Ve stínu

Ve stínu nefunguje ani jako detektivní pátrání, ani jako atmosférický noir, ani jako dobová výpověď. Celý ten film je v zásadě fatálním omylem. Ale popořadě: ____ Jako detektivka to je marný, jelikož Haklovi cvrnkají předměty doličné náhodně o nos, a je tudíž ve výsledku úplně jedno, jestli proto, že tak byly nastraženy záměrně (protéza prsteníku Kirsche), anebo nezáměrně (krev prosakující trámy). Ne že by Hakl nevyšetřoval, on vyšetřuje, ale s logikou a postupným skládáním případu to nemá nic společného. Funguje to pouze proto, že zločinci jsou tu ještě hloupější než ti, co je honí. Vážným prohřeškem je také to, že tvůrci filmu vydávají Hakla za jakéhosi detektiva ze staré školy filmu-noir, současně mu ale přičarovali dítě a starostlivou manželku. Český film holt zase zaspal a nechápe, že hlavnímu detektivovi dnes v kinematografii nemůžete dát k dispozici manželku a dítě, ale společníka, nejlépe homosexuálního, se kterým se dá pohovořit o problémech pracovních i osobních, a je celkem vedlejší, v jaké době se dílo odehrává. To ostatně odlišuje detektiva od obyčejného policajta, na tom ten žánr stojí – detektiv je osamělý, prací a alkoholem posedlý muž s vlastním žebříčkem hodnot, zatímco policajti jsou normální chlápci od rodin, kteří nikdy nic nevyšetří a často se se zločinem i spolčí. Ve stínu tohle sice do nějaké míry dodržuje, když klade Hakla proti StB. Hakl dokonce svého šéfa obviní z vraždy a pokusí se ho předat prokuratuře, což je sice absurdní a ne moc reálný, naplňuje to ovšem skvěle ten žánrový střet mezi čistým detektivem a zkorumpovaným policajtem. Problém je v tom, že Hakl se sice vydává za detektiva, ale žije a chová se spíš jako policajt, navíc Trojan už od pohledu není žádný rebel, a tím je ta nevěrohodnost postavy umocněna ještě hercem, a to už je příliš. Hakl je prostě spíš někdo jako Watson než Sherlock. Když si jeho vytížení a nasazení srovnáme s pracovním zápřahem takové agentky Maya ze Zero Dark Thirty, dostáváme velmi nelichotivý obrázek Hakla. Jenže ono je to i tom, že Zero Dark Thirty směřuje veškerou pozornost filmu na samotný postup než na konečný výsledek, který není jakkoliv akcentován, zatímco Ve stínu je hlavně o tom výsledku než o nějaké proceduře, jelikož celý film slouží hlavně jako manifest proti dnes se vzmáhajícímu komunismu. ____ Druhým problémem filmu je způsob, jakým se snaží evokovat styl filmů-noir. Tvůrci kupříkladu nevzali na vědomí, že atmosféra se v těchto typech filmů nedotváří hudbou, ale zásadně zvuky města. Výsledkem je ne zrovna šťastná snaha Muchowa podbarvovat neustále děj výraznými smyčci, který mají ale víc neodbytnosti než šarmu. Dají se podle nich pravda čistit dobře zuby. Kdyby alespoň Muchow sáhl po nějaké jazzové variaci, jako je trubka. Je sice fakt, že filmem zní i basa ze synťáku, takový hluboký bručení, pro dnes natáčený filmy-noir zcela ideální, nicméně klasický zvuk orchestru zřetelně dominuje. Možná bylo zvukařům zatěžko vytvářet ruchy a dobový atmosféry ulic padesátých let, jelikož by kvůli tomu museli ty zvuky skutečně vytvořit, protože není možný naběhnout s mikrofony do města a nahrát tam soudobý zvuky, který jsou s padesátými léty poněkud nekompatibilní. Vizuál není noirový o moc víc, poněvadž nastrašit detektiva do baloňáku a pustit hadice s vodou kvůli dešti je prostě málo. Ve stínu tudíž co do noirový formy nemá ani precizitu Finchera (Sedm/Zodiac), ani bizarnost Proyase (Vrána/Smrtihlav), ani existenciální tíži Tarra (Werckmeisterovy harmonie/Muž z Londýna). Srovnání s takovou vahou se může zdát nefér, jenže Ondříček se nechal slyšet, že mu bylo inspirací Psycho, Blade Runner nebo Sedm, a navíc je Ve stínu očividně velmi ambiciozní evropský filmový projekt, na němž spojili síly zástupci kinematografií Česka, Polska, Slovenska i Německa, a to jak v oblasti financování filmu, tak prostřednictvím hereckého obsazení nebo jako členové nejužšího tvůrčího štábu. Faktem ovšem je, že skutečně umělecký nebo nadstandardní je ve filmu pouze první záběr v ulici zahalený nekompromisně v úplné tmě a pak úplně poslední záběr (byť poněkud deklamativní) na syna připomínající slavný stop-záběr z Truffautova Nikdo mě nemá rád. Všechno mezitím je sice často na dobré cestě, ale jako by někdo neustále sypal do soukolí filmu písek a bránil mu dotáhnout věci do finální podoby. ____ Z hlediska dobovosti a historického kontextu je tu rovněž několik problémů. Třeba fakt, že korunní svědek sledovaného monstrprocesu je bývalý nácek, StB nesmyslně složitě pletichaří proti židovské obci a hlavní hrdina kapitán Hakl není zaníceným komunistou a plete se do citlivého případu. Ne že by takové věci byly nereálné nebo se neděly. Komunisti po válce třeba zkonfiskovali archivy a bývalé zločince jako Zenkeho normálně vydírali, někteří mimoto klasicky převlékli kabát. Ale nepůsobí to pravděpodobně. Hodně věcí tu prostě zavání konstruktem, což by klidně mohlo být obhájeno uměleckou licencí, jenže se to bohužel přelévá i do dramaturgicko-scenáristické roviny snímku a jeho nepřesvědčivosti. Korunu tomu nasadil Trojan, který odmítl hrát komunistu, což bylo z jeho strany možná záslužný, nicméně tím obral postavu Hakla o důležitou proměnu ve vývoji. Film je navíc neskutečně mainstreamový, takže připomíná podobně jako rukopis Královédvorský a Zelenohorský spíš nějakou falešnou soft repliku vyhrocených padesátých let než něco, co by se svou nekompromisností a důsledností mělo jakkoliv blížit třeba takovým Poutům od Špačka. Na druhou stranu nesouhlasím s tvrzením, že StB si jako všemocná organizace mohla bez problémů cokoliv vynutit a nemusela složitě vyrábět důkazy. Pointa je, že měnová reforma byla natolik obrovskou krádeží na obyvatelstvu a československá vláda se jí z obavy ze sociálních nepokojů dlouho vyhýbala, a báli se jí možná i ruští komunisté, že prostě bylo nezbytně nutné zinscenovat spletitý případ se vším všudy, který měl za úkol odvést pozornost na židovskou obec, a nic neošidit. Navíc, i když je scénář filmu poněkud vykonstruovaný, pasuje tím vlastně skvěle k tehdejší atmosféře dezorientace, strachu, nejistoty a teroru. Bylo by nepochybně vhodnější vykreslit teror padesátých let spíše cestou krušné atmosféry než cestou krušného scénáře, ale i to je možná varianta. I když to tak Epstein asi neplánoval. (20.03.2013) (méně) (více)

Největším „nedostatkem“snímku je (paradoxně) jeho (přes)přílišná medializace a s tím spojená (u některých z vás) přehnaná očekávání resp. očekávání (zcela) „něčeho jiného“, než se mu následně dostává. Bylo by velkou chybou (s fatálními důsledky) očekávat „druhé Životy těch druhých“. Tak nějak tuším, že nejvíce mu bude vyčítáno (a nedá se (ne)přiznat, že by to (ne)bylo z části (ne)opodstatněné), že snímek je mixem dvou žánrů, přičemž na krimi je příběh (zápletka) nedostačující (banální) a jako výpověď tehdejší doby je to „příliš smířlivé“, klouzající na (resp. těsně pod povrchem), jakoby se tvůrci báli jít více na dřeň. To je jeden (z) pohled(ů). Osobně mi právě vyhovuje skutečnost, že na základ. kostru příběhu, kterou tvoří (na první pohled) obyčejná kriminální zápletka, je naroubováno politické podhoubí let padesátých, přičemž (a to oceňuji snad nejvíce) to není děláno násilně resp. prvoplánově s cílem za každou cenu šokovat (např. i za cenu brutálních „vyšetřovacích“ scén), ale jakoby mimoděk v (skrytých) všudypřítomných náznacích, přičemž každý (alespoň lehce obeznámený s touto dobou) moc dobře ví (tuší), co pod povrchem probublává. Jestli to bylo (i) cílem tvůrců nebo si jednoduše (raději) nekladli větší ambice (vědomi si svých mantinelů) ponechám na každém z vás. Jestliže k samotnému příběhu můžou vyvstat i nějaké (opodstatněné) výtky, co se týče následného zpracování, zde se vám budou hledat chyby o poznání hůře. Možná to vyzní jako to největší klišé, ale Ve stínu, to je především (souhlas Mirko) vysoká škola poctivé (neprvoplánové) nejryzejší filmařiny, jejíž největší síla není v jednotlivých (pamětihodných) scénách, ale celku jako takového. Není na místě přemýšlet o nějaké TOP scéně, ale již při prvním hlubším zamyšlení se, divák (jakoby mimoděk) zjistí, že není nic, co by mu nějak výrazně překáželo v soustředění a vychutnání si skutečně precizní filmařiny. Přičemž snímku jednoznačně dominuje volně plynoucí (nikam a za ničím) nespěchající Ondříčkova režie, která se může navíc opřít o mistrně zachycenou (tísnivou) dobovou atmosféru, přičemž výčitky typu, měla být o poznání ponuřejší neberu. Tohle není klasický NOIR, (byť se zrovna o tohle přirovnání spousta z vás snaží), tohle je skutečné Československo let padesátých, takže ta reálnost na úkor jakési žánrové stylizace, je zcela na místě. Snímek také disponuje velmi zdařilým castingem, to včetně vedlejších (mini)rolí (Taclík, Myšiška, Malý, Babčáková, Lichý), byť v případě některých (M. Issová) to může vyvolat lehký úsměv na rtech. Proč (není důvod) je však podezírat z „prvoplánovosti“ tj. zviditelnění se širšímu evropskému publiku (trhu), třeba „u toho“ pouze chtěli být popř. jsou s Davidem kamarádi a ostatně, ikdyby tomu tak skutečně bylo, nevidím na tom nic špatného. V neposlední řadě se snímek může opřít o nevtíravou kameru A. Sikory se smyslem pro detail. Co se týče Jana P. Muchowa, přijdou mi zdejší útoky zbytečně prvoplánové. Byť (pokud budeme (k sobě) zcela upřímní), ne neopodstatněné. Je však zajímavé, že když je to v případě světových skladatelů (filmů), tak nikdy výrazy jako „návodná hudba“ nezazní(vají), byť je jí film protkaný od začátku do konce. Závěrem (byť jsem casting již zmiňoval) si neodpustím poznámku, že to, co tu předvádí ústřední duo Trojan – Koch je herectví světových parametrů, k čemuž jim měrou vrchovatou dopomáhají i nečernobíle napsané postavy M. Epsteinem, stejně jako vítám Markovu snahu o občasné odlehčení, v drtivé většině se setkávající (v mém případě) s pochopením a padající na úrodnou půdu. 80% P.s. to uživ. Bluntman: nevím, zda-li měly dámy Spáčilové „vlhnout“ při pohledech na I. Trojana resp. S. Kocha, či se o to měl postarat snímek samotný, ale za sebe můžu říct, že jsem ho měl „pořádně (permanentně) tvrdýho“ a teď nemám (pouze) na mysli dusně „erotickou“ scénu v prádelně mezi S.Norisovou a S. Kochem, která je doslova elektrizující a myslím, že nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že v tom nastalém tichu Slovanského domu, by byl slyšet i pověstný upadnuvší špendlík. Jasný důkaz toho (vyjma nesporných hereckých kvalit obou představitelů), že méně je někdy více. Možná by nebylo na škodu, zkusit taky občas něco „tvořit než (neopodstatněně) bořit“. Když ono je to o poznání jednodušší, že?! Buďme prosím takhle (přehnaně) kritičtí i ke světové produkci a potom bude „vše v pořádku“. To uživ. canakja: nezoufej, ostatně není všem dnům (výletům) konec. Třeba Ti to vyjde příště. O panictví (bohužel) ne, ale o rozum...... Jsi si spletl server ne? Možná by příště postačilo nechat doma upnuté rifle a (růžové) triko s nápisem „je se mnou prdel“. Zajímavý komentář (pro mě) uživ. Baxt, DaViD´82 (24.09.2012) (méně) (více)