Pro hrst dolarů

Tenhle kultovní western vznikl prakticky v téže době jako můj vysoce oblíbený snímek Limonádový Joe a ten si utahuje přesně z toho, na čem naopak Leone programově staví. To znamená na zdůrazňovaných žánrových klišé, naivitě děje a nerealistickém vidění historických událostí a dějů. V případě Leoneho snímku u mě ani trochu nefunguje nostalgie, která v některých případech ovlivňuje, konec konců nejen můj, poměr k hodnoceným filmům, protože jsem tenhle kousek během dospívání neviděl. Samozřejmě Pro hrst dolarů stojí na počátku subžánru spagetti westernů, je to uznávaná klasika a pochopitelně tam bez větší námahy nalézám prakticky všechno, co zapříčinilo úspěch Leoneho tvorby. Výborná práce s kamerou, scény vystavěné tak, aby maximalizovaly ty nejzásadnější lidské emoce, ostrý protiklad kladných a záporných postav, prostřihy na zpocené zarostlé tváře a divoký svit v očích, vůbec smysl pro filmový detail a skvělý casting, který mimo jiné pomohl do sedla Clintu Eastwoodovi a udělal z něj hvězdu světového formátu. Jenže co naplat, k westernu - a to jsem psal ve svých komentářích už víckrát - mám opravdu vlažný vztah, a tak nemůžu přehlédnout spoustu nedodělků. On se v tomhle filmovém žárnu Leone teprve hledal a piloval svůj režijní rukopis. A zatímco v jiných zábavných žánrech, které jsou mi blíž, žánrová klišé odpustím mnohem radši, tady jsem k nim nesmiřitelný. Například klíčové scény typu přepadení vojenské kolony nebo likvidace baxterovského doupěte jsou natočené opravdu špatně a přímo volají po parodii. Jen si povšimněte těch desítek mužských postav, které se po zásahu do hrudi napnou, chytí za srdce a s typickým pohybem se pomalu klátí k zemi. Scénář je celkově naivní a člověk u téhle produkce prostě nemůže používat mozek. Ve svých pozdějších filmech Leone přidával mnohem větší myšlenkovou hloubku, nové motivy a i Morricone se vzepjal k mnohem emotivnějším výkonům. Pokud už western mám raději realističtější styl, který například předvedli Coeni ve svém novém zpracování Opravdové kuráže. Tomuhle filmu schází spousta toho, co ve filmové tvorbě uznávám, tzn. realističnost, syrovost, řekněme vnitřní logika příběhu, a naopak přečnívá všechno, co mě od tohoto žánru odpuzuje. Celkový dojem: 40 %. (11.09.2011)

Já si celou dobu říkám, že mi tento film něco připomíná, že něco podobného natočil Kurosawa a že se tento film jmenoval Yojimbo a on to je přiznaný remake… ;-) A Fistful of Dollars je film, který se mi nějakou tu dobu vyhýbal i přesto, že Leoneho obdivuju, stejně jako Clinta či Ennia. Ale nějak jsem vždy zapomněl, že jsem ještě neviděl celou "dolarovou trilogii". No, konečně jsem to napravil a jsem spokojen. Především proto, že je vidět, že Leone se ještě trošku hledal, takže to není zas tak dokonalé, jako následující dva díly této trilogie, ale má to své kouzlo, nenudí to a ty úvodní titulky jsou opravdu lahůdkové. Už se těším, až si někdy najdu čas a dám si "dolarovou trilogii" pěkně popořadě. Věřím, že to bude teprve ten pravý zážitek. 80 %. (27.04.2013)

Nečekal jsem, že i po letech se budu bavit jako kdysi. Nejlepší figurkou je hrobník - kdo by si nevzpomněl na Limonádového Joe... Film není ani příliš krvavý (kromě ruční lekce, kterou Clint inkasuje a normálně by ji člověk prostě nepřežil), ovšem na nedostatek mrtvol si nelze stěžovat. Tenkrát na západě je sice o třídu výš, ale i tyhle špagetky baví. (31.01.2016)

„Mrtví můžou být někdy užiteční. Už mi párkrát pomohli z problémů. Zaprvé, jsou zticha. Zadruhé, když to umíš, tak vypadají jako živí. A zatřetí, když na ně vystřelíš, nemusíš se bát, protože už jsou stejně mrtví. Rozumíš?“ Eastwood (resp. Joe, Monco či Blonďák, vyberte si postavu dle libosti) a jeho duchaplné rozumy mě asi nikdy nepřestanou bavit. A to se tu teprve rozjížděl. Ostatně jako samotný režisér Leone. Jde poznat, že jde o úvod do trilogie, a přestože označení „generálka“ tenhle snímek trošku dehonestuje (protože nastavenou kvalitu by mu mohl leckterý film závidět), dost se k němu hodí, ostatně to, s čím přišel tenhle díl, pak bylo v dalších 2 dovedeno takřka k dokonalosti. Hlavní postava baví tím, jak nádherně profituje ze situace a přebíhání z jedné strany na druhou, ovšem nebojí se i pořádně přitvrdit, když se musí postavit Ramónovi (už v tomto díle výborný Volonte). Jinak, skládat poklonu perfektní zvukové a hudební stránce je skoro povinnost, a přestože jde o nejslabší díl z celé trilogie, s přehledem je to na solidní 4*. (12.10.2018)

Není to úplně největší skvost, který bychom hledali na nějakem piedestalu v Leonově pozůstalosti. Takzvané špageti westerny natočil mnohem lepší. Z tohoto filmu se snadno zapamatuje spíše unikátní hudba Ennia Morriconeho a strnulý smrtící výraz Clinta Eastwooda, než nějaký příběh. Ten je tu dost jednoduchý. Jenže v jednoduchosti je krása a to Sergio Leone věděl. (14.06.2011)