Joker
Joker
Joker
Joker
Joker
Režie:
Todd PhillipsKamera:
Lawrence SherHudba:
Hildur GuðnadóttirHrají:
Joaquin Phoenix, Robert De Niro, Zazie Beetz, Frances Conroy, Brett Cullen, Shea Whigham, Bill Camp, Glenn Fleshler, Leigh Gill, Josh Pais, Marc Maron (více)VOD (6)
Obsahy(1)
Zkrachovalý komediant Arthur Fleck (Joaquin Phoenix) se dlouho pohybuje na tenké hranici mezi realitou a šílenstvím. Jednoho dne se ve svém obleku klauna potuluje po ulicích Gotham City a dostává se do konfliktu s brutálními zloději. Pomalu se roztáčí spirála událostí dosahující hrozivých rozměrů. Všemi opuštěný Fleck se začne čím dál více propadat do hlubin šílenství a postupně se mění v ikonu zločinu, kterou svět brzy bude znát pod jménem Joker. (Vertical Entertainment)
(více)Recenze (1 902)
A přesně pro tenhle temný rozměr a osudovou hloubku mám obecně DC postavy raději než ty pestrobarevné marvelácké. Philipsův Joker je stylově pojmuté, psychologicky kvalitně vedené a Phoenixem skvěle zahrané drama, uspokojivě vysvětlující zrod důležité komiksové postavy batmaního světa. Příčiny její prohlubující se úzkosti, vedoucí k naprosté rezignaci na víru v cokoliv dobré; i logické nalezení seberealizace v revolucionářském vedení odboje nespokojených proti vyšší společnosti. Film je skutečně popkulturní vezí Scorseseho Taxikáře, navíc výborně propojenou se zrodem Batmana - jak scenáristicky tak náladově, onou batmanovskou temnotou. Pátou hvězdu nedávám, protože mě vyvrcholení filmu nepřekvapilo ani nijak extra nenadchlo - předpokládal jsem ho a doufal, že nebude tím “největším”, co film nakonec přinese. ()
Naposledy jsem se u Žolíka takhle otravoval, když jsem ho musel hrávat se svou devadesátiletou senilní babkou. No jen si to představte. Nepohodlná tvrdá židle v zatuchlé kuchyni s mdle blikající žárovkou v hnusně kýčovitém květinkovaném stínítku a každá hra, k níž zásadně servírovala kefír, trvala minimálně dvě úmorné hodiny. Vždycky, když lízla kartu, dvacet minut na ní upřeně čuměla, přičemž jí ještě tak pětkrát spadla, a jakmile jí docvaklo, že jí přišla karta do postupky, vytáhla zuby a začala se sáhodlouze hystericky chichotat. Ale tu senilitu předstírala tak dokonale, že jsem jí to žral i s navijákem a ani si nevšiml, že fixluje a mění si pod stolem ty spadlé karty ... Je to, jako by někdo uplácal původ Ironmana tak, že by ho 120 minut natáčel, jak se zaníceně přikousnutým jazykem v garáži letuje turbomotor. Chápu, že žánr přiblblých omalovánek pro dyslektiky je již kompletně vylízaný a točí se jen furtdokolové přiblblosti s jednou a tou samou mluvící bubuhlavou z vesmíru. Ovšem obrátit to, ve snaze být jiný, o 180 stupňů zády k nezletilým retardům a přirozením směrem k artovým hnědopichům nebo psychiatrickým nedoukům a snažit se udělat z pokleslého homixu sice přesnou a sofistikovanou, nicméně dokonale hemoroidohostilní a až prudivou dizertačku z progresu psychopatologického chování, přičemž skoro nepustit pacienta z laboratoře dělat bordel mezi lidi, to jeden může klidně skončit s pérem v hrtanu nějakého olupeného rozumbrady poté, co ho během ňoumovitě neohrabané felace kopne nějaký náctiletý potrat dělnických rodičů vztekle do prdele, a znuděný verbal qůli alespoň troše rozptýlení ještě přirazí celou tu povedenou trojku xobě. Když si zkomatizovaný divák po tom martýriu trochu rozhýbe strnulé půlky a kreativně se zamyslí, kolik psychopatických vyfikundací mohl Žolík během své cesty k totálnímu jebnutí v kuli navyvádět a jak to mohl být, namísto nudného vědeckého čumění do akvárka na vyšinutou laboratorní krysu, sofistikovaně zábavný film, nezbývá mu, než zoufale praštit hlavou do zdi a začít se afektovaně chechtat nad těmi dnešními prudce heterofobními a deviantně nudofilními dvaadevadesáti procenty. Jediným opravdovým zážitkem z této prudy je výkon Popelečního ptáka. To, co se mu odehrávalo v xichtě během přechodů mezi při- a nepříčetností z něj jednoznačně dělá jednoho z nejlepších herců současnosti a byl jednoduše mistrovský. Ale mistrovský byl i ve filmu Mistr a sebelépe zahrané psychotické etudy v nekrotizující úmornosti pro přechytřelé či stádově přibečující milovníky kakaa prostě komplexní bič z hoven neupletou. ()
Oscar 2 : Herec HR - Joaquin Phoenix, Hudba + 9 nominací: Nejlepší film, Režie, Kamera, Scénář - A, Kostýmy, Masky, Střih, Zvuk, Zvukové efekty ... ... ... Zlatý Lev ()
Komiksový pozadí je jenom chabá berlička (díkybohu), tohle je naprosto realistický, výživný drama o duševním rozkladu jednoho nešťastnýho týpka, takový Taxikář pro 21.století. A věřte, že číst si tady, jak byl Joaquin Phoenix fantastický a pak to vidět ve filmu na vlastní oči, je úplně jiný level. Takové absolutní ponoření se do role jsem viděl naposledy u Daniela Day-Lewise v ´Až na krev´ před 12 lety. Každý sebemenší pohyb těla, každá vráska, hra očí i ten přepálený smích, to byla velká škola herectví a jenom mi potvrzuje, proč Joaquin, tenhle velký, zapálený bojovník za práva zvířat, tahle nonkomforní, nezařaditelná plachá bytost, je už více než dekádu mým nejoblíbenějším hercem. Jeho ´metodické herectví´ (jehož vyznavačem byl právě Daniel Day-Lewis), které vykazuje přejímání chování a myšlení vaší postavy a ponoření se do ní po celou dobu produkce filmu, v dnešní době asi nemá srovnání s žádným jiným hereckým kolegou. ()
Inu, máme tu dalšího Jokera. Poprvé s opravdu propracovaným originem a přestože často platí, že půlka kouzla je v tajemnu, zde se naopak drobnokresba s narůstajícími minutami sakra vyplácí. Celé je to natolik pečlivě promyšlené a poskládané, až si říkám, proč Todd Phillips (Pařba ve Vegas) tak dlouho váhal s přechodem na drama. New York 70. let vystihl přímo bravurně, kamera nabízí řadu opravdu fantastických (a přitom nepodbízivých) záběrů a celé je to zabalené do opravdu ukázkové ‚špinavé‘ atmosféry. To vše by nicméně vyšlo vniveč, kdyby hlavní roli nezískal Joaquin Phoenix. Právě jeho soustředěný výkon může za to, že Jokerovi divák zpočátku drží palce a později zažívá silný vnitřní morální boj, když je svědkem toho, kam až sahají důsledky jednoho šíleného klauna. V tom je podle mě největší vítězství filmu. Napřed si nás omotá (podobně jako Americká krása) vztyčeným prostředníčkem vůči společnosti, ale nadšení postupně střídá hrůza z toho, jak se celá situace vyvíjí. Nejsilnější je na Jokerovi syrově gradované finále. Na konci jsem se cítil hodně rozpačitě z otevřené oslavy anarchie, ale to nemyslím jako výtku. Jde o evidentní tvůrčí záměr a je MOC dobře, že dokáže nějaký mainstreamový (a dvakrát tolik komiksový) film způsobit, že se divák cítí v kině podobně rozpolceně a nekomfortně. Jen mám menší obavu, jestli tenhle snímek nepřichází v trochu nešťastné chvíli (přeci jen je podobných Jokerů v poslední době společnost plná). Nějaká negativa? Pokud vezmu v potaz pro inspiraci klíčového Taxikáře (čímž se ani sám Phillips netají), v jeho případě jsem měl pocit, že si za blbou realitu hlavní hrdina může sám, kdežto Arthuru Fleckovi život vyloženě (a tím pádem scenáristicky občas okatě chtěně) hází klacky pod nohy. Je to cílená one man show, pár minut navíc se ale mohlo věnovat příběhu dvou vyšetřujících detektivů (v současném dietním pojetí ani nemuseli mít jména a konkrétní tváře). A... to je asi vše. Pocitově je pro mě Joker v tuhle chvíli nejsilnějším filmovým zážitkem letošního roku. 90% ()
Možná by Todd Phillips, jinak též tvůrce samých komedií, natočil horší film, kdyby nečerpal ze všech těch snímků, jak to sám přiznává. Ale to není zas až tak důležité, copak nevíte, že filmoví tvůrci si berou inspiraci od kolegů celkem běžně? Mnoho a mnoho současných filmů, natočených v Hollywoodu i leckde jinde, nepřináší prudce originální příběhy, jaké tady ještě nebyly (nelze sčítat jablka a hrušky, třeba poměřovat Phillipse například s Ki Duk Kimem), ale to také není a priori špatně. Nejpodstatnější je, že tvůrci natočili netradiční snímek, ve kterém nám zobrazili jednoho z nejikoničtějších záporáků komiksového světa tak, jak jsme snad ještě žádnou komiksovou postavu neviděli. Spojení "psychologie a komiks" si naposledy vybavím u Hulka Anga Leeho a to už je nějaký ten pátek. Joker je natočen s téměř neviditelnou elegancí, obyčejně a přitom působivě. Retro vás přinutí ještě více přemýšlet, jak jsme na tom asi s tou předpojatostí jedněch vůči druhým v současnosti. Chválit Joaquina Phoenixe by bylo nošením dříví do lesa, já osobně vyzdvihnu excelentně depresivní hudbu Hildur Guðnadóttir. Jak se většinou nad pokračováním určitých komiksovek ošívám, zde bych si u druhého dílu vrněl blahem a spojit nakonec Jokera a Batmana by byl ten nejlepší filmově-komiksový nápad dekády. Takže si prosím, někteří i mí oblíbení uživatelé, co jste jindy věcní, nechte ty ironické glosy filmům, které si to zaslouží. 90%. ()
Výborný filmový argument pro Barnevernet. ()
Ten, pocit, když sedneš do kina a film se dostane do tebe a dokonale tě obšťastní. Strhující svým příběhem, jedinečné svou atmosférou, dokonalé vybroušeným herectvím Joaquin Phoenixe (jeho držení těla, způsob běhu a naprosto nezapomenutelný taneček na schodech s namilimetry přesně postavenou kamerou ). Díky výše zmíněnému, můžu směle prohlásit "Právě jsem se vrátil z Gotham City " . Chce se mě mluvit o syrové nekompromisnosti, o likvidaci pozitivního náhledu na komiksové hrdiny, o hudbě, která umí vytvořit emoce aniž by potřebovala výrazný hlavní motiv, o sociálním podtextu filmu a o mistrovské propisnosti duševního stavu hlavního hrdiny, ale lepší bude tohle všechno vidět ještě jednou, dvakrát, třikrát..... . ()
10/10. Jistě, v rámci kinematografie nelze mluvit o něčem novém, ale pokud se bavíme o komiksovém žánru, jde o vítanou a velmi živelnou injekci. Phoenix je démonický a právem se zařadí mezi elitu, která titulního padoucha mohla ztvárnit. Tahle one-man show stojí a padá na jeho umu a dává si to s přesvědčivým přehledem. Dramatická nota funguje na jedničku, spolu s dávkou emocí, s jedním fikaně vypointovaným zvratem a přerod zlomeného člověka v psychopatického "magora" je pod taktem Phillipse poutavá, v mnoha ohledech silná a především audiovizuálně opojná podívaná. Jo, sežral jsem jim to i s navijákem. A nestydím se. ()
Návrat k Temnému rytíři se vší parádou. Tak brutálně depresivní film jsem sakra dlouho neviděl. Gotham je město, kde by nechtěl žít nikdo. Snad jen komparz, který by platil Ovčáček ze svých peněz. Zároveň je ale skvěle stylizován do nějakých dejme tomu 70. let a vychází ze stejně krásně ponurého New Yorku. Ten oldschool háv je z toho neskutečně cítit a i proto ve spojení s prakticky dokonalým hereckým výkonem Joaquina Phoenixe a neméně skvělou hudbou vytváří naprosto epesní atmosféru, která v podobných filmech sakra dlouho nebyla. Líbí se mi, jak je postava Jokera vystavena tak, že není ani bílá, ani černá. Má svoje pro, proti, mouchy, ale i přednosti a snahy žít v lepším světě…dokud mu vlastně naprosto nehrábne. Joaquin Phoenix se konečně vyřádil tak, aby se mi to líbilo a zároveň byl nadšený. Jeho série divnolidí sice nebere konce, ale Joker je přeci jen pojem, u kterého se ta světlá a temná stránka doslova nabízí. No a i když jsem mu vlastně celý film úplně nefandil, úpěnlivě jsem sledoval, co se bude dít každou další scénou. Některé scény vyjadřující lidské šílenství, zlo nebo anarchii jsou tak z těch nejlepších, co jsem snad kdy viděl. Nebojím se říct, že jde o absolutní filmařinu a zážitek, který ve mně bude dlouho bublat. Jací jsme vlastně jako lidi? Nevychází Joker víceméně jen z toho smutku a zla, co v sobě držíme a snažíme se nevydrápat na povrch, abychom se z toho nezbláznili? ()
Podzim filmových zklamání pro mě bohužel pokračuje. Pokud bych na Jokera koukal jako na comicsový nebo dokonce DC film, musel bych ho považovat za výjimečnou podívanou. Jestliže k němu však chci přistupovat jako k ambicióznějšímu dramatu, které bere téma šílenství, neschopnosti zapadnout do společnosti a lidské krutosti vážně, tak už to taková sláva není. Phoenix je v hlavní roli výtečný, především ve scénách, kdy může řekněme exhibovat. Když je na plátně sám a prostě mu "rupne v bedně". Jakmile má ale být součástí většího příběhu a děje, ukáže se, že film vlastně nemá moc co nabídnout. Veškeré zvraty a překvapení jsou dost banální a celý "pád do šílenství" je vlastně hrozně předvídatelný. Joker skvěle vypadá, má výbornou hudbu a perfektního představitele hlavní role, přesto zůstává až příliš obyčejný a ve své podstatě ne moc zajímavý, protože jen variuje podobné filmy a sází na podobné postupy. Nehledě na fakt, že Joker jako postava je pro mě mnohem zajímavější jako šílenec, jehož šílenství nelze definovat nebo najít jeho kořeny. Alfredovo všeříkající "Some men just want to watch the world burn" z Temného rytíře mi jako sonda do mysli Jokera přijde zajímavější než celý tenhle film. ()
║Rozpočet $55miliónov║Tržby USA $335,477,657║Tržby Celosvetovo $1,074,458,282▐ Tržby za predaj Blu-ray v USA $38,411,876║ Tržby za predaj DVD v USA $18,419,111║ HA-HA-HA!!! Prichádza ponurá psycho depka. Predstavte ma pod menom JOKER. Joaquin Phoenix exceluje. Postava, ktorú si každý herec (Nicholson, Ledger, Leto) vychutnáva. Každý sa v nej akosi nájde. Phoenix nastúpi v takej skôr komornej minimalistickej etape ale prichádza o to intenzívnejší dopad. Ponurá, patinová, špinavá atmosféra ako z filmu Sedem, tu je citeľná na každom kroku. Sociálny dopad ohromný. Príbeh riadne zamáva s divákom, priam deštrukčné psycho. Phoenix sa zaslúžene načahuje po Oscarovi, Režisér Todd Phillips sa prekonáva, tu mu to proste všetko vychádza a určite svoju kariéru riadne odliepa od zeme (minimálne nominácia na Oscara). /videl v kine: 85%/ ()
Ve svém jádru nejnebezpečnější midcult posledních let. Herecky naprosto sebejistý, režijně průměrný (to i ve Starsky a Hutchovi měl Phillips více stylu), scénáristicky pak naprosto podprůměrný, vykrádající své vzory od Taxikáře přes Krále komedie až po Network. Na druhou stranu, současný zeitgest (v USA i v Evropě) to zachytilo velice přesvědčivě. ()
Joker podle mě nepatří mezi filmy, z nichž člověk vychází s jasně uceleným názorem na to, co právě viděl. Phillips s Phoenixem opravdu vykročili mimo mainstream, otázkou ale je, nakolik tenhle odvážný směr ustáli. Jestli čekáte herecký a řemeslný triumf, u něhož milovníci Taxikáře a Krále komedie zamáčknou nostalgickou slzu, tak ho rozhodně dostanete. Jokerovy ambice jsou ale daleko větší a zahrnují velmi aktuální témata ve složitém podání, u něhož je diskutabilní, zda funguje nebo ne. Vlastně mám pocit, že Joker do dnešní doby „film je potřeba okamžitě zaškatulkovat a přiklonit se na jednu nebo druhou stranu“ vůbec nepasuje – a to zcela záměrně. Zatím tedy zvedám palec opatrně nahoru a ke spokojenosti nebo pohoršení se poctivě dopracuju v dalších dnech. ()
Na jeden z největších hitů roku, jak by mohlo nadšení z Benátek předznamenat, to nakonec asi stačit nebude. I přesto je ale na Jokerovi řada věcí k pořádnému chválení. Co nikoho nepřekvapí, je samozřejmě fantastický Joaquin Phoenix v další ze svých chameleonských kreací. Stačí, aby se zlověstně díval do kamery a nic víc k navození děsivé atmosféry nepotřebujete. To naštěstí Todd Phillips pochopil, takže mu tuhle one-man show nekazí a pouze podbarvuje audiovizuálními hody, jak si hollywoodský spektákl žádá. Samotný příběh samozřejmě zrovna realistický není a psychologické vykreslení je sice jakž takž funkční, ale vcelku banální – chce se říct, že by se Evropa tématu chopila o poznání důsledněji. Výsledek je však vyvážený, řemeslo jde ruku v ruce s atmosférou i lehce sociálním poselstvím, přestože po promakanějších předchůdcích (hlavně Taxikářovi) pokukuje Joker trochu zespoda. Za mě však spokojenost a jedna z nejzajímavějších komiksovek (hehe) za dlouhou dobu. ()
Ano, v podstatě je to banální a v až překvapivě mnoha ohledech méně sofistikované než jak se to tváří (krom ryze geniálního nápadu se smíchem a finální "relativizace"). Ano, je to v citování/následování scorseseho předobrazů v podobě Taxikáře a Krále komedie až příliš okaté a důsledné, než aby to šlo považovat za klad. Ano, nepřekvapí to průběhem či vyústěním. Ovšem zároveň se nedá popřít, že to co Sher dělá s kamerou, Guðnadóttirová s hučivou (ne)hudbou a především Arthur Fle... Ehm, Joke... Ehm, Phoenix, to dohromady dělá snímek, který znepokojí, zadře se pod kůži a nevyprchá s náběhem závěrečných titulků. A to dokonce i bez omluvné obezličky "v rámci komiksových filmů". Což není vůbec málo. ()
V Todda Philipse jsem měl důvěru a věřil jsem, že naservíruje vizuálně dobře vypadající film, který nebude nudit. A on nezklamal. Jakýsi pseudosedmdesátkový Gotham je špinavý a zároveň opulentní. Skvělá kulisa pro ten smutný příběh. Nedávno jsem viděl film Děvče ze sirkárny a přišlo mi to vlastně podobné. Člověku, co má už tak velmi špatný život se dějí horší a horší věci, až mu hrábne a začne se mstít. Líbilo se mi to hodně a podle mě se tvůrci inspirovali Králem komedie. Díky roli De Nira mi to přišlo zjevné a jako dobrý nápad. Každopádně bych nerozjížděl další světy a vesmíry. Nechal bych tento nadmíru povedený příspěvek do komiksového žánru osamocený a lidi budou tleskat i za pár let. Nedovedu si totiž představit, že si tenhle Joker udrží laťku, až se začne nahánět s Batmanama a spol. 9/10 ()
Phoenix nikdy nevypadal líp. Chtěla bych to vidět znova poprvý. (4,5*/ nevim, jestli to stojí za 5 a dávám míň, protože mi na tom něco tolik nesedí, nebo za 4 a dávám víc, protože mi na tom něco tolik sedí) ()
„ARTHURE, ALE JÁ MYSLELA, ŽE KLAUN MÁ VYVOLÁVAT SMÍCH...“ /// Předpokládám, že nikdo neočekává Marvelovku (jak ta slečna přede mnou..). Jde o ponurej svět a Joker není žádnej superhrdina. Je to psychouš a tomu odpovídá scénář, kterej představuje z devadesáti procent psychologickej profil budoucího devianta. Sice mu nepřejete nic špatnýho, ale víte, že chování okolního světa vůči svý odlišnosti neustojí. Chcete Oscara? Hrajte Jokera! On totiž ten Phoenix nesleze z plátna. Je to uchylák. V dobrým i špatným slova smyslu. Arthur vzbuzuje emoce. Sice byste ho jako kolegu nebo souseda chtít nechtěli, ale už jen tím, jak se snaží bejt "normální"… když vidíte, kolik ta snaha stojí námahy a okolní svět na ni nereflektuje… Prožíval jsem jeho trapasy stejně, jako klamavě podlíhal jeho schizofrenním představám. A pak, když zjistí, že jeho život nemusí bejt tragédie a začne ho měnit v komedii.... neměl bych, ale fandím mu. Postava Jokera už tolik emocí nevzbuzuje. Nepatřím k lidem oslavujícím zlo. I tohle může mít na hodnocení vliv. Není to veselá - barevná komiksová zábava. Je to "R"kový psychodrama, kterýmu je možná celkem jedno, na jakýho psychopata je našroubovaný... /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Komiks z roku 1988 „Batman: The Killing Joke“, napsanej Alanem Moorem a ilustrovanej Brianem Bollandem neznám. 2.) Zjistím, co se stane, když vysadím prášky. 3.) Soused mívá nekontrolovaný záchvaty smíchu (navíc je to klaun!). /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ** ()
Související novinky
Logan od Mangolda je součástí MCU kánonu
Po zveřejnění informace, že se ve dalším pokračování Deadpoola, jenž je zatím bez oficiálního názvu, po několika narážkách z předcházejících dílů konečně objeví po boku Ryana Reynoldse i navrátivší… (více)
Oppenheimer si připsal mimořádný rekord
Snad to ani není třeba psát, ale pokud jste ještě v kině náhodou nebyli na nejnovějším snímku Christophera Nolana (Počátek) Oppenheimer, rozhodně vyrazte. Včera bylo pozdě. Film, který nadchnul… (více)
Kdo by se mohl stát příštím Supermanem?
Tak to šlo celkem rychle. Ačkoliv je následující zpráva v tuto chvíli jen spekulací, stejný zdroj, jenž v minulosti odhalil například obsazení Barryho Keoghana (Víly z Inisherinu) do role Jokera v… (více)
Seriálový The Penguin nabírá obsazení
První oficiální spin-off Batmana obsadil hlavní ženskou postavu. Proti titulnímu Penguinovi s tváří Colina Farrella se tak postaví herečka Cristin Milioti (Jak jsem poznal vaši matku, Palm Springs) v… (více)
Moje zkušenost je, že za každou cenu intelektuální odkazy na aktuálno mohou tomuto filmu jenom uškodit, protože takto sledován by trpěl mnohou nekonsistencí. Bude to asi moje chyba, ale já z takových referencí dospěl k očekávání, že snad půjde o spin-off čerpající ze série toliko universum za účelem aktualizované reflexe sociálních poměrů. Joker počítá s tím, že do něho motiv sociální dysfunkce nějak podvědomě promítneme, inspirováni vlastní zkušeností v tomto světě. O příčině sociálních nepokojů, které přicházejí až někde ke konci filmu, který je do té doby celý o psychopatovi, nepadne za celou dobu ani slovo, k řešení viny nejsme vedeni žádným jasně usvědčujícím výjevem. Máme nějak, kdo ví, proč, v rozuzlení děje akceptovat, že se nehodami ztrápený psychopat stává vůdcem z neznámých důvodů zbídačených mas. Film jen ukázal chudé a bohaté, ale pokud jde o příčinu, není k ní ani náznak, což mě vede k názoru, že se tvůrci rozhodli nabídnout film jako katalyzátor k vlastní sociální sebeidentifikaci divákům, kteří onu příčinu subprocedurálním kalkulem ke smyslu sdělení „doloadují“. Narativ se tak doslova hravě opírá o inspiraci reálným světem. Proto si nejdřív zapřemýšlím o metakritické vytěžitelnosti díla. Z některých řečí před zhlédnutím jsem tedy podlehl zdání, že film je postaven na kritické reflexi ekonomického vývoje po roce 2007, ale i když je tu linka sledující třídní napětí, 1) nastoupí až po uplynutí třetiny příběhu, 2) uvede tento konflikt tím, že proti sobě postaví dvě interpretace toho, proč Arthur poprvé zabíjel. My vidíme spíše nekorelovaného než zcela netalentovaného a také potenciálně dobře vypadajícího mládence, jemuž nebyl vštěpován návyk sebekázně i péče o celkový dojem a jenž má nadto poněkud nadprůměrnou smůlu na střety. Spíš smolař a blázen než odíraný dělník. Už podruhé během krátké doby ho přepadnou, načež v sebeobraně zareaguje pozabíjením útočníků. O sympatizanty tu nebude mít nouzi, zákon preferujeme z opatrnosti a protože nechceme působit barbarsky, ale nemálo z nás je spokojeno při pohledu na to, jak to vyřídil. Nejde o útok sociálně rozhořčeného teroristy, ale o ultimátní sebeobranu, která nevyhnutelně zachutná jako v závěrečné scéně „klaunovská“ krev kolem huby. S touto reakcí budeme souhlasit bez ohledu na to, jak ekonomicky situovaný byl útočník. Proto jsme sympatizovali s protagonistkou The Brave One/2007. Arthur v nejmenším nepřipomíná francouzskou „žlutou vestu“, německého voliče AfD nebo jakéhokoli politicky profilovatelného teroristu. Uvízl někde v propastné tužbě po váženém otci, svou mobilní matku myje ve vaně a umínil si bez jakéhokoli pokusu o sebereflexi, že bude komikem. Nevidíme možnosti Gothamu ve vzdělávání a rekvalifikacích, nevidíme snahu zkusit něco jiného, jen nějak bez konkrétních kontur máme počítat s tím, že svět je tady rozdělen mezi bohaté producenty a chudé konsumenty, aniž bychom viděli jinou výraznější ekonomiku, než je ta čistě zábavní a celá odkázaná na debilní smysl pro humor. Zatím záhadně se živící konservativní autorita, mediálně privilegovaná za své kapitalistické zásluhy (otec budoucího Batmana), televizním konsumentům namlouvá, že k zabití muselo dojít ze socio-ekonomických pohnutek, a to jen proto, že postřílení pánové, na první pohled řadoví kancelářští beta samci, jimž mohl Arthur závidět nanejvýš úvěry a šaty z výprodeje a s nimiž, jak se přiznal, jejich zaměstnavatel ani nepřišel do styku, nevypadali jako bezdomovci. Zatímco my jsme viděli podruhé přepadeného muže, který se, souzeno z jeho výšky, neumí prát, jak beze svědků postřílel evidentně frustrované pitomce, jimž s pohrdáním odběhla samička. Na konec se sice dozvíme, že to byli yuppies, ale stále počítám s předpokladem, že sleduji kritiku našeho systému, a pak musím uvážit fakt, že tihle úžasní finanční bijci – jeli metrem. Programovým násilníkům by navíc nekonvenovala podstatná okolnost, že zabíjel zbraní, kterou ve svém dospělém věku ani nechtěl nosit. Podobně jako The Brave One je Joker předávkovaný nehodami a proti The Brave One trpí ještě tím, že po vzoru předchozích gothamovek není zrovna konkrétní. Pokud měl film vyjádřit nějaký aktuální antagonismus mezi socio-ekonomickými „třídami“ (což je stále problematičtější kategorie), spíše než to by k němu sám přispěl tím, jak je mimoběžný s realitou těch „dole“, jimž se bude příčit jeho nekonkrétnost a reality se štítící fantaskní intelektualismus. Jokerovi totiž chybí reálie světa, který by měl kritizovat. Přitom není samozřejmě možné efektivně kritizovat poměry bez vysvětlování a já nemohu takový film posuzovat v téže rovině, jako jsem mohl u Scorseseho Taxi Driver/1976 nebo Schumacherova Falling Down/1993, jež se oba dotýkají objektivních i subjektivních příčin konfliktu mezi protagonistou a prostředím. Budu předpokládat ještě cíleněji, že jde o kritiku dnešního kapitalismu. Arthurův domnělý otec je kapitalista, Arthur antikapitalista. V polovině příběhu se ale Arthur za Waynem vydá do jeho sídla se zjevnou primární snahou o sblížení, z něhož by mu plynula výhoda být synem kapitalisty. Jaký je pak Arthur asi antikapitalista? Nejde mu o hloupost systému, který tu, opakuji, nemá ani konkrétní kontury, jde mu o jeho osobní situaci, v níž kalkuluje podle téhož vzoru jako lidé typu Waynea: ne „co by bylo správně“, ale „jaké jsou mé možnosti“. Když Arthur škrtí muže přes bránu Wayneova sídla, rozhněvaný, že tvrzení o dědických nárocích někoho rozesmává, musí být přece každému jasné, jak moc chce být synem právě tohoto otce, i když později na pánských záchodcích naléhá na Waynea s tvrzením, že mu šlo jen o trochu obyčejné vlídnosti a prosté objetí. Tato představa otce je určitě víc v kurzu, než kdyby jím měl být třeba automechanik. Proto nepůjde o revoluci, ale o pomstu, ničení samo nabude přitažlivosti na místě postupně zdrcené naděje. Tím jsem se vypořádal s údajnou antikapitalističnostní příběhu. Arthur zjevně mnohem odevzdaněji snáší svoji objektivní znevýhodněnost a nám není ani známo, jak se v ní octnul, vidíme jen společnost rozdělenou na demonstranty a nevzdělanou buržoazii bavící se právě toto odsuzujícím Chaplinem. Co Arthur snáší mnohem hůř a nakonec snést nemůže, je fakt, že je nemilovaný nebo odmítaný těmi, o které projevuje zájem (šílená matka se nepočítá). Možná to bude znít divně středostavovským intelektuálům, ale většina tzv. neúspěšných má pořád ještě velké štěstí na fungující sociální vazby, jimiž ostatně nezanedbatelná část prokazatelně kompenzuje své finanční slabiny. Víc než kohokoli z dnešního prekariátu mi „horký brambor“ Arthur připomíná právě nekorelované individuum, jaké se snáze najde mezi těmi, kdo jsou přesvědčeni o své nedoceněné mimořádnosti, i kdyby měli příjmy horního decilu. Abych to shrnul, nebojím se, že by lidé natolik polámaní tvořili počty mocné bořit zaběhané pořádky. A když se s oblibou sahá po odkazu Hérostratově, jako by i tento moment touhy po věčnosti zapadal do kdejakého masakru, zapomíná se na to, v této uspěchané snaze vypadat pořád sečtěle, že Hérostratos nevraždil. S vyšinutím vraha má Hérostratovo počínání společné snad jen to, že nespustilo, při vší nepochybné nespokojenosti otroků té doby, žádné sociální hnutí. Hnutí vedoucí k proměně společnosti spouští intelektuální a dotahuje konspirační agenda, která samozřejmě pracuje s kriticky zoufalými davy, aby měla čím tlačit na sílu peněz. Další námitka, kterou mám proti upřílišněně sociálnímu zařazování Arthura, je, že mu přece po jeho obratu k režimu Jokera všechno až náramně vychází. Dokonce vidíme, že odpravování lidí, které spustila sebezáchovná vůle a posunula nenávist, tedy cosi „příliš lidského“, řečeno s Nietzschem, se vyvinulo v posedlost lovem, takže výběr kořisti se již nemohl nechat svazovat pocitem újmy. Spravedlnost přestala být zapotřebí, nehodila se, protože Arthur by se omezen na pomstu nemohl nadchnout pro zabíjení kdekoho se stále nižším až žádným stupněm provinění vůči němu. Červené víno bývá často doporučováno „with game“ a toto slovo prozrazuje, že k lidskosti patří i „nelidskost“ vnímání asociujícího lov s hraním. Tu už mi antihrdina neevokuje původní hněv, ale nově objevenou identitu moci brát život. Z chybujícího odražeče neuctivosti se Arthur promění v mašinu převahy a dostane, co si umane; stává se z něho pohádkově úspěšný dravec. Z absolutního břídila absolutní vítěz. Opět naprosto mimo šedou realitu všeobecně haprujícího života. Z realisticky vysvětlovaného záporáka se stává původně nevysvětlovaný Joker - čiré zlo. Zlom nastává v důsledku původního určení postavy, jejíž komiksová síla spočívala právě v indiferenci vůči všemu hodnotovému. Tato potřeba postavu kauzálně „interpretovat“ vznikla vně komunitní poptávky, protože konsumenti komiksové produkce si obvykle vystačí s prostým konceptem hrdina vs. antihrdina a snahy o aktuální společenské přesahy ty „ortodoxní“ z nich úplně míjí. Chtějí napěchovanou akci a morálně neproblematizovaný konflikt. Antihrdinovo zlo je pro ně „přírodní silou“ a v tom je jeho nesměnitelný půvab, mohu-li parafrázovat názor Matěje Svobody z MovieZone Live #132 (7. 11. 2019, GamesczTV). Nakonec nepopírám, že tímto vysvětlený Jokerův příběh ve svém obsahu i provedení koresponduje s náladami ve společnosti rozčarované z prohnilosti systému, ale i kdybychom my diváci nežili v zadluženém světě se stále skromnějšími pracujícími a všude vládla euforie, proměna Arthura v Jokera je determinována jeho dosavadním povahopisem. Je mu souzeno být v minulosti tím, co se hodí pro již odvyprávěnou budoucnost. / V příběhovém universu se lidé smějí věcem, které vůbec nepůsobí směšně. Gothamovský svět tak není stylizován jen co do výběru věcí hmotné povahy tím, že jde o prequel k postavě Jokera, ale má i jiný smysl pro humor, který snad není ani zastaralý nebo překonaný, ale spíše zlověstně divný. Nechci si vůbec představit, že by se i v 70. letech takovým větám smáli a platili za ně. Jokerův výstup má z mého pohledu nějak schválně nastavenu nízkou laťku v ubohé produkci přesto „směšných“ komiků gothamovského publika. / Dvakrát velký smích: zbraň propadnuvší skrz nohavici, trpaslík čekající na odemknutí. Sugestivně napsané, excelentně zahrané. () (méně) (více)