Kvílení vlkodlaků

První Howling patří do klasiky žánru, i když stejně starý Americký vlkodlak v Londýně ho trošku zastínil. Sice tu není tak strhující atmosféra jako u druhého jmenovaného, ale tajuplné lesy plné krvežíznivých vlkodlaků, ke všemu za doprovodu Donaggio hudby, to bohatě vynahrazují. Hodně velkou zásluhu na jeho nepopřené kvalitě mají hlavně maskéři Rick Baker (již zmíněný Americký vlkodlak) a Rob Bottin (Věc, Total Recall). (13.07.2010)

Tak tohle jsem vůbec nepobral ... ani nechápu úspěch tohoto horroru a následující 3 (prý ještě horší ...) pokračování ... Půl filmu úplně o ničem. Půl filmu někde na farmě s vidlákama, vůbec žádný děj, scénář, posouvání děje, vysvětlování o co vlastně jde, kdo je hlavním hrdinou filmu atd. Najednou mi tam vybafne vlkodlak bez jakékoliv scénické hudby a gradace (měl jsem na hlavě kvalitní sluchátka), takže se ani neleknu. Trapné vyústění v objevení se postavy, která všechny pokosí puškou (ale do té doby ve filmu skoro nehrála), finále docela vtipné ... Ale prostě divný, nezáživný, nudný horror. Ani ty triky nebyly nic moc plus absolutní absence gore až na tu useknutou ruku. Oproti Americkému vlkodlakovi v Londýně (1981) slabá nevýrazná nuda ... (26.03.2009)

Vlkodlačí filmy nepatří zrovna mezi můj nejoblíbenější druh hororu, The Howling mě rozhodně stanovisko změnit nepřinutí. Hlavním problémem tohoto snímku je jeho první polovina, jež není nudná poměrně, nýbrž neskutečně. S druhou půlí se děj konečně zrychlí a začne nabírat na obrátkách, aby byl nakonec zabit na výsost pokaženým závěrem. Několik scén s vlkodlaky je skutečně povedených, jiné ale už tak dobře nepůsobí. Jako například ta s přeměnou člověka ve vlkodlaka, která dnes vypadá docela směšně - a když ji porovnáme s podobnou scénou z An American Werewolf In London, vychází z toho ta zdejší jako naprostý loser. 50% (30.09.2008)

S významnými vlkodlačími filmy jako by se na začátku 80. let tak trochu roztrhl pytel. Joe Dante (později natočil např. Gremlins) se rozhodl konkurovat trháku American Werewolf in London Johna Landise snímkem THE HOWLING. Do týmu se mu podařilo získat i renomované specialisty Roba Bottina a Ricka Bakera, kteří odvedli vynikající práci právě na maskách v Americkém vlkodlakovi. Nutno ovšem dodat, že tentokrát nebyl výsledný efekt zdaleka tak přesvědčivý jako v Landisově filmu. Přesto nelze Howlingu upřít jisté kouzlo, kterému ve své době podlehlo nemalé množství diváků. Poměrný úspěch zajistil filmu i několik pokračování. Vytí vlkodlaků od svého vzniku nechybí v žádné horrorové encyklopedii, a bývá často vyzdvihováno předními kritiky. Je velice zajímavé srovnávat při čtení Encyklopedie fantastického filmu (vyšla v roce 1993 ze spolupráce časopisů Cinema a Ikárie) názory těchto publicistů s míněním našeho předního scifisty Pavla Beneše. Podle něj Howling nevyváženě balancuje na hraně mezi parodií a horrorem, kdežto jeho zahraniční kolegové pokládají film vesměs za vydařený počin: „Opravdu hrůzostrašný snímek, který je něčím víc než pouhou sérií šokujících vražd. Kdyby měl známější herce a o něco lepší scénář, mohl být živoucí klasikou“, tvrdí R. E. Geis z britského časopisu Screen International. Film na tuzemského (horrorové mytologii nepřivyklého) diváka, působí skutečně místy trochu obskurně, což způsobuje podvědomé nutkání hledat v něm parodickou rovinu. Tomuto dojmu by mohlo napomáhat i množství vtipných narážek a odkazů (kreslená Červená Karkulka v televizi, diskžokej Wolfman Jack, výtisk Kvílení Allena Ginsberga atd). Jedním z nejpodivnějších zážitků, jaké The Howling nabízí, je pohled na párek pářících se vlkodlaků, prskajících rozkoší. Naopak asi nejsilnějším (možná nechtěně filozofickým) momentem zůstává scéna, v níž se jedna z ženských hrdinek promění v přímem televizním přenosu ve vlkodlaka, a my sledujeme následný rozhovor štamgastů v baru: „To bylo jen v televizi. Nebyla to skutečnost!“ tvrdí jeden. A druhý mu s klidem opáčí: „To ještě neznamená, že se to nemohlo stát.“ [Napsáno v září 2006 pro blog Horror, Chlast & Rock'n'Roll.] (01.09.2007)

Problém KVÍLENIA VLKOLAKOV je v tom, že jeho prvá polovica je nudná a pripomína skôr serial killer (!). Až keď sa dej prenesie z mesta do malebných, ráno zahmlených lesných zákutí (a nekonečného húkania nočných sov), dostane snímka správnu hororovú chuť. Plus skvelé masky (Rob Bottin a Rick Baker), dostatočné množstvo sexu (pri ohni) a drsné krvavosti (odseknutá ruka). Spielbergov chránenec Joe Dante osciluje medzi pôsobivým werewolf-movie a komediálnejším béčkom 80. rokov. Ďalšie diely už boli čisté zverstvá. (29.10.2006)