Mission: Impossible - Národ grázlů

Nebýt až příliš ukecaného závěru a faktu, že Tom Cruise jde se svým obřím egem a pocitem nesmrtelnosti již dost přes čáru (Ethan Hunt se zde pomalu přeměňuje v druhého Dominica Torreta), bylo by to snad i za pět. McQuarrie nám totiž servíruje tu správně nařachanou akční jízdu s řadou téměř geniálních scén, do níž přidává i trochu oldschoolu a hlavně zatím nejlepší scénář celé série. Hlavní zápletka je totiž opravdu výborná a špionážní hra, kdy nikdo neví, komu má vlastně věřit, je zde vytěžena na maximum. Po Abramsově příspěvku jasně nejlepší díl. (24.08.2015)

Byly tam výživné scény, (voda, motorky, opera) o tom žádná, ale stejně jsem tak nějak čekal víc a z předchozích dílů jsem odcházel ukojenější. Hodně zvratů už bylo k vidění jinde, takže mi spíše utkvěly takové ty momentky, jako Simon Pegg pařící Halo, nebo Cruise po komatu neohrabaně přeskakující auto. Upozaděný Jeremy Renner byl stejnak fajn, ale nejzajímavější je Rebecca Ferguson. Tvář z dob minulých, kdy kinematografii vládl šarm a naprosto jiný typ hereček. Fakt bych si jí dokázal představit v černobílých filmech z 30 - 50. let. Možná je to tím, že je opravdu podobná Katherine Hepburn. Btw (spoiler) likvidace hlavního záporáka obřím akvárkem byla fakt komická. (02.09.2015)

"Ty chceš řídit? Před chvílí jsi byl mrtvej!" Každý občas zemře. Většina lidí méně častěji než agent Hunt, ale když ho to baví. Mě to tedy také poměrně bavilo, ale zabezpečená schránka v Maroku mohla být chráněna geniálněji, záporák měl být rozhodnější a těch náhod ve prospěch dobra taky nemuselo být tolik. Na druhou stranu leccos zachraňuje humor, povedená akce, motohonička a taková ta jistota, že si Hunt ještě nenavlékl svůj poslední falešný obličej. (27.12.2015)

Ne že by mi srdéčko nezaplesalo samou radostí nad Rebeccou Ferguson i veškerou tou přehledně nasnímanou, nápaditou, přepáleným CGI nezatíženou a různorodou akcí (především pasáž na motorkách je v tomto ohledu naprosté blaho), ale to co je na tom to vůbec nejlepší (krom Rebeccy Ferguson samozřejmě) je především závěrečná minimalistická osobní londýnská třetina, kdy se to definitivně překlopí v klasický špionážní snímek britského střihu, kde se skvěle napsané postavy (nejen na poměry akčního blockbusteru) přechcávají skrze dialogy „já vím, že ty víš a ty víš, že já vím“ na letišti, v místnosti či na zahrádce restaurace a zcela se to obejde bez jakékoli akce. A funguje to, protože to není ani trochu blbé, ctí se přitom zákonitosti žánru a McQuarrie dává naplno vzpomenout, jak si před dvaceti lety scenáristicky vystačil s jednou místností a jedním vyprávějícím mrzákem. Je z toho vidět, že mu šlo v první řadě především o postavy a děj a až v té druhé o akci a pozlátko; což je u letního popcorňáku, kterým to ve výsledku vlastně vůbec není, věc nevídaná. (07.08.2015)

Tak to zdaleka nebylo tak blbé, jak jsem čekala, a dokonce jsme se i od srdce zasmáli. Nicméně s překombinováváním kdo je tedy zlý a kdo za to všechno může to trochu přepískli, vzhledem k tomu, že na konci to je přesně tak, jak to na začátku vypadalo. A ještě si neodpustím poznámku o překrásně vypracovaných zádech Rebeccy Ferguson. (06.02.2016)