Moulin Rouge

Žáner muzikál nijak zvlášť neobľubujem, nevyhľadávam, ale vždy dám šancu nejakému potenciálne kvalitnému dielku. 'Moulin Rouge' ju dostalo, využilo a po muzikále 'Chicago' sa jedná jeden z vrcholov žánru, hlavne moderného muzikálu. Baz Luhrmann už pri filme 'Romeo + Juliet' ukázal, že tuctový režisér nebude, hýril nápadmi a to sa prenieslo aj sem. Veľkolepé, hravé, zábavné a veselé. Nie vtipné, proste zábavné. Súčasne citlivé a tragické. Občas trošku patetické a predvídateľné, ale tá kostýmová, masková, kamerová a hudobná prevaha to všetko zakryli. 90%. (06.05.2009)

Děj spojuje Dumasovu Dámu s kaméliemi (nebo přesněji Verdiho la Traviatu) s Pucciniho Bohémou (to především). Předvzorem je tedy italská opera (samozřejmě ne hudebně). Italská opera je totiž pověstná svou „spektakulární“ výpravou a emocionální vyhraněností pohybující se alespoň v Pucciniho případě na hranici vkusu. Verdiho i Pucciniho opera ve své době dojímaly své publikum, které se nikterak nenechalo odradit jejich patetickou přepjatostí. Třebaže v Moulin Rouge je děj podřízený formě, překvapivě se blíží také Zamilovanému Shakespearovi, který naopak stavěl na poměrně složitých textových hrátkách (shakespearovských reminiscencích). Nechci tím říct, že mezi těmito dvěma filmy nakonec není rozdíl, ale spíš, že zákony melodramatu jsou vždy týž. A Luhrmann i Stoppard neměli důvod se proti nim stavět. Oba své dílo už v jiných než narativních vrstvách obzvláštnili natolik, že dalších zvláštností již nebylo třeba. Tanec v srdci – Romeo a Julie – Moulin Rouge. Vývoj, jež nastoupil Baz Luhrmann ve spojení „operního“ melodramatu s bizarní fantaskní formou, dospěl v Moulin Rouge do své nejzasší pozice, v níž forma zcela pohltila obsah. FORMA SE SAMA STALA OBSAHEM. Je to film, kde se na plátně něco neustále děje. Jako obraz ve stylu internacionální gotiky trpí strachem z prázdnoty (horor vacui). Všude je barevná a zářivá dekorace, na nebi nestále něco vybuchuje. Je to jako bizarní sen, který až do scény ve slonu neustále graduje. Druhý vrchol pak přichází v závěrečném představení. Baz Luhrmann si vytvořil svou „Paříž“v ateliéru. To mu umožnilo velmi svobodný pohyb kamery - úžasné přelety, při kterých kamera vylétne z jedné místnosti, nabídne nám pohled na město a prudce se přiblíží do místnosti jiné, kde děj pokračuje. Luhrmann užívá těchto přeletů na místo montáže ve smyslu filmové interpunkce = k posunu děje. Po 70.letech, které ve Slávě a All That Jazz stvořily „civilní“ muzikál, přinesli Luhrmann a také Trier do muzikálu opět něco nového. Vrátili mu senzibilnost a objevili jeho bizarnost. (26.01.2004)

Co se týče viscerálního prožitku, jde o těžko popsatelné převyprávění, přezpívání a přebarvení mýtu o Orfeovi. Film zřejmě vymyšlený a natočený pod vlivem absintu (za asistence absintové víly s tělem Kylie Minogue) ovšem není (jenom) bezmyšlenkovitou muzikálovou extravagancí. V míšení stylů lze vysledovat řád, diktovaný hlavní dějovou linií. První romantické okouzlení se nese v jiném duchu než milostné námluvy ve "Slonovi" a zcela odlišně je pojatá druhá, pomalejší a méně třpytivá polovina filmu, odhalující, že jádrem vyprávění po celou dobu nebylo nic komplikovanějšího než ten nejklasičtější příběh tragické lásky. Luhrman však vyprávěcí schémata klasických románů paroduje, zveličuje nebo rozbíjí. Důsledně při tom vytěžuje popkulturní rezervoár, v němž najdete The Sound of Music i French Cancan, Marilyn Monroe i Nirvanu, screwball komedii i commedii dell'arte. Neustávající, pouze různě rychlý rej obrazů a zvuků brání tomu, aby film na jediný okamžik zevšedněl. Pořád na co koukat, co poslouchat, nad čím přemýšlet. Třeba nad tím, zda je zrovna napodobován styl muzikálů z Bollywoodu, od Minnelliho nebo od Berkeleyho, zda jde o narážku na Ophülse, Felliniho nebo Sauru. Stejně jako v jiných jeho projektech, nešlo Luhrmanovi ani v nejmenším o historickou věrnost. Proklamovaným cílem bylo zprostředkovat divákovi, jak mohlo místo typu Moulin Rouge v letech své největší slávy na návštěvníky působit. Ne fakta, ale zážitek. Tehdejší kulturu reinterpretuje z dnešního úhlu pohledu. S výpomocí současných umělců hledá vhodné vizuální a hudební paralely k tomu, co bylo tehdy v módě, ale co už by na nás dnes působilo zastarale a usedle. Moulin Rouge je film "pohupující" se na hraně mezi absolutním kýčem a emocionálním tornádem. Pro mne jde o výjimečné dílo v dobrém slova smyslu postmoderního režiséra a o jeden z audiovizuálně nejbohatších filmů, jaké kdy byly natočené. 95% Zajímavé komentáře: belldandy, Eddard, Aiax, Natascha, Callas, El Loco, Tequila (15.04.2005)

Nestává se moc často, že by mi nějaký film naprosto vyrazil dech a navíc abych hltal každou jeho minutu, přestože de facto vím jak dopadne. Moulin Rouge! se to podařilo. Tomuhle dílu opravdu nemám co vytknout, leda tak kýčovitost a extravaganci (než si na ně člověk zpočátku zvykne), ale i ty patří k této "pompézní a velkolepé" podívané, kterou řadím k nejlepším filmům, co jsem kdy viděl (z muzikálů to bude nejspíš moje number one). Krásné, strhující, dojemné. A ta hudba...Moje TOP 10. (28.03.2010)

Výtvarně a obrazově uchvacující. Hýřící barvami. Již počátek filmu je jako zběsilá jízda někde na pouti. Dějově (originální humor, drama nenaplněné lásky a nevyhnutelný konec), stylově (muzikál z počátku století zasazen do moderních poměrů), hudebně (Lady Marmalade, Nirvana, Kiss, Queen a jejich muzikálová inovace) a pěvecky (Nicole a Ewan) velmi pestré dílo. Jejich hudební projev mě nadchl, jejich hlasy k sobě dokonale padnou. Nicole Kidman a její bělostně zářící pleť, zrzavé vlasy a hluboce modré oči mě okouzlily a já si představila, že přesně tak vypadá jeden z ideálů osudové, ženské krásy. Nejlepší je oficiální verze Lady Marmalade v podání mé nejoblíbenější Christiny Aguilery společně s Pink, Lil Kim a Missy Elliot. "He met Marmalade down in old Moulin Rouge, strutting her stuff on the street. She said, 'Hello, hey Joy, you wanna give it a go?' " (07.03.2010)