Duel Frost/Nixon

Ron Howard je mistr filmového vyprávění. Když se mu chce a dostane do ruky skvělý scénář. Patos, jehož jsme svědky při boji mezi dobrým Michaelem Sheenem a fantastickým Frankem Langellou vlévá do žil proud okysličené krve a neúprosný pocit, že člověk sleduje něco, co se fakt reálně děje, nenechá (hlavně v posledním aktu) člověka vydechnout až do samotného konce posledního interview. Ron Howard je natolik sebejistý a pečlivě přidává na pompéznosti, když je to třeba, že jen zůstává rozum stát, že takto nevypadá každý jeho projekt. To, co film představuje, bude mnoho zainteresovaných zřejmě nenávidět. Také se možná jedná o populistickou koninu, která tíhne jedním směrem a manipuluje s lidmi (ostatně jako každý, nejen Howardův, životopisný film), ale jako film dělá všecko proto, aby nenudil, gradoval a nakonec vygradoval v tom nejluxusnějším provedení. Bravo, Rone! ... 85% (31.10.2015)

Jde zřejmě o jeden z výborně režijně zpracovaných filmů Rona Howarda, ale co se týká nějakého mého hlubšího prožitku, tak jsem byla mírně zklamaná. Možná to bylo i tím, že v první polovině filmu jsem zcela nezaujatě a s jistým odstupem sledovala shrnutí faktů aféry Watergate a přípravu interview investigativního novináře Davida Frosta s Richardem Nixonem. Teprve od zahájení prvních rozhovorů jsem zabrala a sledovala, jak se bude Duel dál vyvíjet. Přestože Nixon je silně dominantní, tak v posledním interview se situace obrátila a Frostovi se podařilo zasáhnout Nixonovo slabé místo a přimět ho k přiznání chyb a k omluvě američanům. Ve filmové verzi tak Frost zvítězil, zatímco reálné rozhovory skončily spíš remízou. Alespoň tak jsem se o tom dočetla v recenzích. A souhlasím i s faktem, že když se řekne Nixon, každý automaticky doplní „Watergate.“ Filmy fungují podobně – spousta z nich pojednává o Watergate, ale jen málo z nich o Nixonovi. Ale co mě se týká, stačilo vidět jednou a dost. Politika opravdu není má silná stránka. (09.09.2012)

Již jen nápad zpracovat to jako boxerský zápas "bývalého mistra světa s talentem, který uvízl v záři reflektorů" je výborný. Na jedné straně boj za vykoupení/odpuštění a na druhé za přiznání/omluvu. Sheen hraje tak dobře, že nenechává fenomenálního Langellu ukradnout si film pouze pro sebe. Přesto to není bezchybné. Je to stále pouze klasická "howardovština". Tedy zjednodušená pohádka, byť tentokrát politická. Ovšem těch faktických prohřešků je přespříliš (a není to jen o těch vypsaných na IMDB). Především tedy Nixonův výlev během nočního telefonátu, tahle scéna si nezadá s filmy kdy nejzápornější záporák vyzradí hrdinovi svůj kompletní plán (včetně slabých míst) na ovládnutí světa. Chápu, že z filmového hlediska je to třeba i potřeba, ale pak je výsledkem zákonitě pouze fikce, která se skutečností nemá nic společného. Osobně myslím, že vynechat ten telefonát, a ponechat prostě jen skutečný stav věcí, by bývalo bylo lepší. Nechávalo by to aspoň prostor pro vlastní interpretaci zda Frost skutečně dostal Nixona na lopatky vlastními silami či zda náhodou nešlo pouze o další brilantní Nixonův tah, jak odejít ze scény s aspoň nějakou ctí a svým způsobem i slávou. (09.04.2009)

Film o živoucím duelu Frost/Nixon se nedá úplně jednoduše uchopit jako dokumentární politické drama, neboť mu ani tak nejde o komplexní zachycení určité historické události, jako o vykreslení psychického stavu a pocitů postav nebojujících pěstmi, nýbrž slovy. Frost je jako kočka snažící se o zasazení co nejpřímějšího úderu, ze kterého není úniku a Nixon lstivá myš, jejíž úkolem je co nejelegantněji se vysmeknout a obrátit situaci ve svůj prospěch. Ať už je to zásluhou scénáře, či samotného Franka Langella, Nixonovy pohnutky i celá osobnost byla vystižena dost přesvědčivě. K pochopení jeho myšlenek mnohdy stačil pouhý výraz v obličeji. Frost/Nixon je decentně zrežírované, divácky trochu méně atraktivní drama, ke kterému není nutné býti politickým znalcem/fanouškem, aby přineslo bytelný, intelektuální zážitek. 7/10 (10.01.2009)

Nejde konkrétně o Nixona a rozhodně to není duel. Duel by znamenal komunikaci, možnost dorozumění na osobní rovině, a tedy životní naději. *** Tohle je mnohem misantropičtější, obecné podobenství o člověku, který vykonává moc, a přitom je dost moudrý, aby nežil jako otrok mechanických principů, ale vnímal jedinečnost, neposouditelnost každé situace. Takový člověk chápe i podmínky svého postavení – a svého prokletí. Nevyhnutným důsledkem pro každého velkého státníka je, že koná na úkor vyprávění – že s veřejností nemůže komunikovat svá rozhodnutí jakožto součást svého osobního příběhu – vždy bude zredukován, nikdy se nebude moci sdělit těm, k nimž může ze své pozice mluvit. Možnost být sám sebou mezi těmi, kdo o něm vědí, nepřímo úměrně klesá s rostoucím veřejným vlivem, a čím větší vliv, tím více povinností, úkonů, a tím méně času své konání vysvětlovat i těm nejbližším. Natož svůj příběh, své důvody, své vidění světa uhájit před masami. Nejmocnější člověk světa pak nemá z podstaty věci šanci zůstat v živém spojení ani s přáteli – leda se mlčky přítelem stane ten poslední, ten nejvěrnější spolupracovník, který mu u všeho byl po boku a vytrval, a v porozumění se stejně smí jen tiše doufat, protože na to všechno si říct, už nikdy nebude dost času – a odvahy riskovat, že ztratí i jej. Takový dluh nelze uhradit, ani po odchodu z výsluní. Člověk-konatel odchází sám s vědomím, že vlastní život ve skutečnosti prožil ve stínu, v samotě za reflektory. *** Film nemírně přesně zpřítomňuje okamžik, kdy to takovému muži naplno dochází – z politiky musel odejít, protože jeho konání nebylo pochopeno, a protože se nedokáže sdělit, nebude se tam moci ani vrátit, aby smysluplně pokračoval. Sám sebe přitom překvapí, když kývne na možnost rozhovoru (kterou mu tak absurdně naservíruje figurka anglického páska, moderátora ze zábavních pořadů, jenž nemá o ničem páru, nezná nic než televizi a k interview ho vedou naivní důvody a rozhodně není možné, že právě on by státníkovi mohl pokládat správné otázky – musel by si z něj důstojného protivníka do duelu teprve vychovat – a na to není v zábavním průmyslu prostor stejně jako v politice), jakožto na svoji šanci pokusit se lidem všechno říct, jak to bylo – překvapí totiž sám sebe, že v to ještě doufá, že by chtěl. Že pořád ještě v koutku cynické duše touží po porozumění, po blízkosti, po tom, aby ho někdo poznal. Když se to nepodaří, zůstává konečně zklamaný a smířený sám, svoje paměti pro veřejnost, k nimž se upínal, nechá sepsat tak, jak si to žádá lid a rádcové, a se svým příběhem a zbytkem sil odchází do ticha. *** Člověk se neubrání myslet na všechny velké státníky, od antiky po naši havlovskou současnost, kteří brali svou pozici jako úděl, jako nevyhnutnou zodpovědnost, a po nichž nám zůstávají cynické a filosofické texty o nemožnosti dorozumění, a nebo ani to. (01.01.2012)