La dolce vita
La Dolce Vita
The Sweet Life
Sladký život
La Dolce Vita
La Dolce Vita
La Dolce Vita
Režie:
Federico FelliniKamera:
Otello MartelliHudba:
Nino RotaHrají:
Marcello Mastroianni, Anita Ekberg, Anouk Aimée, Yvonne Furneaux, Magali Noël, Alain Cuny, Riccardo Garrone, Evelyn Stewart, Lex Barker, Annibale Ninchi (více)Obsahy(1)
Lesk a bída římské smetánky očima oscarového režiséra Federica Felliniho... V 50. letech natočil Federico Fellini dva vynikající filmy se svou ženou, herečkou Giuliettou Masinovou: Silnici (1954) a Cabiriiny noci (1957). Prvky neorealismu z Darmošlapů vystřídal niternější přístup, důraz na psychologii postav a ucelený příběh. Více společného má s Darmošlapy následující Sladký život (1960): film, který spolu s Rosselliniho Generálem della Rovere opět získal pro italskou kinematografii zájem a uznání ve světě. Dějištěm je tentokrát současný Řím, hlavní postavou novinář Marcello (M. Mastroianni). Přestože pořád trochu myslí na dráhu seriózního spisovatele, vymetá večírky a píše v podstatě bulvár. V první části filmu mu jeho spisovatelské ambice ještě můžeme uvěřit, i jeho pohrdavý odstup od povrchního sladkého života římské smetánky, o které píše. Stejně tak ještě stopy upřímného citu ve vztahu k otci či snoubence Emě, kterou nicméně vytrvale podvádí. Marcello je však v podstatě slaboch, během filmu podléhá, což se odráží i na vnějškové proměně tváře, chování. Rezignuje na ambice, stává se součástí onoho marného světa… Felliniho freska zobrazuje jak život bohatých a podivné hodnoty jejich světa, tak situaci obyvatel Říma z opačného konce sociální hierarchie. Ukazuje už v té době bezohledný hon novinářů za senzacemi (jméno jednoho z fotografů – Paparazzo – se stalo synonymem pro bulvární fotografy), stejně jako náboženský fanatismus a pověrčivost. Skandálnost některých scén a témat, která v době uvedení pobuřovala (a řada scén neprošla cenzurou), už nikoho nepohorší. O to více zaujme Sladký život i dnes právě obrazem povrchnosti, honby za senzacemi a pochybnými hodnotami, stejně jako morálním tápáním hlavní postavy. Vedle Marcella Mastroianniho zazářily ve filmu i mezinárodní hvězdy Anita Ekbergová jako filmová diva Sylvie (usínající jen ve dvou kapkách parfému), Anouk Aiméeová (bohatá neuspokojená Magdalena), a také Lex Barker (snoubenec Sylvie). Sladký život je pro mnohé vrcholným Felliniho dílem, spojujícím autobiografické momenty i velkou společenskou alegorii. Byl oceněn Zlatou palmou v Cannes 1960, cenou Kruhu newyorských filmových kritiků, a ze čtyř nominací na Oscara získal jednoho (pro Piera Gherardiho za Nejlepší černobílé kostýmy). (Česká televize)
(více)Recenze (285)
Oscar 1 : Kostýmy ČB + 3 nominace: Režie, Výprava ČB, Scénář... Zlatá Palma ()
Raději se na něj dívat, než si jej žít – to je logický poznatek vyvoditelný ze sledování Sladkého života, který již prvními minutami dává tušit, nakolik ironicky je takový název míněn. Ježíš Kristus opouští Řím, zdánlivě jenom dočasně, ve skutečnosti na věčnost. V helikoptéře jej pronásleduje bulvární novinář Marcello, který se na chvíli zastaví, aby si promluvil s opalujícími se ženami na střeše jednoho domu, jenže nemůže, bariéra vytvořená hlukem motoru je příliš silná. Těmito symboly je prostoupen celý film – víra, zábava, mezilidská komunikace a odcizení. A celý film je uzavřen nádhernou scénou, kdy Marcello stejně jako na začátku neslyší, co mu dívka na druhé straně říká, jenomže rozdíl je v tom, že nyní ani slyšet nechce, zcela podlehl vábení jiného světa. Je to svět známostí na jednu noc, pokrytectví, úplatků, lidského hyenismu a hlavně divokých a nesmyslných orgií, v tomto ohledu je vrcholnou scénou závěrečný striptýz, kdy dochází k nevyhnutelné kulminaci nastřádaného napětí. Scéna je to pozoruhodná bravurní režií, odvázanou kamerou, hereckým nasazením a rovněž hořkým konstatováním, že pro tyhle lidi už není cesty zpět. Ale jim je to jedno, oni si prostě jenom žijí svůj sladký život! Přiznávám, že jsem se ke sledování tohoto filmu musel dlouho přemlouvat a že jsem nevěřil v jeho sílu po tolika letech, ale on nezklamal a vlastně ani nenudil. Nenechte se odradit téměř tříhodinovou délkou, černobílým formátem a dějovou roztříštěností (je to spíše soubor povídek) a zkuste to taky. Jenom na jednu noc. 90% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Marigold, Dan9K, Eddard, RAPIDUS, MIMIC, AGO, crozet ()
La Dolce Vita není filmem pro každého. Takřka tři hodiny se Vám snaží popsat tehdejší dobu, tehdejší pábitelství a život smetánky. No a to mu jde samozřejmě absolutně bez potíží. Má určité scény a hudební motivy, které určovaly chod filmového průmyslu, a které v podstatě stále prochází desetiletími a stále nezestárly. V určitých momentech je opravdu radost na něj koukat. Jenže u mě to více jak přes tři hvězdy prostě neprotlačím. Chápu, že poselství je už v samotné atmosféře tehdejší doby, ale pro někoho dokonalé filmařské řemeslo je v tomto případě u mě málo, když filmu chybí duše a příběh, který by mě zajímal a bavil sledovat. V podstatě vím, že sleduju lidi, kteří jsou mi lhostejní, protože mrhají životem tím, jací jsou. Oni si to samozřejmě neuvědomují, proto takový název… ()
║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $19,516,000║Tržby Celosvetovo $20,900,000║ ()
Dostals mě, Federico. Místy zdlouhavé, místy strojené a příliš mentorské, ale zároveň moudré, hluboké a mrazivě přesné. Film je jako blonďatá kráska... první půlhodinu se kolem ní nesměle točíte, ale když si jí pustíte k tělu, sevře vám srdce chladnou dlaní. A pak už je na všechno pozdě... jen čekáte až povolí stisk a vy budete moci přebrat tu armádu emocí a myšlenek. V každém z nás je kus Marcella a na každého někde čeká síť... tak hlavně skočte do té správné, abyste v ní nezemřeli, nýbrž spokojeně rozkvetli. ()
Díky za tu depresi, maestro Fellini... Už dlouho jsem se necítil po shlédnutí filmu tak prachmizerně jako právě teď. Protože Sladký život je film sladký možná polevou, ale pod povrchem je hořký jako chinin. Vizuálno funguje jako maska – všechny ty opulentní večírky, drahé róby, bizarní kabarety, krásné ženy... to je všechno jenom zástěrka vnitřní prázdnoty světa, který Fellini s typickým nadhledem a lehkým sarkrasmem zobrazuje. Což takový portrét "buržoazního" světa hvězd i hvězdiček by jeden snesl, jenže nebyl by to Fellini, aby v tomhle umělém vesmíru umělých lidí nenechal zrcadlit obyčejný život, realitu. Realitu, která prostřednictvím všudypřítomných fotografů a novinářů cizopasí na auře toho "sladkého" světa bohatých a slavných. A kdesi na pomezí obou světů (obyčejného a "sladkého") se potácí Marcello, brilantně ztvárněný M. Mastroinannim. Je to hrdina náležící do tematické rodiny Amarcordu i Romy (ať už je to osoba hlavního představitele u druhého jmenovaného, nebo společný motiv odchodu z harmonického venkova a fascinace velkým světem), na první pohled požitkář, na druhý pohled absolutní zoufalec, jehož vnitřní prázdnotu obráží neutěšený byt a věčně si zoufající přítelkyně. Marcello se pase na pozlátku, svádí jednu ženu za druhou, přičemž stále hlouběji a hlouběji zabředá do prázdnoty, zoufalství. Sladký život není ničím jiným než hrou, v níž aktéři ztrácí sami sebe a stávají se pitvornými maskami bohatství, krásy a úspěchu. A okolní svět je podobný, hltá povrch, hltá médii přežvýkané informace, místy připomíná scénář řízený zlomyslným režisérem (sekvence se shromážděním po údajném zjevením Panny Marie). A Marcello, místo aby si konečně zvolil cestu uprostřed obecného úpadku, kdy všechny hodnoty ztrácejí smysl, zabředá do sladkého bláta hloub a hloub. Nic útěšného Fellini nenabízí, za každým humorným okamžikem je kus tragiky, nefungují ani tradiční záchranná témata jako mateřství apod. (drastická scéna se Steinerem a jeho rodinou). To všechno je nasnímáno sice s velkou porcí filmové stylizace (srovnáme-li to s pozdějším dokumentárním zaujetím Romy) a hnidopišské fascinace vizuálnem, ale přitom jaksi chladně, takřka chirurgicky přesně. Kochat se, ohledávat, analyzovat a přitom nebýt vtažen, asi tak bych popsal Felliniho "taktovku" nad touto symfonií marnosti. Sladký život je zatraceně hořký film. Hořký tím, že vidíte stylizovanou krásu a cítíte zcela prozaickou nicotu s hezkou tvářičkou. Místy snad působí dost rozvláčně, ale v konečném vyznění je naprosto mistrovský. Bravo! ()
Scénář: Federico Fellini .. Fellini asi nebude pro každého Po krásném, kamerově výborném začátku jste seznámeni s novinářem Marcellem a na plátno (ano, měl jsem štěstí vychutnat si film v kině) jsou servírovány jeho každodenní (v tomto případě spíše ty noční) epizody ze života a já si říkám, vždyť to ani nedává smysl, vždyť to nemá příběh. Jenže to byl jen můj počáteční omyl. Scénář je promyšlený, režisérem excelentně podaný a právě ony epizody, kterými Marcello postupně prochází a postavy se kterými se setkává, jsou tím na co se nezapomíná. Jeho samolibé jednání, erotická dobrodružství a většinou hodně hořké vychutnávání si tzv. „sladkého života“ ho pomale sžírají a ničí zbytek jeho dlouhodobě dosti zkažené osobnosti. Sice si onu povrchnost a nesmyslnost uvědomí a také se pokusí proti všemu postavit, jenže... K tomu několik skutečně kultovních scén (fontána,..) a frází (paparrazo,..) - no prostě: Bravurní zážitek! ___ Federico Fellini má můj potlesk a tento mistrovský film absolutní a plné hodnocení. Zvláště pak za ranní závěr na pláži, kdy mladá, krásná, nezkažená Paola volá na Marcella, ale on jí nerozumí, odejde pryč a tím se vrátí ke svému zkaženému, prázdnému životu, mě dostal! Ach ta deprese, že svoji jedinou pořádnou šanci na jiný život zřejmě promarnil. Nám poté už zbude jen nezapomenutelný dlouhý pohled Paoly do kamery a prostor k zamyšlení. Stále mám tu sladkou tvářičku před očima! La Dolce Vita! Anebo krátce: Trpce bezstarostná krásá, náročná, stylizovaná "prázdnota“, která přetéká mistrovským umem.. ()
Ve své vznešenosti osamělý rejnok, jenž je přes nespoutanost, svobodu a sílu nakonec stejně lapen do sítě trpké, avšak opravdové reality. Rejnok, který se na nás na všechny pozorně dívá - a přesto je již tři dny mrtvý. Co tři dny! Třicet let - ne-li celý život. Zvonice, v níž nebyl zcela nepochopitelně nainstalován výtah. Omítka, která již 300 let čeká jen na autogram plavovlasé živelné bohyně. Dvě krásné malé děti, pro něž náš svět není dělaný. Bohémská omrzelost a nutnost prázdnoty ve svých nejlepších letech. ()
Felliniho moc rád nemám, ale tohle se mi kupodivu i přes nevkusnou délku líbilo. Dost má na tom podíl fakt, že jsem se dokázal ztotožnit s Mastroianniho postavou. Opět to vizuálně dobře vypadá, opět je tam skvělá hudba a opět hafo zbytečné vaty a další Felliniho trademarky. Potěšila mě i role Lexe Barkera, kterého já dost můžu. ()
Unikum Felliniho spočívá v tom, že na rozdíl od ostatních auteurů 60. let (Tarkovskij, Bergman, Antonioni) netíhl k zádumčivosti. Naopak coby vzorný exemplář italského temperamentu oslavoval život a široce se u toho usmíval. Navzdory této bujarosti nikdy nevybočil z ryzího umění. Dokonce se zdá, že Fellini našel zlatou lajnu mezi příběhem, estrádou, artem a modernou a provedl reprezentativní, málo viděnou syntézu. ____ Vazba filmu s neméně emblematickým 8 ½ je zřetelná. Jestliže ve Sladkém životu sledujeme oslavu, v 8 ½ přichází krize, či spíše kocovina, která po oslavě zpravidla následuje. ()
Snobské večírky římské smetánky; prázdnota života těch, kteří mají zdánlivě vše a přitom vlastně méně než nic; žena, která mě na pár chvil vážně dokázala přesvědčit o tom, že je tou úplně nejkrásnější a zároveň nejhloupější na světě; muž, zmítaný mezi soudností a lákadlem sladkého života v nevědomosti - tak bezstarostného a zároveň tak prázdného a falešného. . . . . Řekla bych, že snímek lze opravdu plně docenit až při některém z dalších zhlédnutí, a tudíž se možná příště té páté hvězdě už neubráním - kdo ví... ()
Sladký, ale neproniknutelný. Jak umí Fellini v některých dialozích zaujmout a téměř až strhnout, tak dokáže v divácky náročné tříhodinovce stejně důkladně nudit. Mastroianni se bohémsky rozehrává na plné obrátky, ale jeho Marcello nemá dostatečnou charakterovou váhu, která by si zasloužila takový prostor. Nejvíc mě ale mrzí změna intimního dramatu do těžké kritiky, která celý film rozmělňuje do několika částí, které spolu víceméně přestanou jakkoli souviset. Zůstávám tak v hodnocení viset trochu bezradně. Cítím z tohoto snímku sílu, jakou může nabídnout jen dobrý film, ale mě naplno zasáhnout nedokázala. ()
Jeden ze 100 největších filmů všech dob časopisu Entertainment Weekly. Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. ()
Zcela výjimečně snižuji hodnocení z 5* na 3*. Před 15 lety jsem byl nadšen a dnes nechápu z čeho. Takřka 3hodinová nuda. Ani ta Anita Ekberg ve fontáně Di Trevi mi nepřijde tak úchvatná. Buď zestárl film nebo já. ()
"Víte, kde je Váš problém? Máte moc peněz!" Tak konečně mi někdo otevřel oči. Mám moc peněz. Ale já nemám moc peněz, takže nemám ani žádný problém? Sláva, jsem vyléčený. Takovou moc má tohle jedno z nejvýznamnějších děl světové filmové produkce, které jsem moc nepobral, ale to se v případě mého čelního střetu s Felliniho mravním rozkladem vyšších společenských kruhů kapitalistické Itálie tak nějak dalo očekávat. Dovolím si tedy pouze konstatovat, že dámy vypadaly skvěle, Old Shatterhand uměl rozdávat facky již v černobílé podobě a paparazzi byli před půl stoletím snad ještě otravnější než dnes. Víc jsem si toho neodnesl. ()
Vtahující film, který mě sice nebavil v klasickém slova smyslu, ale rozhodně mě zajímal a při každém novém zhlédnutí je ono zaujetí silnější. Felliniho vrchol, o tom není sporu. ()
Exkurze mezi smetánku, její dekadentní a povrchní zábavu a problémy, a také o její neschopnosti (neochotě?) naslouchat obyčejným lidem. Moc pěkné, avšak zárověˇvelice drsné, a Marcello Mastrioanni je naprosto famózní.. potěší i Lex Barker v nenápadné roličce a i ostatní herci jsou typově naprosto přesní... Pouhé lepší 4 hvězdičky dávám za pomalejší tempo, a místy až nepřirozeně pitoreskní postavičky, především ty homosexuálně zaměřené. Přišly mi jako až moc velké karikatury.. Spousta scén ovšem zůstane v pamětii nesmazatelně vryta. Felini je výborným pozorovatelem, a velice šikovným Picollo Creatura ()
Fellini konečně odhodil potřebu vyprávět jakýkoli soudržný příběh a všechny pro něj tak typické prvky (kabaretní představení, vnadné ženy, noční ulice, večírky) tady spojil v jeden rozmáchlý a nekompromisní celek. Opojné širokoúhlé kompozice, Marcello Mastroianni, Anita Ekberg. Oslava filmu. ()
(1001) „Tak tedy ano,“ pravil divoch vzdorně, „požaduji právo být nešťastný.“ -Aldous Huxley, Konec civilizace ()
Související novinky
Sen noci svatojánské s živým doprovodem
K 60. výročí uvedení světově proslulého a mnoha cenami ověnčeného loutkového filmu Sen noci svatojánské slavného malíře a sochaře Jiřího Trnky připravila společnost JV Classics jeho obnovenou… (více)
Kánon filmu 2011
V sobotu 21. ledna byl ukončen výběr filmů Kánonu filmu za rok 2011 a přinesl opět zajímavé výsledky. Původní prosincový termín konání výběru byl z důvodů nečekaných a smutných předvánočních událostí… (více)
Zvláštní film, plný symboliky, rozmazlených a hýřivých členů římské smetánky, mezi nimiž vyniká mladý vobšoust, novinář a spisovatel jménem Marcello. V prologu vidíme helikoptéru, která přepravuje sochu Krista přes starověký římský akvadukt, a druhá zpravodajská helikoptéra s Marcellem Rubinim ji sleduje. Zpravodajskou helikoptéru rozhodí opalující se ženštiny na střeše výškové budovy, které se Marcello snaží marně sbalit. Pak následují epizody, které mají denní sekvence, noční sekvence a sekvence za úsvitu. V první epizodě se Marcelo setkává s Maddalenou v exkluzivním nočním klubu. Je to bohatá dědička, unavená z Říma a Marcellovi to vyhovuje. Venku se nechají svézt starou prostitutkou k ní domů, kde si zapíchají. Za úsvitu se Marcello vrací do svého bytu, kde najde svou předávkovanou snoubenku Emmu. Pak jí cestou do nemocnice vyznává lásku a znovu to dělá na pohotovosti. Zatímco čeká na její uzdravení, tak se pokouší volat Maddaleně. Druhý den vítá Marcello na letišti švědsko-americkou herečku a totálně mrdatelnou sexbombu Sylvii. Sylvie má pak tiskovku a během ní volá Marcello domů, aby se ujistil, že si Emma vzala léky a také tvrdí, že není se Sylvií sám. Na tiskovku pak dorazí Sylviin ožralý snoubenec Robert. Marcello doporučuje Sylvii a producentovi, aby ji vzal na prohlídku baziliky Sv. Petra. Sylvia pak energicky vyšlape schody na věž a Marcello ji ochotně následuje. V noci pak Marcello tančí se Sylvií v lázních Caracalla. Je z ní totálně unesený (kdo by nebyl), Sylvie je smyslná a večírek je bujarý, zatímco Robert znuděně kreslí karikatury a čte noviny. Sylvie pak opustí po jeho poznámce večírek a Marcello ji následuje, společně projíždějí noční Řím a ukončí to broděním v Fontáně Di Trevi. Ve fontáně pomaže Sylvia Marcellovi hlavu a přichází úsvit. Marcello zaveze Sylvii zpátky do hotelu, kde čeká rozzuřený Robert, který začne rozdávat facky a rány. Během třetího epizody se Marcello setkává v kostele se Steinerem, svým intelektuálním přítelem. Steiner předvádí svou knihu sanskrtské gramatiky, následně se oba odeberou k varhanám a zahrají Bacha. Třetí den pak Marcello, fotograf Paparazzo a Emma odjíždějí na okraj Říma, kde mají dokumentovat údajné spatření Madony dvěma dětmi. Katolická církev je k tomu dost skeptická, ale na místě se shromažďuje spousta lidí. V noci událost vysílá italský rozhlas a televize, Emma se modlí k Panně Marii a dav slepě následuje dvě děti v lijáku a roztrhá malý stromek, který měl údajně skrývat Madonu. Za úsvitu však končí veškerá sranda, protože jedno dítě, které mělo být Madonou uzdraveno, bylo ušlapáno davem k smrti. V epizodě 3b následuje čtvrtá noc, kdy se Marcello a Emma účastní shromáždění ve Steinerově luxusním domě, kde se seznámí se skupinou intelektuálů. Je zde britská básnířka Iris Tree, jejíž poezii má Marcello rád, doporučuje, aby se Marcello vyhnul vězení jménem závazky. „Zůstaňte svobodní, k dispozici jako já. Nikdy se neožeňte. Nikdy si nevybírejte. I v lásce je lepší být vybrán". Emma je okouzlena Steinerovým domem a dětmi a říká Marcellovi, že by chtěla mít jednou také takový domov, ale Marcello se odvrací. Venku na terase Marcello obdivuje Steinerův život, ale ten se přiznává, že je poněkud rozpolcen mezi materiálním a jistým životem a duchovním a nejistým životem. Steiner filozofuje o potřebě lásky ve světě a obává se budoucnosti svých dětí. Následuje intermezzo v pátém dni, kdy Marcello stráví odpoledne prací na svém románu v přímořské restauraci, kde se setkává s mladou servírkou Paolou, která hraje na jukeboxu píseň "Patricia" a pobrukuje si její melodii. Marcello se ptá, zda má přítele a pak ji popisuje jako anděla na obrazech Umbrie. Přichází pátá epizoda a pátá noční sekvence. Marcello se setkává se svým otcem na návštěvě Říma na Via Veneto. S Paparazzem jdou do klubu "Cha Cha", kde Marcello představí svého otce krásné tanečnici Fanny, jedné z jeho bývalých přítelkyň. Fanny si jeho otce oblíbí a Marcello říká Paparazzovi, že svého otce jako dítě moc nevídal, protože byl neustále mimo domov. Fanny pozve Marcellova otce do svého bytu a další dvě tanečnice zvou dva mladší muže, aby šli s nimi. Fanny pak vychází ze svého bytu naštvaná, že Marcellův otec onemocněl. Za úsvitu se dozvídáme, že Marcellův otec měl mírný infarkt a chce odjet domů. Nasedá do taxíku, aby stihnul první vlak do Ceseny. V šesté epizodě v noci se Marcello, Nico a další přátelé setkávají na Via Venneto a dostanou se na hrad vlastněný aristokraty v Bassano di Sutri u Říma. Na večírku jsou všichni opilí a Marcello se náhodou opět setkává s Maddalenou. Společně prozkoumají ruiny u hradu a zavřou se do místnosti s ozvěnou. Zde Maddalena zpoza stěny žádá Marcella, aby si jí vzal, ale on se vyhýbá odpovědi, a mezitím za Maddalenou přijde jiný muž a ta o Marcela ztratí zájem. Nakonec stráví Marcello večírek s britskou umělkyní a dědičkou Jane. Za úsvitu se unavená skupinka vrací do hlavní části hradu, kde se setkají s matriarchou hradu, která jde v průvodu s davem ke mši a doprovází je kněz. V epizodě 6c je nejprve sedmá noční sekvence, ve které jsou Marcello a Emma sami na silnici ve sportovním voze. Začnou se spolu hádat, Emma vystoupí, pak nastoupí zpátky a řekne, že Marcello nikdy nenajde ženu, která by jej milovala jako ona. On ji zase řekne, že nemůže snášet její dusivou mateřskou lásku a vyhání jí z auta. Nechává ji samotnou v noci na opuštěné silnici, ale nakonec se pro ni vrátí. V sedmé sekvenci úsvitu spí Marcello a Emma v posteli a Marcello přijímá telefonát. Dozvídá se, že Steiner zabil sebe a své děti. V osmém dni čeká na policii, do domu se vrací Steinerova žena a okolo se rojí paparazzi. V sedmé epizodě v osmé noční sekvenci je starší Marcello se skupinkou návštěvníků v domě na pláží Fregene, kam se vloupali. Dům vlastní Marcellův přítel Riccardo. Je zde spousta homosexuálů a lidé si dělají z Marcella srandu, že se vykašlal na novinařinu a spisovatelskou dráhu, aby se stal reklamním agentem. Všichni se nudí a tak se Marcello ujme zábavy a začne dávat hostům otázky na tělo a má sexuální narážky. Vyzývá ženské, aby předvedly striptýz. Nadia se toho ujme a předvede striptýz do rytmu cha-cha písničky jménem Patricie. Riccardo se objeví v domě a začne návštěvníky vyhánět, zatímco opilý Marcello vybízí ostatní k orgiím. Všichni jsou opilí, je to celkem chaos a Marcello skončí v ložnici s mladou ženou, která trhá polštáře a rozhazuje po místnosti peří. No a nakonec nesmí chybět epilog. Za úsvitu skupina pokračuje na pláž, kde najdou rybu chycenou v síti, jedná se o mantu, a Marcello komentuje to, že jeho oči zírají i po smrti. Pak nastává den a na Marcella volá přes řeku na pláži mladá krásná blondýnka a pěkně se na něj usmívá, ale on nic neslyší. Zřejmě mu asi vyznávala lásku, ale on pak stejně odešel s jinou. No a to bylo vše. Bylo to dlouhé, místy nudné, plné složité symboliky. V podstatě šlo o úryvky ze života rozmazlené, příliš bohaté a zparchantělé římské smetánky, která už roupama nevěděla, co dělat s volným časem a penězi. Mezi nimi se proplétá neúspěšná nula a vobšoust Marcello, která má kolem sebe jen složité vztahy jak s přáteli, tak s ženskými. () (méně) (více)