Režie:
Petr ZelenkaKamera:
Alexander ŠurkalaHudba:
Jan A.P. KaczmarekHrají:
Ivan Trojan, Igor Chmela, Martin Myšička, David Novotný, Radek Holub, Lenka Krobotová, Michaela Badinková, Lucie Žáčková, Marek Matějka, Jan Kolařík (více)Obsahy(1)
Příběh se odehrává v současném Polsku. Do Krakova přijíždí skupina pražských herců v čele s režisérem hry, aby na alternativním festivalu v netradičním prostoru oceláren uvedla jevištní adaptaci Dostojevského hry Bratři Karamazovi, jejímž základem je vyšetřování otcovraždy. V divadelním dramatu, nabitém emocemi - láskou, žárlivostí, nenávistí, se řeší otázky víry, nesmrtelnosti a spásy lidské duše. Na pozadí divadelní zkoušky sledujeme osudy hereckého souboru, komické příběhy herců a režiséra. Do děje zasahuje i osobní tragédie jednoho z diváků, který projeví nezvyklé přání: poprosí herce, aby zahráli jenom pro něj. Zkouška se promění ve strhující představení, kdy herci vystupují pro jediného diváka. Náhle největší drama neprobíhá na jevišti, ale v hledišti... KARAMAZOVI jsou dramatem o morálce, povaze člověka, lidském svědomí, vině, trestu a odpuštění. Film není jen psychologickou sondou do zpustošené ruské duše, ale reflektuje aktuální téma odpovědnosti člověka za své činy. (oficiální text distributora)
(více)Videa (3)
Recenze (759)
"Nebudu mrdat MUDr. Drdovou z Otorhinolaryngologie." Tak tento rozmlouvací jazykolam mě pobavil ze všeho nejvíc, což je jednoznačným důkazem toho, že na české divadelní předvedení ruského dramatu v polské ocelárně nejsem dostatečně duševně připraven, A domnívám se, že asi ani nikdy nebudu, ale přesto mě pobavilo, jak ti diváci v montérkách do hry krásně zapadli. ()
Ptám se tě naposledy! Je bůh?! Spojit film a divadlo v jedno. Spojit tyto dva tak odlišné a zároveň stejné aspekty, že člověk ani netuší, kdy se hraje a kdy je to skutečnost. Spojit to tak, že se člověk při sledování pomaličku dostává do kolosální deprese, jenž vrcholí smrtí a smutkem? Petru Zelenkovi se to povedlo. Skvěle napsaný scénář, chytlavá hudba a naprosto úžasní herci (nezapomenutelný Trojan). Depresivní atmosféra odporné slevárny se zažere do hlavy, do duše a nepustí do závěrečných titulků. Experiment? Ano, ale kurevsky vydařený! ()
Nenadálé přechody z nezávazného klábosení do inscenace, vystupování z rolí a pletichaření mezi hereckým souborem na pozadí divadelní zkoušky obohacují Dostojevského vrcholné dílo o poukaz, že každé hlediště je zároveň i jevištěm a že prostor, jenž by jevištěm nebyl, nejspíš vůbec neexistuje. Jde nejen o to, že celý svět je jevištěm a všichni jsou jen herci, ale především o morální důsledky toho tvrzení. Takový náhled je živnou půdu pro zlo, neboť všichni mohou předstírat, že jim byla role záporné postavy někým přidělena a oni sami nenesou žádnou odpovědnost. Nejsou čeští politici taky takoví Smerďakovové, kteří se pod pláštíkem nepochopené ideje demokracie dopouštějí těžkých zločinů? ()
Karamazovi mají několik slabších bodů. Jedním z nich je provázanost, která občas drhne, poněvadž herci si chodí po prostorách oceláren kudy se jim zachce a řeší záležitosi mimo představení. Dalším je polština (pro starší ročníky angličtina), protože tato jazyková bariéra, přestože není nijak drastická, ruší (i když uznávám, že to může být můj problém). Nejhorším bodem je ale polský ocelář a jeho tragédie. Přišlo mi to jako falešné vyvolávadlo dalších emocí, vložka/vycpávka, která se tam nehodila. Jinak jsou ale Karamazovi výborným záznamem absolutního herectví. Nad tím co předvádějí třeba Ivan Trojan a Radek Holub jsem docela žasl. Pak je tento film také dost o atmosféře, na které má lví podíl skvělá hudba. A kladné dojmy převažují, takže hodnotím slabšími 4* a ještě jednou tleskám hercům za jejich chvílemi až strhující výkony. ()
Pan Zelenka pěkně vzkvétá... od mozaiky knoflíkářů přes příběhy obyčejných lidí a jejich šíleností až k bratrům Karamazovým. Pro mě se tento snímek jednoznačně stává úchvatným výplodem současné české kinematografie, který mě svým podáním zcela ohromil a jméno Petr Zelenka se nyní stává symbolem jednoho z největších zjevů dnešního filmu. Jednak jsem vášnivým milovníkem Dostojevského, jednak jsem hlubokým obdivovatelem divadla, jednak jsem nenapravitelným divákem netypických filmů. A Karamazovi mě naplnili nevídanou dávkou emocí včetně všech jejich vedlejších účinků... Divadlo ve filmu? Divadlo v továrně? Divadlo v životě? Ano, ano, ano! Vynikající nápad natočit divadelníky, jak se připravují na vystoupení v polské továrně, jak se poddávají svým postavám, jak se vžívají do života velkého hříšníka a jeho synů, jak procítěně inscenují realistický román velkého myslitele a jaký to může mít dopad na obyčejného člověka, kterým zmítají jeho osobní problémy (a nutno podotknout, že se jedná o člověka věřícího). Zásadně nesouhlasím s tím, že postava dělníka, který během "zkoušky" přišel o syna, nezapadá do kontextu - právě naopak. On se svými pochybnostmi, který se zničehonic ocitl před osudovou zkouškou a zcela bezbranně stojí tváří tvář otázce, zda-li je bůh či není, a kterému se před očima rozehrává filosofie Dostojevského a vidí důsledky, právě on doplňuje a stvrzuje onen mrazivý pocit, který ve mě snímek vyvolal. Jinak by to byla "jen" báječná podívaná na divadelní představení odherávající se na filmovém plátně... Ale je to mnohem víc. V mých očích jsou Zelenkovy a Schormovy Karamazovi odkaz, odkaz dnešní společnosti o odpovědnosti za své činy. "Žijeme jako zvířata, ale chceme se modlit." Nejde jen o nadčasovost Dostojevského či o otázku víry, to vše jen podtrhuje reálnou situaci: ztrátu syna. A otec sleduje herce, ovšem vidí hříšníky, vidí kněze, ďábla, pochybnosti, naději, vidí osud... naprosto úchvatný, ohromný a silný filmový zážitek! Kromě výtečného nápadu Petra Zelenky a Evalda Schorma musím zmínit také excelentní výkony všech zúčastněných (zejména Trojan, Holub a Myšička zazářili), malé představení Dostojevského-mončičáka v podání loutkaře Solce bylo také báječným vstupem a mě jen mrzí, že Lucie Žáčková opět měla malý prostor k tomu, aby předvedla, co v ní dýmá, protože zrovna tenhle kus by ona vybrousila k zářícímu lesku. Ovšem i tak jsem rozžhavena z téhle hluboké sondy a nechám ji v sobě pěkně doutnat... ()
Galerie (29)
Zajímavosti (16)
- Příběh je zasazen do polské ocelárny v krakovské Nové huti, kde se odehrával i film režiséra Andrzeje Wajdy Člověk z mramoru (1976). (Noviik)
- Na produkci se podílelo i Polsko, jež do filmu investovalo sedm miliónů korun (Češi pak o dva miliony méně). (Reiniš)
- Režisér Petr Zelenka popsal, jak došlo ke spolupráci s oscarovým hudebním skladatelem Janem Kaczmarkem: "Film jsme původně měli točit v Polsku, ale protože jsme tam nenašli žádnou továrnu, která by nám šla tak na ruku, jak nám šli v Hrádku u Rokycan, tak jsme těsně před natáčením rozhodli, že budeme točit u nás. Poláci z toho byli otrávení a tvrdili, že jsme to udělali schválně a podvedli je, a o to víc trvali na tom, aby některé profese byly polské, například architektka nebo hudební skladatel. Já původně počítal s ruským skladatelem, ale když odmítl, tak jsem při opakovaných polských požadavcích, že to má být Polák, plácnul: 'Dobrá, ale když Polák, tak ale jedině pan Kaczmarek!' A oni: 'Tak jo, není problém.' Donesl jsem mu na DVD desetiminutovou ukázku filmu, jemu se to hodně líbilo a že to pro nás udělá. Navíc za dobrou cenu. Takže byrokratický tlak, aby všechno bylo opravdu půl na půl, přinesl nečekaně něco pozitivního." (NIRO)
Reklama