Valmont

Celý problém je v tom, že Frears točil Laclosovy Nebezpečné známosti, zatímco Forman Formanova Valmonta. Podobnost příběhu tu sice je, ale oba filmy jsou vlastně úplně o něčem jiném. Valmont z původních Nebezpečných známostí je cynicky svůdník, který je za zpáchané zlo potréztán, pravda skrze to, že nedokáže být ani ve zlu dokonalý a tudíž citově nezranitelný. Oproti tomu Formonův Valmont je hrdina, který se svojí otevřenou morálkou staví proti společenským zvyklostem a je za to společností zavržen a zničen. Pokud jde o mě - mám radši Laclose, ale je vlastně nefér oba snímky srovnávat. (13.06.2004)

Asi poprvé v kariéře co Miloš Forman tvrdě narazil. Valmont není špatný film, ale byl natočen rok po Nebezpečných známostech Stephena Frearse, kde hrála Glenn Close, John Malkovich, Michelle Pfeiffer, Keanu Reeves a Uma Thurman. To je bohužel nesrovnatelně hvězdněji obsazený identický film, což je v Hollywoodu smrtící. Kostýmy Theodora Pištěka jsou úchvatné a oscara si rozhodně zasloužili. Hvězdami se Valmont nevyrovná Nebezpečným známostem, i když ... Pro mě osobně jsou Colin Firth a Annette Bening v postavách Valmonta a markýz de Merteuil lepší než dvojice Malkovich-Glenn Close. Možná je to jejich věkem, protože jsou mladší minimálně o 10 let než oba druzí jmenovaní a do filmu se to lépe hodí. I přes kvality těchto dvou a hromadu známých vedlejších herců je Formanův Valmont horší. Možná je to tím, že jsem ho viděl jako posledního z celé trojice právoplatných adaptací (ano jako nejlepší adaptaci Nebezpečných známostí je pro mě úplně ta nejnovější verze Velmi nebezpečné známosti). Třeba se to časem změní, ale i tak Forman dokázal, že zvládá i velké historické kostýmové drama. (18.02.2007)

(Podruhé) zhlédnuto bezprostředně po dočtení Laclosovy románové předlohy. Osobně mě tenhle film strašně baví a z trojice filmových adaptací Nebezpečných známostí od režijního trojlístku Vadim / Frears / Forman ji považuji za nejzdařilejší. Jedině Formanovi se dle mého soudu podařilo nalézt optimální cestu mezi dvěma krajními póly, v nichž se uchýlili jeho předchůdci - Formanův Valmont není ani nesnesitelně radikálně odkloněn od původní předlohy jako Vadimova verze, ani se jí pietně nedrží jako Frears, ale bere si z ní smysluplným způsobem to, co uzná za vhodné, aby dal vzniknout velice příjemné a kultivované podívané. Jistě, současně by se o tomto filmu dalo i říci, že je to tak trochu "rokokový kýč", ale především díky fantastické kameře a mimořádně šťastnému obsazení ženských rolí je pro mě osobně tenhle film spolehlivou zárukou výjimečného filmového zážitku. O filmu zajímavě píše Ondřej Kavalír v Labyrint revue č. 17-18 z r. 2005: "Adaptace Nebezpečných známostí Miloše Formana... je ze všech uvedených filmů nejvýpravnější. Bohatá, rokokově laděná laděná, obrazová složka už od úvodní klášterní scény naprosto převládá. Přibližuje přezdobené a zalidněné interiéry... Některé scény dokonce připomínají žánrové výjevy ze života prostých lidí... I ve výběru hudebního doprovodu... je cítit Formanova znalost doby, kterou si osvojil při natáčení Amadea... Na rozdíl od Vadima a Frearse Forman libertinskou složku příběhu téměř zcela opomíjí... Románové napětí mezi zkušeností a nevinností, cynismem a sentimentem Forman do značné míry převádí do zjednodušujícího vzorce mládí versus stáří... Když si Cecíliina matka... klade otázku, zda své dceři vůbec rozumí, cítíme v tom vzdálené ozvuky nejen filmu Taking Off (1971), ale i Černého Petra (1964)... Formanovská adaptace také projevuje nejvýraznější komické rysy... Forman ve Valmontovi spojuje romantický patos a sentimentalitu s humorem a ironií. Vedle poučného příběhu o napraveném hříšníkovi inscenuje příběh mládí bouřícího se proti pokrytecké dospělosti. Oproti žánrové čistotě předchůdců se nebojí sáhnout k divácky vděčnému tragikomickému míšení stylových poloh. Ironií osudu zůstává, že na rozdíl od Frearse, který Nebezpečné známosti natočil pod záštitou Warner Bros, je to právě Formanova britsko-francouzská koprodukce, jež přivedla na svět film blížící se v mnoha ohledech parametrům hollywoodské pop-kultury. Nic to ovšem nemění na skutečnosti, že právě tato adaptace nese nejzřetelnější stopy osobitého režijního rukopisu". (cit. s.: 185-186) (15.05.2013)

Nekonečně niternější než Frearsova verze. Francouzská aristokracie 18. století byla rozhodně dekadentní, bez budoucnosti, ve svých limitech ovšem představovala evoluční vrchol. Formanův geniální klíč spočívá v tom, že se na jedné straně přizpůsobil manýristickému stylu oné společnosti, přitom se ovšem vyslovuje k hodnotám všelidským, na místě, čase a prostředí nezávislým. Srovnejme jen závěr obou adaptací: Ve Frearsově verzi je markýza de Merteuil konfrontována se společenským odsouzením. Jak polopatistické, a řekněme rovnou, mentálně ubohé! Naopak Bening pod Formanovým vedením zcela beze slov, jen výrazem tváře, vyslovuje mnohem důsažnější pravdu, totiž že msta zhrzené ženy, jakkoli úspěšná, je bezvýchodná, neukojitelná, je to hydra nenasytně požírající především ženu samotnou. --- Formanova adaptace vůbec není "poněkud odlehčená", jak píše distributor. Je naopak úplná a náročná směrem k divákovi. Odměnou za pozornost je pak nikdy nekončící požitek z pronikání do hlubin, jemných nuancí a nebezpečí "nebezpečných známostí". (13.04.2014)

Forman možná natočil zdařilejší a přístupnější filmy; co však nemusí být zcela dobré u Formana, může docela dobře uspět kdekoliv jinde. Konec osmdesátých let, doba nastupující a vrcholící tzv. konzervativní revoluce, ale také rychle se blížící dvousté výročí dobytí francouzské Bastily, bylo dobou rekapitulací a rekriminací, kořeněnou rychle se blížícím přestavbovým uzbrojením sovětového impéria Varšavské smlouvy. Z tohoto pozadí je film natáčen, z těchto premis je budován velkolepý kostýmní pohled, v němž paruky a parfémy překrývají nejen nedostatek hygieny, ale i absenci alespoň soudné morálky. Starý režim ještě nesvolává generální stavy, stavba Malého Trianonu neruinuje vyčerpanou stání pokladnu, ale pružiny, které uvedou do chodu převratné procesy, fungují. Banalita ve vztazích dvou chlípníků obou pohlaví přerůstá postupně, krok za krokem, do stadia, kdy musí oba, jednoho i druhou (nebo naopak) nezvratně zničit. To, co je nepochopitelné pro současnost, nabývá tragického smyslu později v podstatně větším měřítku. Forman možná natočil zdařilejší a přístupnější filmy; co však nemusí být zcela dobré u Formana, může docela dobře uspět kdekoliv jinde. (21.03.2008)