Joker

Někteří svou nespokojenost připisují tomu, že důvod, proč pro ně postava Jokera byla dosud zajímavá, tkvěla v tom, že jsme o jeho osudu mnoho nevěděli. Tito diváci ovšem moc neví, o čem mluví, protože důvodem, proč je Joker tak působivou postavou proto, že se na něm ukazuje jistý psychický obrat, jenž je vlastní lidem a právě Češi, které protektor Heydrich nazval smějícími se bestiemi, by to chápat mohli: Jestliže je životní situace přespříliš tíživá a k nevydržení, tak posledním obranným mechanismem přežití je nebrat to tak vážně - tedy obrat k humoru zbaveného veškerých ohledů a protkaného cynismem/nihilismem. Takovéto odproštění se od toho, aby individuu na něčem záleželo, může být osvobozující a co je svobodnější než smích? ___Věděl jsem, že Phoenixův výkon bude skvělej, ale trochu jsem se obával kvality narativu. Chtěl jsem, aby ta one man show byla kvalitně vystavěným rozkladem příčetnnosti. Přeci jen jsem šel na film, který chce vyprávět o tom, jak týpek přepne (sám jsem byl na bytě v Lokti jednoho takového přepnutíčka svědkem, tudíž jsem tématem velmi zaujat). Jokera jsem měl za charakter, který je pánem situace, ale zde byl sesazen z onoho pomyslného trůny a redefinován, jako velmi poškozený a ubohý člověk (přesně jak ho ve svém originu napsal Alan Moore). Už první záběr je velmi působivý ve svých detailech. Sledujeme pološíleného člověka s nekontrolovatelnými záchvaty smíchu, které odhalují jeho křivé zuby. Divák se při pohledu na ty zkrabatělé grimasy ptá, jestli je tohle herec anebo pacient z blázince. Ačkoliv nevěřím tomu, že Phoenix sošku dostane, tak si myslím, že by měl, protože tohle je dost možná jeden z nejlepších hereckých výkonů vůbec. Ten herec bere svou profesi vážně a zdá se mi, že zastupuje pozici, kterou dosud držel Daniel Day-Lewis. Phoenix jednak přetvořil své fyzično (zhubl přes 20 kg) a stal se kostnatou karikaturou a druhak přemýšlel nad tím, jakou by měl mít řeč těla, jak by se měl pohybovat, jak by měl běhat - dokonce studoval jedince trpící PLC (pathological laughter and crying), aby dobře odehrál ty záchvaty smíchu. Velká část toho, jaký nový Joker je, mu byla vtištěna hercem, nikoli jen scénářem. Tohle všechno na diváka působí jednak díky minimalistickým scénám Arthurova obličeje, při kterých vyniká šílenství v nitru jeho osobnosti. Osobně jsem sympatizoval s jeho smutnou situací, ale zároveň z něj byl nesvůj... Druhak mě film zdařile zmanipuloval k tomu, abych postavě fandil (Tarantino mluví o subversion on a massive level): Toho bylo dosaženo tím, že divák je svědkem protagonistovo nezaslouženého trápení. Současně to však jde ještě ruku v ruce s tím, jak nám je čím dál tím více prezentován v pompézním stylu, který romantizuje jeho přerod v chaotic evil. V těhlech chvílích v něm lze viděl toho soběstačného Jokera, krále chaosu a harlekýna zločinu, jemuž lze přát, aby nastavil zrcadlo vší té korupci a nechal pozřít Gotham ve chřtánu anarchie. Stále jsem však na vážkách s prohlášením, že Arthur Fleck skvěle překlenul do té postavy, kterou všichni známe. Teď nemluvím o tom, že tento Joker je moc starý na to, aby za 15 - 20 let sváděl ideologickou válku s Brucem Waynem/Batmanem. Spíše si nejsem jist, jestli si Arthur Fleck vytvořil tu svou ideologii chaosu a tezi, že v každý člověk je zkažený. Arthur není geniální. Je vláčen okolnostmi a když pak využije určité šance, tak se projeví jako symbol toho, co se stane, když zkřížíte psychicky labilního člověka se společností, která na takové lidi šlape a to v kontextu ekonomické krize a sociálního napětí může vyburcovat lid. Ikona Jokera se tedy vpíjí do samotné společnosti. Na celém filmu však není téměř nic, na co si stěžovat. Snad jen jeden zvrat s přítelkyní nebyl rozpracován s takovou grácií jako zbytek filmu. Vzhledem k tomu, že Todd Phillips dříve natočil jen pár podřadných komedií, tak mu to v jinak vybroušeném filmu dokáži odpustit. Ten zvrat sice zapadá do obsahu děje, ale způsob jeho provedení se mi zdál poměrně levný - chyběla mu důslednost, kterou si držel zbytek filmu, o němž bych rozhodně neřekl, že je horkou jehlou sešitý. Nutno také dodat, že toto řadového diváka pravděpodobně ani netrkne. Suma sumárum - nejen na poli psychologického dramatu, to funguje skvěle. Věřil jsem tomu, že se Arthur Fleck zbláznil. Představoval jsem si, jak jeho skleněné vědomí praská a mění se v střepy, které dopadnou na všechny kolem a ano, pořežou... Mohlo to být celé ještě více sociologické, páč pak by tam šlo virtuózněji pracovat s myšlenkou typu: "společnost do jisté míry vytváří své zrůdy..." což by film povzneslo na intelektuálnější rovinu a mohl by se ucházet ještě o větší význam a tedy i vyšší celkovou kvalitativní úroveň. Takto je to převážně solidní a mrazivá show, která dokáže dát grácii i takové scéně, kde se jeden vychrtlý cvok vykrucuje v povislých slipech. (05.10.2019) (méně) (více)

Moje zkušenost je, že za každou cenu intelektuální odkazy na aktuálno mohou tomuto filmu jenom uškodit, protože takto sledován by trpěl mnohou nekonsistencí. Bude to asi moje chyba, ale já z takových referencí dospěl k očekávání, že snad půjde o spin-off čerpající ze série toliko universum za účelem aktualizované reflexe sociálních poměrů. Joker počítá s tím, že do něho motiv sociální dysfunkce nějak podvědomě promítneme, inspirováni vlastní zkušeností v tomto světě. O příčině sociálních nepokojů, které přicházejí až někde ke konci filmu, který je do té doby celý o psychopatovi, nepadne za celou dobu ani slovo, k řešení viny nejsme vedeni žádným jasně usvědčujícím výjevem. Máme nějak, kdo ví, proč, v rozuzlení děje akceptovat, že se nehodami ztrápený psychopat stává vůdcem z neznámých důvodů zbídačených mas. Film jen ukázal chudé a bohaté, ale pokud jde o příčinu, není k ní ani náznak, což mě vede k názoru, že se tvůrci rozhodli nabídnout film jako katalyzátor k vlastní sociální sebeidentifikaci divákům, kteří onu příčinu subprocedurálním kalkulem ke smyslu sdělení „doloadují“. Narativ se tak doslova hravě opírá o inspiraci reálným světem. Proto si nejdřív zapřemýšlím o metakritické vytěžitelnosti díla. Z některých řečí před zhlédnutím jsem tedy podlehl zdání, že film je postaven na kritické reflexi ekonomického vývoje po roce 2007, ale i když je tu linka sledující třídní napětí, 1) nastoupí až po uplynutí třetiny příběhu, 2) uvede tento konflikt tím, že proti sobě postaví dvě interpretace toho, proč Arthur poprvé zabíjel. My vidíme spíše nekorelovaného než zcela netalentovaného a také potenciálně dobře vypadajícího mládence, jemuž nebyl vštěpován návyk sebekázně i péče o celkový dojem a jenž má nadto poněkud nadprůměrnou smůlu na střety. Spíš smolař a blázen než odíraný dělník. Už podruhé během krátké doby ho přepadnou, načež v sebeobraně zareaguje pozabíjením útočníků. O sympatizanty tu nebude mít nouzi, zákon preferujeme z opatrnosti a protože nechceme působit barbarsky, ale nemálo z nás je spokojeno při pohledu na to, jak to vyřídil. Nejde o útok sociálně rozhořčeného teroristy, ale o ultimátní sebeobranu, která nevyhnutelně zachutná jako v závěrečné scéně „klaunovská“ krev kolem huby. S touto reakcí budeme souhlasit bez ohledu na to, jak ekonomicky situovaný byl útočník. Proto jsme sympatizovali s protagonistkou The Brave One/2007. Arthur v nejmenším nepřipomíná francouzskou „žlutou vestu“, německého voliče AfD nebo jakéhokoli politicky profilovatelného teroristu. Uvízl někde v propastné tužbě po váženém otci, svou mobilní matku myje ve vaně a umínil si bez jakéhokoli pokusu o sebereflexi, že bude komikem. Nevidíme možnosti Gothamu ve vzdělávání a rekvalifikacích, nevidíme snahu zkusit něco jiného, jen nějak bez konkrétních kontur máme počítat s tím, že svět je tady rozdělen mezi bohaté producenty a chudé konsumenty, aniž bychom viděli jinou výraznější ekonomiku, než je ta čistě zábavní a celá odkázaná na debilní smysl pro humor. Zatím záhadně se živící konservativní autorita, mediálně privilegovaná za své kapitalistické zásluhy (otec budoucího Batmana), televizním konsumentům namlouvá, že k zabití muselo dojít ze socio-ekonomických pohnutek, a to jen proto, že postřílení pánové, na první pohled řadoví kancelářští beta samci, jimž mohl Arthur závidět nanejvýš úvěry a šaty z výprodeje a s nimiž, jak se přiznal, jejich zaměstnavatel ani nepřišel do styku, nevypadali jako bezdomovci. Zatímco my jsme viděli podruhé přepadeného muže, který se, souzeno z jeho výšky, neumí prát, jak beze svědků postřílel evidentně frustrované pitomce, jimž s pohrdáním odběhla samička. Na konec se sice dozvíme, že to byli yuppies, ale stále počítám s předpokladem, že sleduji kritiku našeho systému, a pak musím uvážit fakt, že tihle úžasní finanční bijci – jeli metrem. Programovým násilníkům by navíc nekonvenovala podstatná okolnost, že zabíjel zbraní, kterou ve svém dospělém věku ani nechtěl nosit. Podobně jako The Brave One je Joker předávkovaný nehodami a proti The Brave One trpí ještě tím, že po vzoru předchozích gothamovek není zrovna konkrétní. Pokud měl film vyjádřit nějaký aktuální antagonismus mezi socio-ekonomickými „třídami“ (což je stále problematičtější kategorie), spíše než to by k němu sám přispěl tím, jak je mimoběžný s realitou těch „dole“, jimž se bude příčit jeho nekonkrétnost a reality se štítící fantaskní intelektualismus. Jokerovi totiž chybí reálie světa, který by měl kritizovat. Přitom není samozřejmě možné efektivně kritizovat poměry bez vysvětlování a já nemohu takový film posuzovat v téže rovině, jako jsem mohl u Scorseseho Taxi Driver/1976 nebo Schumacherova Falling Down/1993, jež se oba dotýkají objektivních i subjektivních příčin konfliktu mezi protagonistou a prostředím. Budu předpokládat ještě cíleněji, že jde o kritiku dnešního kapitalismu. Arthurův domnělý otec je kapitalista, Arthur antikapitalista. V polovině příběhu se ale Arthur za Waynem vydá do jeho sídla se zjevnou primární snahou o sblížení, z něhož by mu plynula výhoda být synem kapitalisty. Jaký je pak Arthur asi antikapitalista? Nejde mu o hloupost systému, který tu, opakuji, nemá ani konkrétní kontury, jde mu o jeho osobní situaci, v níž kalkuluje podle téhož vzoru jako lidé typu Waynea: ne „co by bylo správně“, ale „jaké jsou mé možnosti“. Když Arthur škrtí muže přes bránu Wayneova sídla, rozhněvaný, že tvrzení o dědických nárocích někoho rozesmává, musí být přece každému jasné, jak moc chce být synem právě tohoto otce, i když později na pánských záchodcích naléhá na Waynea s tvrzením, že mu šlo jen o trochu obyčejné vlídnosti a prosté objetí. Tato představa otce je určitě víc v kurzu, než kdyby jím měl být třeba automechanik. Proto nepůjde o revoluci, ale o pomstu, ničení samo nabude přitažlivosti na místě postupně zdrcené naděje. Tím jsem se vypořádal s údajnou antikapitalističnostní příběhu. Arthur zjevně mnohem odevzdaněji snáší svoji objektivní znevýhodněnost a nám není ani známo, jak se v ní octnul, vidíme jen společnost rozdělenou na demonstranty a nevzdělanou buržoazii bavící se právě toto odsuzujícím Chaplinem. Co Arthur snáší mnohem hůř a nakonec snést nemůže, je fakt, že je nemilovaný nebo odmítaný těmi, o které projevuje zájem (šílená matka se nepočítá). Možná to bude znít divně středostavovským intelektuálům, ale většina tzv. neúspěšných má pořád ještě velké štěstí na fungující sociální vazby, jimiž ostatně nezanedbatelná část prokazatelně kompenzuje své finanční slabiny. Víc než kohokoli z dnešního prekariátu mi „horký brambor“ Arthur připomíná právě nekorelované individuum, jaké se snáze najde mezi těmi, kdo jsou přesvědčeni o své nedoceněné mimořádnosti, i kdyby měli příjmy horního decilu. Abych to shrnul, nebojím se, že by lidé natolik polámaní tvořili počty mocné bořit zaběhané pořádky. A když se s oblibou sahá po odkazu Hérostratově, jako by i tento moment touhy po věčnosti zapadal do kdejakého masakru, zapomíná se na to, v této uspěchané snaze vypadat pořád sečtěle, že Hérostratos nevraždil. S vyšinutím vraha má Hérostratovo počínání společné snad jen to, že nespustilo, při vší nepochybné nespokojenosti otroků té doby, žádné sociální hnutí. Hnutí vedoucí k proměně společnosti spouští intelektuální a dotahuje konspirační agenda, která samozřejmě pracuje s kriticky zoufalými davy, aby měla čím tlačit na sílu peněz. Další námitka, kterou mám proti upřílišněně sociálnímu zařazování Arthura, je, že mu přece po jeho obratu k režimu Jokera všechno až náramně vychází. Dokonce vidíme, že odpravování lidí, které spustila sebezáchovná vůle a posunula nenávist, tedy cosi „příliš lidského“, řečeno s Nietzschem, se vyvinulo v posedlost lovem, takže výběr kořisti se již nemohl nechat svazovat pocitem újmy. Spravedlnost přestala být zapotřebí, nehodila se, protože Arthur by se omezen na pomstu nemohl nadchnout pro zabíjení kdekoho se stále nižším až žádným stupněm provinění vůči němu. Červené víno bývá často doporučováno „with game“ a toto slovo prozrazuje, že k lidskosti patří i „nelidskost“ vnímání asociujícího lov s hraním. Tu už mi antihrdina neevokuje původní hněv, ale nově objevenou identitu moci brát život. Z chybujícího odražeče neuctivosti se Arthur promění v mašinu převahy a dostane, co si umane; stává se z něho pohádkově úspěšný dravec. Z absolutního břídila absolutní vítěz. Opět naprosto mimo šedou realitu všeobecně haprujícího života. Z realisticky vysvětlovaného záporáka se stává původně nevysvětlovaný Joker - čiré zlo. Zlom nastává v důsledku původního určení postavy, jejíž komiksová síla spočívala právě v indiferenci vůči všemu hodnotovému. Tato potřeba postavu kauzálně „interpretovat“ vznikla vně komunitní poptávky, protože konsumenti komiksové produkce si obvykle vystačí s prostým konceptem hrdina vs. antihrdina a snahy o aktuální společenské přesahy ty „ortodoxní“ z nich úplně míjí. Chtějí napěchovanou akci a morálně neproblematizovaný konflikt. Antihrdinovo zlo je pro ně „přírodní silou“ a v tom je jeho nesměnitelný půvab, mohu-li parafrázovat názor Matěje Svobody z MovieZone Live #132 (7. 11. 2019, GamesczTV). Nakonec nepopírám, že tímto vysvětlený Jokerův příběh ve svém obsahu i provedení koresponduje s náladami ve společnosti rozčarované z prohnilosti systému, ale i kdybychom my diváci nežili v zadluženém světě se stále skromnějšími pracujícími a všude vládla euforie, proměna Arthura v Jokera je determinována jeho dosavadním povahopisem. Je mu souzeno být v minulosti tím, co se hodí pro již odvyprávěnou budoucnost. / V příběhovém universu se lidé smějí věcem, které vůbec nepůsobí směšně. Gothamovský svět tak není stylizován jen co do výběru věcí hmotné povahy tím, že jde o prequel k postavě Jokera, ale má i jiný smysl pro humor, který snad není ani zastaralý nebo překonaný, ale spíše zlověstně divný. Nechci si vůbec představit, že by se i v 70. letech takovým větám smáli a platili za ně. Jokerův výstup má z mého pohledu nějak schválně nastavenu nízkou laťku v ubohé produkci přesto „směšných“ komiků gothamovského publika. / Dvakrát velký smích: zbraň propadnuvší skrz nohavici, trpaslík čekající na odemknutí. Sugestivně napsané, excelentně zahrané. (23.12.2019) (méně) (více)