marhoul neskončil, protože si přizval i luxusní herecký ansámbl, a přitom do hlavní role obsadil neznámého kluka, který je ovšem naprosto přirozený (s tou výhodou, že hodně situací odehraje očima). A možná ještě silnější než všechna ta příkoří (plná barbarství, surovosti a naturalismu), která si prožije, je jeho pomalá, nenápadná, ale o to fatálnější charakterová proměna. Nabarvené ptáče je tak silnou, zneklidňující výpovědí o poznamenaném dětském osudu a já dávám slabší plný počet. „Zapamatuj si to! Oko za oko, zub za zub.“ (22.03.2020)

Stále nemohu uvěřit, že jde o film z našich vod. Vlastně ani nepamatuji, jak dlouho jsem na podobný zážitek z plátna čekal. Možná od festivalu Lfš a poctu Tarkovskému. Každá kapitola je krutá výpověď a zlo v lidech, které se odráží v dobách, kdy dobro mělo malinký světlo v dlouhém tunelu. Kamera je neuvěřitelná, autenticky optika na světové úrovni. Podobné obrazy jsem naposled viděl u Ivanova dětství (1962). Každý jeden záběr si zaslouží nejen filmové plátno, ale i obraz. Každý emocionální drsný dotek, každého kdo zpochybňuje válečnou dobu. Každý krvavý obraz, každý utrpení chlapce cítím i po dalších hodinách. Film, který měl vzniknout, film který Vás zničí, nejen krutou výpovědí, ale i dokonalou vizuální optikou. (22.09.2019)

Sledovat celý to "benátský" haló kolem ptáčete bylo fakt úmorný, ale dokonale se při nemě projevila česká povaha. Nejdřív neuvěřitelný vyzdvihování ptáčete jako už už pomalu vítěze Benátek a celého festivalu a následně jsem z článků cítil až škodolibou radost, že ptáče neuspělo. Benátky, nebenátky, u mě jste pane Marhoule uspěl. Je doslova radost pro filmového fanouška sledovat vyprávění příběhu především prostřednictvím obrazu, trošku mám pocit, že režie byla v tandemu Marhoul / Smutný. Kamera Vladimíra Smutnýho je skutečný mistrovství, dokáže přesně sdělovat pocity a vyprávět příběh. To, co člověk sleduje je opravdu hodně drsný, vypadalo to, jako kdyby ten klučina procházel hlavním sálem pekla. Z mnoha lidí, co mu zkřížili cestu se mě dělalo vysloveně zle, tady vidím docela aktuálnost k dnešní době, protože pokud jde o krutosti a nenavist, mám dojem, že jsme se ještě "zdokonalili" . Silný příběh a některé scény jsou tvrdší, ale zase proboha z toho nedělejme nějakou surovou šílenost tak to rozhodně není. Viděl jsem mnohem drsnější scény v tématicky podobných filmech. Proč dávám čtyři ? Já nejsem moc fanoušek epizodního vyprávění, mám radši celistvý příběh a pak jedna scéna, kterou mě nedávala vůbec smysl, bohužel není jí jak textově popsat, abych nevzradil něco z filmu, tak jen pro sebe nápověda a pro tebe nulové info, kdyby se někdo zeptal (fotogalerie page 2 ) . Nabarvené ptáče je mistrovskou vizuální výpovědí o lidech, o jejich povaze i době ve které se příběh odehrává. (12.09.2019)

„Konečně je v jakémsi sociálním systému,“ poznamenala s nadsázkou moje empaticky založená manželka po necelých dvou a půl hodinách stopáže. Ovšem jak vidno, ani tam ho nečeká nic moc radostného. Nabarvené ptáče stojí na dvou neotřesitelných základech, bez kterých by bylo vesměs snadno zapomenutým dílem: neuvěřitelném úsilí a elánu Václava Marhoula a na kameře Vladimíra Smutného. U režisérem vydupaného díla je zároveň zřejmé i to, že u nás hodně dlouho nic podobného zase neuvidíme. Bezejmenný malý hoch židovského původu putuje východní Evropou ve válečných časech, Marhoul předkládá charaktery, ti jsou hodní, ti zlí, ti divní. Krutá realita z lidí udělala zvířata spoléhající na své nejnižší pudy. Víc toho není. Možná to zní ostře, ale je to tak. Já se totiž první desítky minut příjemně naladil, ovšem posléze si uvědomil, že víc toho nebude, že mě čekají další dvě hodiny téhož, přičemž jen devět minut obsahuje dialog. Chlapec musí být neustále na pozoru a prchat před pověrami a lidmi, kteří se s danou dobou vyrovnávají po svém a kteří v něm vidí jen kus hadru k vlastnění či uspokojení svých zvrácených choutek. A postupně v něm zabíjí vše dětské, místy i vše lidské. Naděje v lepší příští vyprchává. Obsah je, jaký je, jenže mnohé vymazlené obrazy Marhoul nedokázal naplnit životem. Pod kůži se zarývá jen ojediněle. Tolik vzpomínané násilí, kvůli kterému museli diváci utíkat z kinosálů, je přehnané. Ano, scény jsou syrové a drsné, ale natočené měkce a často mimo záběr, takže se mnohé odehrává spíš v mysli diváka. Jsem rád, že u nás něco takového vzniklo, jsem rád, že jsem to mohl vidět. Dva metry vysoko ovšem neskáču. PS: Získat nominaci na Českého lva za několikavteřinové pohledy bláznivé (a záhy krutě potrestané) nymfomanky v podání Jitky Čvančarové je dost mimo. (29.03.2020)