Nákaza

Film má jednu obrovskou výhodu, staví na příběhu, kterej ať chcete nebo ne vás do sebe vcucne a mele a mele. Hned od začátku jsme si říkal, jasně takhle by to mohlo, tohle je moc přitažený, kurva pán v patý řadě zakašlal mizím s kina a když má příběh v týhle poloze je vítězství na jeho straně, vlastně na obou stranách, protože bijáček dostane hodně hvězdiček a diváček zase hodně emotivních pěstiček. Ve filmu se objeví hodně znamých ksichtíků, úplná ksichtiáda, ale a to se moc líbilo, že žádnej hvězdnej ksichtík nezabírá příliš prostoru na úkor druhýho a hlavně na úkor příběhu, protože ač herecký výkony úplně všech jsou absolutní, tak tady káru s plným sálem diváků posunuje výrazně kupředu především děj. Možná mě trošku mrzela, odbytá až nedotažená dějová linie kolem Marion, ale ani mě nenapadá na čí úkor by jsme se této linii měli věnovat, aby film vběhnul do cíle v tak parádním tempu, v jakým doběh. Film, kde se člověk bojí pomalu už i hudby nepostrádá nic z příručky pro moderní filmaře kinotrháků, dynamiku, napětí, skvělé herecké výkony a především se pořádně pomuchlovat s divákovejma myšlenkama. (28.10.2011)

Hm, je vidět, že jméno Soderbergh dokáže ještě stále všelico a když k tomu patří sehnání velkého množství talentovaných stálic, kteří pravděpodobně podepisovali bez váhání a bez námitek o výši honoráře, je to jenom pro moje a divákovo dobro a taky dobro filmu. Díky tomu totiž film dostane něco známého, výrazného a čemu jde fandit. Bez nich by to určitě dopadlo trošku jinak, alespoň pro moje výsledné pocity. Ten film je totiž po stránce technické a řemeslné tak dokonale čistý a destilovaný, až je odtažitý skoro jako dokument. A i ty někdy dokážou vtáhnout víc. Nicméně, v tomhle případě to nakonec funguje výborně - ta sterilita a naturalismus, ostrost a bezohlednost k epidemii padne jako ulitá. Celou dobu tak máte nepříjemný pocit, jak moc reálné to je a jak velká pravděpodobnost toho, že by se něco takového mohlo stát, existuje. Film předkládá nepříjemné fakty, statistické údaje, nějaké city a emoce téměř neexistují (a když na konci ano, hned to zhorší celý pohled na věc, na druhou stranu to ale bylo i jakési vysvobození z té děsivé atmosféry) a Soderbergh si to viditelně užívá. Vizuálně film taky přesně odpovídá formě, vše je bledé, nevýrazné a prostě mrtvolné. Brrr! Takže Stevene, děkuji za tohle mrazivé zmapování jednoho z možných konců lidské rasy a v klidu příště zkus zmapovat další. V záplavě všech těch hollywoodských přeslazených romantáren a eye-candy akčnáků bylo tohle fakt výjimečné a díky tomu i zajimavé. PS: Martinez zase zabodoval a filmu dodal ještě větší depresivnost (29.05.2012)

-"Blogování ale není novinářství, je to graffiti s interpunkcí." Navzdory tématu hodně sterilní - nebo takhle: Tenhle mix "vědeckého" odstupu a osobních vhledů do postav mi přišel jako velké plýtvání potenciálem. Neseděl mi ten videoklipový styl. Nebo nevím, jestli to slovní spojení je správné k popisu toho, co mi na filmu vadilo. Mám na mysli ten způsob, jakým se to sbíralo do souvislostí. Každopádně vždycky když začala hrát hudba, moje zaujetí šlo okamžitě dolů. Ale když jsem se dívala na jednotlivé scény samostatně, mohlo v nich být něco hodně tíživého. Taky jsem si dobrou hodinu myslela, že se dívám na Marka Wahlberga a teprve potom jsem si všimla, že to je Matt Damon. (08.11.2014)

Celé to připomíná televizní zpravodajství. Nemáte tu hlavní hrdiny, kterým byste mohli držet palce, jen spoustu epizodních postaviček, které většinou nedlouho po uvedení na scénu zemřou. Dozvídáte se, kolik je nakažených, sledujete debatu mezi typickým zastáncem konspiračních teorií a typickým představitelem vlády. Jenže podobně, jako když si přečtete o pádu letadla kdesi na druhém konci světa, z toho cítíte jakousi odcizenost. Neosobnost. Stejně jako v reálném životě se často zdá, že se vyšetřování nehýbe kupředu a že hlavním úkolem většiny zúčastněných je jen čekat, jak se vše vyvrbí. A když už se konečně objeví nějaké drama a vše začne připomínat Hobbesův 'state of nature', přeskočí děj na jiné bezvýznamné okamžiky jiné postavy. Normálně mi tohle nevadí, normálně mám filmy zobrazující obyčejné okamžiky v životě obyčejného člověka ráda. Jenže takové filmy musí být postaveny na zajímavé hlavní postavě, se kterou vás ty běžné momenty budou bavit prožívat. A Contagion ji nemá. (25.10.2011)

Steven Soderbergh se po řadě ne příliš povedených filmů a experimentů vrací do první režisérské ligy a dokazuje, že i zdánlivě béčkové téma se dá natočit výborně, "lidsky" a skoro až s přesahem. Scénář je výborně napsaný a jednotlivé příběhy byly všechny hodně zajímavé a celé to bylo zabrané snad ze všech úhlů pohledu. První herecká liga samozřejmě neselhává a potěší i nekompromisní zametení s některými postavami. Po dlouhé době jsem si ale u filmu řikal, že to mohlo být klidně i delší. Přece jenom stopáž něco málo přes 90 minut je u podobného tématu s tolika zajímavými příběhy trochu málo a některé postavy tak dostanou příliš málo prostoru a jejich příběhy vyšumí do ztracena (hlavně u Marion Cotillard). 80% (03.01.2012)