Lesní duch

SPOILERY „Feast on this, motherfucker“ aneb Proč muži nerozumí čarodějnictví a proč by si ženy neměly hrát s elektrickým nožem. Když se absurdně falocentrický horor v závěru – za použití citace z Carrie – zlomí v „ženský“ rape revenge movie, jde jen o poslední z přehršle projevů mimořádné obsahové nekonzistentnosti (řemeslné provedení je oproti tomu konstantně na výši). Lesní duch budí dojem filmu minimálně dvou režisérů, resp. několika scenáristů (kterým skutečně je), z nichž každý přistoupil k Raimiho originálu po svém. Někteří z nich jdou vstříc hororovým fanouškům, snaží se postmoderně vystupovat z žánru a dělat si z banality vyvražďovaček srandu. Jiní, jimž bohužel patřilo hlavní slovo, naopak zaspali několik dekád a prosadili do filmu děsy s dávno prošlou záruční lhůtou – strach z pohlavních chorob (prokletí se přenáší tělními tekutinami) a z divočiny, přesněji z lesa (který je ve finále ironicky pokořen neekologickou motorovkou). Tuto rozpolcenost přímo ve filmu zosobňují dvě mužské postavy, které zastupují dva možné typy diváků. David podléhá sentimentu a oplakává každou podlitinu. Chybí mu odstup. Racionální Eric je naopak nad věcí, jelikož si přečetl knihu (všechno již bylo napsáno). Stejně jako poučený hororový divák, také on zná předlohu, ví dopředu, co čekat, a společně s cyniky v publiku se vysmívá přecitlivělosti svého kamaráda. Potřeba jsou oba. Kdyby se David svým jednáním důsledně nedržel hororových klišé, film by skončil o několik tělesných amputací dříve, což si jako krvechtiví diváci nepřejeme. Paralelně jsme skrze Erica upozorňování, že někdo z tvůrců patří k poučeným a soucítí s komunitou hororových fanoušků. Vítězem nakonec překvapivě není ani jeden z nich, nýbrž zástupkyně do té doby vesměs jen pasivně trpícího (případně sebe-zmrzačujícího se) pohlaví. Opoždění vyrovnání genderových sil nás nutí k atypické re-distribuce empatií směrem k tělu, které ostatním způsobilo tolik nepříjemnosti. (V souvislosti s tělem a tělesností stojí za poznámku, kterou nechť si freudiáni rozvedou a interpretují dle libosti, že muži jsou ve filmu zpravidla něčím – broky, jehlou, hřebíky – „penetrováni“, zatímco ženy o jednotlivé části svého těla – o hlavu, ruce, nohy – přicházejí.) Zároveň se z nás díky uspokojivému završení drogové linie zpětně stávají svědci nejdrsnější odvykačky od Trainspottingu. Neujasněný tvůrčí záměr dal nezáměrně vzniknout subžánru melodramatického hororu, v němž je neurovnaným rodinným vztahům věnována málem větší péče než pálení čarodějnic a jiným lesním aktivitám (melodramatické „příliš“ se kromě gore scén týká také okázale oddalovaného pozdního smíření bratra a sestry). Jaká poučení z tohoto silně rozporuplného filmu plynou? Duše je důležitější než tělo a po drogách vám zhrubne hlas. Apendix: Rozhodně bych se neřídil dvakrát předvedeným „lékařským“ postupem – cokoliv krvácí, olepit izolepou. 65% Zajímavé komentáře: Marigold, Psema (04.04.2013)

To se takhle jednou sebere banda pseudoempatických kreténů, aby si zajeli do hloubi lesnaté americké prdele na odvykací kurs pro emo feťačku. Inu, co za příšernou katastrofu tento směšně vážný remake původní komedie může vyplodit? Ve shnilém sklepě plném kočičích mrtvol se nalezne tajemná kniha plná špatně nakreslených strašidelných obrázků, aby se skrze ní začala okamžitě vyvolávat bájná "Kunda". Následuje největší noční můra, která s Kundou vůbec může nastat. Nezastavitelný příval krve, která je tak nepoddajná a neporazitelná, že ke konci začne tvořit i dešťové srážky. Emo feťačka přesto nechce rezignovat na slastné pocity z nedostupného fetu, a tak občas provede BDSM hrátky s křovím, případně si nařízne jazyk nožíkem na koberce, aby se mohla lépe vykousnout se svojí žhavou zdravotní sestřičkou. Nejvíce jsou z Kundy pochopitelně vykolejení kluci, protože jí jednak ještě nikdy neviděli, ale hlavně díky jejímu nenadálému zjevení se v plné své kráse, nedokážou myslet mozkem. Postavy se tedy točí v bludném kruhu extrémní demence takovým způsobem, že pokud by se na scéně objevil osmiletý kastrát, zachoval by si více racionálního rozhodování, než postavy, kterým nevíte jestli fandit, ignorovat je, nebo se jim jen mohutně smát do ksichtu a raději přát mocné Kundě. Fet Alvazer zkrátka natočil vážně se beroucí sračku, hrající si na děsný horor, přitom snad ani neviděl původní film, na který domýšlivě udělal remake s mizerným filmovým portfoliem na kontě. A vzhledem k tomu, že jsem se snad ani jednou nelekl a navíc loni viděl jeden podobně zkurvený film s totožným námětem, absolutně mě to nezasáhlo. A to jsem rozhodně nepodléhal nějaké předpojatosti, jelikož mě originál tak totálně nudil, že dostal ještě menší hodnocení než tento shit. 40% (07.07.2013)

Na remake najlepšieho hororu všetkých čias som bol veľmi zvedavý, ba priam som sa tešil. Potom začali všelijakí mudrujúci buzeranti dávať slabé hodnotenia, nuž som ani nešiel do kina. CHYBA! Úplne parádny Evil Dead so všetkým, čo k poriadnemu Evil Dead patrí. Na napätie sa tu nehrá, ide hlavne o čo najintenzívnejší fyzický zážitok a nepredvídateľnosť. Dokonalý remake v tom zmysle, že šikovne kombinuje ikonické prvky originálu a nové finty. Skvelá réžia, mäsité gore, hustá hudba. (06.07.2013)

Paráda!! Celej film je taková rekapitulace první verze 1981, atmosféra skutečně docela chybí, brutalita mi nepřišla zas tak extrémní, jak všichni zmiňovali ... Tak nějak bych řekl, že to docela vhodně oslavilo původní kult ... U mě se to pohybovalo tak mezi 3* až 4*, než přišel závěr, přesně asi 10 min 52 sec, na kterej jsem asi nějak podvědomě čekal a to byl fakt absolutní masakr, úplně vytouženejch 10 minut toho největšího náseru, kdy se spustil hlas syrén v kombinaci s "kostelním" chorálem ve stylu The Omen 1976, začala pršet krev a .... takhle vygradovanej konec jsem neviděl ani nepamatuju, jako by z úplně jinýho filmu ... Na dnešní dobu plnej počet 5/5 ... Jinak ve srovnání s originálem se to může jít zahrabat (myslím 1981) ... (05.05.2013)

Hell Hazers II: The Reckoning, kdyby si neuvědomovali svou odvozenost a stupiditu. Postavy posledních třicet let nesledovaly televizi, a tak dle hesla „logika? Jaká logika“ páchají ta nejdebilnější z debilních hororových klišé. Jedinou sympatickou postavu nepřekvapivě hraje Jewel Staiteová převlečená za Johna Lennona. Naznačené téma absťákových halucinací a mých vizualizovaných nočních můr to ze sraček neodůvodněných remaků nevytáhne. (04.04.2013)