Na nože!

Při srovnání s "Ano, šéfe!" poměrně nuda. Zdeněk nemá prakticky prostor na to, aby se mohl projevit, a soutěžící jsou z velké části tak nesympatičtí, že bych si i přála, aby ty čistky byly rychlejší. Zbavit se paní Evy Filipové by taky nebylo na škodu; z nějakého důvodu mě svým stylem projevu irituje stejně tak jako ti machři, kteří odmítají připustit, že by je amatér mohl někdy porazit. Ne, druhou řadu tohoto programu už sledovat nebudu. (18.11.2010)

Zdeněk Pohlreich se díky reality show „Ano šéfe“ zapsal do našich žaludků, jakožto nemilosrdný kritik nevalné úrovně českých restaurací. Pořad stál a padal s jeho nezaměnitelnou personou. A to je také jeden z důvodů, proč je „Na Nože!“ slabším pořadem. Jde totiž o kuchařskou soutěž ve stylu superstar, kde byl Zdeněk pouze členem poroty. Možná by to nakonec zas tak nevadilo, kdyby celá show nebyla ušitá tak horkou jehlou. Zbytek poroty je pro mnohé diskutabilní (obzvlášť Eva Filipová) a i když byla mezi soutěžícími řada výrazných osobností, opravdových sympaťáků bylo málo a tak nebylo komu fandit. Kulisy působily nepěkně lacině, ze samotného vaření nám režie často přinášela méně záběrů, než by bylo milé a to ještě v dost zmatečném sestřihu. Největším problémem ale byla neuvěřitelná chaotičnost v pravidlech a v soutěži jako takové. Může za to zmíněná horká jehla, střih, přehnaná snaha o pestrost a v neposlední řadě pravidla blbá sama o sobě. Řada rozhodnutí štábu/poroty pak v rámci vládnoucího chaosu působila nefér i mimo rámec vyřazování. Pořad tak zbytečně podrýval svou kredibilitu, až nešel příliš vnímat jako regulérní soutěž, ale spíš jako (pravda, v jádru celkem koukatelná) hůře sestříhaná show o vaření na čas/zadání. (02.12.2010)

Zatím lepší 3* (protože Pohlreich nemá tolik prostoru jako v ANO, ŠÉFE! a ti dva přicmrndávači mě spíš serou, ten plešatý satan by v klídku utáhl sám jakýkoliv pořad), uvidíme, jestli to bude z hlediska zábavy a kvality spíše stoupat nebo klesat. Možné je v podstatě obojí. __ Po skončení pořadu ponechávám původní hodnocení, jelikož si to od začátku drželo zhruba stejnou úroveň až do finále. 60 - 70 % (17.09.2010)

Kuchařská reality soutěž inspirovaná soutěží Master Chef Remcajícího (Fl'aše) Górdna - kterou o pár let později svým pro drahé licence tradičním způsobem zhajpovala a do směšnosti zrajtovala TV Nova. TV Prima využila "svého" Zdeňka Pohlreicha, pojala věc relativně skromně ("relativně" je klíčové slovo, a dojde vám díky nedostatku porovnatelného materiálu možná jen při seznámení s nováckou velkoprodukcí), a neomezila výběr soutěžících striktně na amatéry, laiky či chcete-li ne-profesionály. Vznikly tím zajímavé možnosti srovnání děvčete vařícího (a hlavně pečícího) pro zábavu, skutečného borce ze závodní jídelny, gurmánského kuchaře na objednávku, atd. atd. Jelikož nemám nic proti Romanu Vaňkovi a paní Filipová mi nevadila, a hlavně ze všech tří porotců netrčel režií naordinovaný umělohmotný odpor k tomu soutěžícímu póvlu (který by se časem opět režijním zásahem měnil v restek-p), díval jsem se na každý díl, a vždycky se slušně pobavil. Rozhodně to nebylo ideální, ale na sympatických 70% to bohatě stačí. Taky nedejte červené hodnocení pořadu, kde padají zásadní existenciální otázky jako: "Máme tu zelený marcipánový dort s nápisem Jarda Jágr. Proč?":) (24.04.2013)

Když vám Prima slibuje něco ve stylu Pekelné kuchyně, tak je pak zklamání o to větší. Pohlreich nehláškuje tolik jako v Ano, šéfe! (co si budeme povídat, na tom ten pořad stál) a když, tak mi to nepřijde moc vtipné. Samotná soutěž pak spočívá jen v tom, že banda typických čecháčků, kteří se pohádali už první den první díl, přináší před porotu svá jídla a ty je stručně hodnotí. Přínos pro diváka? To je dost častá otázka, kterou si kladu při sledování současných pořadů. Zábava asi těžko, nějaké kuchařské fígle taky neokoukáte, recepty taky asi ne. Co na to říci? Ambiciózní pokus, který nedopadl dobře a je zcela zbytečný. Sice méně zbytečný než Prostřeno nebo Dům snů, ale být lepší než tyhle propadáky není žádná výhra. Pusťte si raději Pekelnou kuchyni Gordona Remsyho! (20.11.2010)