Krajinka

Šulík nastavil chrbát, všeobecnému trendu rozprávať film ako snahu vnútiť divákovi stotožnenie sa s hlavnými hrdinami deja. V jeho podaní je hlavným hrdinom krajina. Je jej jedno kto aký je alebo, akými spôsobmi ju ľudia trápia (dve svetové vojny). Ona tu zostane navždy a zo všetkých rán sa vylíže. Neprikláňa sa na nikoho stranu a iba rozpráva to, čo sa v nej povedalo. Presne takýto postoj zaujal samotný režisér. Podľa môjho názoru je to presne to, čo dokáže postaviť európska kinematografia oproti americkej. Nesnažiť sa divákovi nanútiť svoj subjektívny uhol pohľadu. (15.01.2010)

Taková šulíkovská slovenská Kytice, bez kytice. Jednotlivé příběhy jsou velmi porůzné, většinou humorné, celek ale NEDÁVÁ valného smyslu. Jsem zklamaný, ale raději se vrátím k jiným snímkům zmíněného režiséra. Potěšili mě Jiří Schmitzer a Věra Galatíková. (28.02.2024)

Nebyla to krajina, spíš krajinka, nežili tam lidé, spíš lidičky a možná se nic z toho vůbec nestalo. Martin Šulík je zcela unikátní osobností současného slovenského filmu. Tak trochu zamyšlený snílek, tak trochu obyčejný venkovský „chalan“. Poeticky vypráví o prostých lidech s nadhledem sobě vlastním. Jednoduché, až prostoduché dialogy (-Ukaž cecky? -Co za to?) dokáže zarámovat nádherně stylizovanou vizuální stránkou, někdy na hranici grotesky, jindy dobového dokumentu. K čemuž mu velmi napomáhá snová kamera Martina Štrby, kontrastující s hravou hudbou Vladimíra Godára. Krajinku tvoří několik lidových historek, které ovšem nemají vypovídat ani tolik o době, jako o lidech, kteří ji žili („historky netvoří historii“). V tomto ohledu připomíná Hřebejkovy tragikomické návraty do minulosti (Musíme si pomáhat, Pelíšky). Hlavním problémem celého filmu je nesoudružnost. Všechny povídky sice spojuje místo, ne tak režisérovo nahlížení na ně. Stále smutnější ladění sice můžeme brát jako jistou formu civilizační sebedestrukce, ale jelikož nám vypravěčův hlas neposkytuje žádná vodítka, lze o tom skutečně jenom spekulovat. Krajinka v žádném případě není špatnou lidovou komedií, je to neobyčejně kouzelná mozaika lidských osudů, na které jsou nejkrásnější bohužel jenom segmenty, nikoliv celky. A minimálně tento dialog si z ní budu pamatovat navždy: -Dýchá -Má naopak hlavu -Měli bychom mu ji otočit -„křup!“ -Už nedýchá. 75% (31.08.2006)

Zatím se mi filmy od Martina Šulíka líbí. Sice zatím všechny tři dostali stejné hodnocení, ale příjemně se na to kouká a klidně se na ty tři filmy podívám znovu. Teď ke Krajince. Různé příběhy, různé povídky, jiné dobré či zajímavé, jiné nudné. Co se mi na filmu líbilo, tak to byla hlavně návaznost na příběhy co už byli. Například Imro se objeví úplně v první příběhu a pak i v tom posledním nebo ten doktor se objevuje na začátku, pak se o něm nic nedozvídáme, ale pak se vrátí. Jenže Krajinka pro mě trpí i tím, co mi vadilo i u Orbis Pictus - ke konci to začíná nudit. U takové Zahrady mě to ke konci stále drželo a zajímalo. Každopádně je to dobře natočené. A nakonec se teoreticky dá i tipovat, kde by se mohla ona krajinka nacházet. 3*, stejně jako u Orbis Pictus. (28.10.2017)

Jako sled 8 kratkych filmu po sobe to nebylo spatne, nelibila se mi akorat povidka s Galatikovou, jinak vsechny mely svuj smysl a kolikrat i vtipnou pointu. Chybou vsak je, ze tyto povidky nepusobi jako celek a to hodne snizuje hodnoceni snimku. Pribehy se odehravaji na stejnem miste, avsak krome nediegetickeho vypravece a generacni navaznosti v podobe postavy Jiriho Schmitzera (coz je pri takovem mnozstvi postav velice malo) to divak nepozna. Chybi tam motivy, ktere ho k tomuto presvedceni spolehlive dovedou, aby se nemusel spolehat pouze na vypravecovy informace. Filmovy prostor je velice relativni a ukolem tvurce v tomto pripade melo byt ho divakovi co nejvice odrelativizovat, aby bylo mozno videt prave tu krajinku, ktere byl film zasvecen, a ne 8 puvodnich scenerii nekde z venkova. (30.08.2006)