Komentáře uživatelů k filmu (74)

  • POMO
    ***

    Útok je odbitej v první půlhodině a není tak strhující jak byste čekali, a zbytek filmu sleduje společnost, jak se s událostí vyrovnává. Přeživší klučina s traumatem a jeho rodina, Brejvikův právník a jeho rodina, samotnej Brejvik a soudní proces. Na mistra Greengrasse překvapivě mechanické, nezáživné vyprávění, které spoléhá na hloubku prožitku utrpení ztraumatizovaného kluka v kontrastu s vrahovym šokujícím klidem, podloženým jeho politickým přesvědčením. Nějakou tu myšlenku Greengrass načrtne a jako informační výpověď je film záslužnej, ale co do diváckého zážitku sprostředkování hrůzy z dané události jej konkurent Erik Poppe s jeho Utøya 22. juli přebíjí.(30.10.2018)

  • Matty
    ****

    Zdráhám se použít slovo „komplexní“. Takovým je pro mne film nabízející množství protichůdných perspektiv a ambivalentní vyznění. Greengrass ve své faktograficky hutné dokudramatické rekonstrukci oproti tomu pečlivě buduje dvě poměrně jednoznačné ideologické pozice (podobně jako v Krvavé neděli), které staví proti sobě, aby nakonec mohl nabídnout zamýšlené politické vyjádření (odstíny šedi do vyprávění vnášejí akorát výhružky Lippestadovi, které ovšem nejsou více rozvedeny a lze je vnímat také jako prostředek k podpoření argumentu o síle demokracie, která bez ohledu na možná rizika nemůže sloužit pouze těm, kdo si to zaslouží, ale každému). ___ Dobro versus zlo, láska versus nenávist, vyšinutý jedinec versus komunita, která se dokáže díky vzájemné podpoře a spolupráci po traumatu znovu postavit na nohy a čelit zlu. Breivik připomíná svými pohyby, chladnokrevným uvažováním a přesvědčením o vlastní neomylnosti stroj. Pokud se dozvídáme něco o jeho pohnutkách, pak z výpovědi jeho matky, kterou obhájce potřebuje kvůli soudu, nebo díky tomu, že se stává výzkumným objektem pro psychology. Ve scénách z vězení s převahou chladných barev jej z okolí vyčleňuje agresivně červená košile. Traumatizovanému, nejistému a zranitelnému Viljarovi naopak zásluhou flashbacků a subjektivních zvuků „vidíme do hlavy“ a poznáváme jej v řadě situací s jeho nápomocnými blízkými, při nichž dává najevo emoce. Pouze jej nepozorujeme, ale spoluprožíváme to, co on. Namísto „zrádce“, „marxisty“ nebo „příslušníka elit“, jak své oběti paušálně nálepkuje Breivik, poznáváme konkrétního člověka a jeho příběh. Jak jsme upozorňováni četnými paralelami ve způsobu snímáni obou postav, Viljara od určitého momentu nejvíce neohrožují utrpěná zranění, ale možnost, že se stejně jako Breivik začne izolovat od ostatních, přestane sám sebe vnímat jako člena širšího společenství. ___ Rytmus plynulého vyprávění bez zádrhelů je mistrovsky určován množstvím hledisek, mezi nimiž Greengrass stříhá. Po dynamickém začátku, který nabízí plejádu rychle se střídajících pohledů, přichází zklidnění a chvíli sledujeme pouze Breivika a Viljara. Pokud vyprávění odskočí k jiné postavě, zásluhou prologu jsme s ní již seznámeni a víme, jaká role jí v síti vztahů náleží, jakou složku norské společnosti reprezentují. Film po tomto zpomalení a zúžení pozornosti zároveň přechází od jednotlivých činů, zaznamenávaných krok za krokem skoro v reálném čase, k jejich obecnějším sociologickým a politickým implikacím. Ty ovšem stále slouží zejména k podpoření argumentů zužitkovaných v závěrečné soudní při. Učebnicovým příkladem, jak v praxi aplikovat dialektickou logiku, je celý film. Realitu polarizované Evropy se nesnaží vykreslit ve vší její složitosti, ale jako střet dvou principů, což se mu daří velmi věcně a nesmírně sugestivně. 85%(11.10.2018)

  • Radek99
    ***

    Nechápu tu přepálenou stopáž, 2 a půl hodiny rekonstrukce všeobecně známého činu je opravdu moc... Navíc je ten film příliš idealistický (rozhodně na procedurální drama), když Breivikovi jeho obhájce říká, že neexistuje nikdo, kdo by schvaloval jeho hrůzný čin, nejsem si tím opravdu jist... Plus ta zvolená angličtina, i když tu hrají samí norští herci... Od režiséra s kreditem Paula Greengrasse prostě čekám víc...(23.11.2018)

  • DaViD´82
    ****

    Jaká Seierstadové působivá předloha, taková i Greengrassova adaptace. Škoda snad jen absence norštiny, roztříštěnosti jednotlivých motivů i témat či odstřihnutí úvodní třetiny knihy o Breivikovi jako takovém a soustředění se až na procedurální pasáž útoku a soudní část.(11.10.2018)

  • EvilPhoEniX
    ****

    Paul Greengrass servíruje hutné psychologické drama o teroristickém útoku v Norsku v roce 2011 22. července, kde zemřelo 77 lidí a skvěle zachycuje hrůzu, kterou tam všichni prožili. Letos zde byl ještě jeden pokus z Norska Utøya 22. juli, ale ten z mého pohledu se příliš nepovedl, je podaný až příliš dokumentární a nudnou formou, nikdo tam neumře a samotného Breivika ani neukážou, zatímco Greengrass popisuje detailně jak vše probíhalo a diváka doslova do filmu vtáhne. Excelentní je úvodní výbuch bomby a následné nemilosrdné vraždění studentů na ostrově ( Zde sice režisér mohl strávit více času než 15 minut, ale emocionálně a psychicky mě to zasáhlo stejně. Chválím i představitele jednoho z přeživších Viljara, který přežil 5 střelných zranění a doteď musí žít s doživotními následky. Film vrcholí hutným soudním procesem, kde se emocemi nešetří a nenávist vůči Breivikovi je na místě. Solidní.75%(21.10.2018)

  • Psema
    ****

    I Paul Greengrass točí pro „malou“ obrazovku Netflixu. Ve 22 July se vrací k 7 let starým událostem Breivikova útoku na mládežnický tábor na norském ostrově Utoya a po Krvavé neděli a Letu číslo 93 opět zasazuje krutou ránu do srdcí všech křehkých diváckých dušiček. Rekonstrukce dobře známých událostí je zpracovaná bez patosu a s důrazem na mrazivý realismus. Greengrass, který napsal i scénář, se nejprve věnuje samotnému útoku a poté přehodí výhybku na soudní proces a léčbu jedné z těžce zraněných obětí. Daří se mu přitom jen nereplikovat novinové titulky, ale přijít i s trefnou výzvou k boji proti pravicovému extremismu, jenž aktuálně bují napříč několika kontinenty. 22 July slouží v tomto případě jako upomínka toho, kam nacionalistické ideje mohou bez kontroly zajít. Premiéra na Netflixu proběhne 10. října.(13.9.2018)

  • xxmartinxx
    ***

    Když si vzpomenu na pulzující zážitek z Letu 93 se vší jeho tiše nahromaděnou energií, tak to s tímhle standardním patosem vlastně nemůžu moc srovnávat. Netypicky dlouhý typický Netflix, který je zhruba právě takový, jaký ho člověk čeká - málokdy se nadchnu pro film, který působí jako prodloužená verze svého traileru.(12.10.2018)

  • 3DD!3
    ****

    Greengrassovo civilní pojetí teroristického útoku a událostí po něm následujících slouží skrytému poselství o strachu z toho co se stalo ze světem. Spíše než na Breivika se soustředí na doslova rozstříleného chlapce Viljara, jeho postupnou rekonvalescenci a návrat k životu. Konfrontace v soudní síni je silná bez zbytečného ideologického přikrášlování. Přesné herecké výkony, silné vedlejší scény (operace mozku, nasazování oční protézy nebo finální rozloučení s právníkem) a snaha o co nejpřesnější zachycení reality jsou hlavními klady celého snímku. Na druhou stranu pro tvůrčí snahu dat všem dostatek prostoru postrádá určitou komplexitu. Nebýt přemrštěné stopáže bylo by to na plný počet.(22.10.2018)

  • castor
    ****

    To, co mi letos chybělo u norského tvůrce (Erik Poppe), který sleduje klíčové okamžiky na ostrově od útoku do příchodu policie takřka v reálném čase bez střihu a hudby, tady naopak fungovalo náramně: emoce. Brit Paul Greengrass je v mých očích přístupem k tragické látce zajímavější, sugestivnější, komplexnější, jistější. Poppe si za zvuku prvních výstřelů vybírá hlavní hrdinku, která v panice hledá mladší sestru, a už se jí nepustí. Je stále s ní, nahlíží jí přes rameno. Pečlivé snímání v nepřetržitém záběru už nicméně známe, tehdy mě tak napadalo spíš slovo monotónní. I Greengrass si při Breivikově řádění vybírá konkrétní sourozence, jde ovšem tak nějak víc do hloubky. Bratři přežijí, ale.. Po půlhodině je krajně pravicový extremista v poutech, ale co dál? Hutné téma pokračuje. Palec nahoru zaslouží zejména výborný skandinávský casting, ať už je to tragédií zasažená rodina (syn koupil pět kulek, ale přežil, my pak spoluprožíváme to, co on), obhájce Jon Øigarden nebo Anders Danielsen Lie, který je v roli Breivika přesný, věcný a chladný. U Greengrasse je navíc slušně odvedené řemeslo standardem, s reálnými bolestmi už má v podobě Krvavé neděle a Letu číslo 93 nemalé zkušenosti. Závěr (stejně jako úvod na ostrově) silný, v Greengrassově podání jasně kritizující extrémismus a vyzývající k toleranci. Za mě spokojenost.(27.10.2018)

  • Davies182
    *****

    Odvážný tvůrčí tah, začít snímek opovrženíhodným masakrem samotným, a až pak se skrze post-traumatické osudy postav v působivém dramatu propracovat ke katarznímu finále. Dvě a půl hodiny pak nejen díky tomu utečou jako subjektivní půlhodinka. První opravdu top Netflix film.(11.10.2018)

  • Spiker01
    ****

    Celé ty roky skoro nic a najednou tu máme dva filmy, které onen hrůzostrašný atentát popisují. Srovnat ovšem nemohu, jelikož jsem norský film Utøya vynechal a těšil jsem se na netflixáckou verzi. A Greengrass, který podobnými dramaty podle skutečných událostí proslul, si rozhodně zaslouží plusové body za neholywoodské obsazení, které vytváří perfektní dojem uvěřitelnosti. Může se zdát zvláštní, že si člověk může užít něco takového, nicméně to rozhodně není snadno stravitelný zážitek. Film má 140 minut, což je pořádný ranec. Je tedy místy zdlouhavý, ale k mému překvapení ani na chvíli nudný. Útok samotný je naštěstí vykreslen velice svižně a rychle a zbytek děje tvoří paralely s Mostem špionů (obhájce musí čelit kritice a smrtelným výhrůžkám, stává se on nepřítelem číslo jedna) a jeden konkrétní příběh mladíka, který i přes pět zásahů puškou přežil a vložil veškeré síly do toho, aby mohl Breivika konfrontovat u soudu a dodat sílu do událostí, které doprovázely dlouhé soudní líčení. Jistě jsme to tehdy všichni v médiích sledovali, ovšem vidět to zprostředkovaně na vlastní oči je nesmírně silný zážitek, který jen tak z hlavy nevyženu.(20.11.2018)

  • *CARNIFEX*
    ****

    Po "Utoya 22", spatril svetlo sveta snímok, v spolupráci z americkou produkciou, a i keď som mal veľké obavy, ako to celé vypáli, musím priznať, že aj tento spôsob spracovania, mi viac menej sadol. Rozdiel medzi oboma spočíva akurát v "pohľade" na vyobrazenie daného "problému". Tvorcovia "Utoya 22", odmietli akýkoľvek záber na negatívnu postavu, nakoľko boli v domnení, že by priame násilie, prezentované vo filme, mohlo byť nežiaducou "reklamou" pre pravicových extrémistov, ktorí by v duchu tohto "pána", mohli pokračovať v šírení jeho zvrátených myšlienok. No i napriek tomu, že Ja s týmto názorom absolútne SÚHLASÍM, ani tento snímok, ma nenechal chladným. Sklamaný budú však tí, čo očakávajú "gore" či mimoriadne násilie, lebo ani v tomto prípade, sa nejedná o vyobrazenie niečoho, čo nedáva žiadny zmysel. Snímok má totiž čisto psychologický podtón. Za prvé, všemožnými silami sa snaží nahliadnuť do chorej hlavy niekoho, koho meno by sa už v živote nemalo vysloviť, za druhé, priblížiť dojmy, no najmä pocity tých, ktorí útok prežili, ich rodinných príbuzných, respektíve pozostalých. No a Ja som si nie istý, že toto pri stopáži 143 minút, bude niekoho naozaj "baviť", lebo dnešný človek, hľadá v prvom rade "násilie", ktorého sa tu príliš nedočká. Za mňa bol po emocionálnej stránke, prvotný film skrátka lepší po všetkých stránkach. Tento ma po emotívnej stránke, natoľko nezasiahol, i keď svoje silné stránky rozhodne má, a to najmä v podobe pohľadu, na priebeh súdneho procesu.(11.10.2018)

  • Cappuccino
    ****

    Celkom schopne natočená dráma, pri ktorej som sa síce nevedel vžiť do hlavných postáv, ale napriek tomu ma film držal od začiatku až po koniec.(25.10.2018)

  • lamps
    ****

    22 July je Inteligentním a sugestivním vyobrazením hrozivého lidského činu, které útočí na kořeny demokracie, ale zároveň ukazuje šílenství těch, kdo se je snaží násilně podrývat. Interpretačně sice diváka tlačí k tomu jedinému správnému východisku, ovšem svým komplexním přístupem ho nutí zamyslet se nad tím, kam vlastně jako lidstvo směřujeme a čeho všeho jsme schopni. Navzdory nemožnosti napojit se na psychiku postav jde o silný zážitek, který skrze traumatizování úvodního neštěstí ukazuje nelichotivou tvář dnešní rozpolcené, ve strachu žijící Evropy. A to i přesto, že má neodmyslitelnou tendenci problémy zobecňovat. Více zde.(11.10.2018)

  • InJo
    ****

    Je to zhruba takové, jaké to (asi) být mělo - distingovaný komplexní pohled na danou událost a její následky. Greengrassovy předchozí filmy to kupodivu nijak výrazně nepřipomíná (žádná těkavá kamera, kulometný střih či strhující gradace klíčových scén), nejen ty mainstreamové (Bourne), ale ani ty historické a paradokumentární (Krvavá neděle, Let. č. 93). "Greengrassovštější" (zážitkovější) je paradoxně spíše norská verze (Utoya, 22. července). Tři stěžejní postavy (Breivik, jeho obhájce, traumatizovaný přeživší) zrcadlí tři odlišné nosné perspektivy na onu tragédii. Pohled oběti přináší v první řadě samozřejmě zejména lítost a soucit, Breivik je svou chladnokrevností a nulovým pochybováním o své "pravdě" odporný i fascinující zároveň. Divácky možná nejzajímavější pozici má však jeho advokát, jenž s postoji a činy svého mandanta otevřeně nesouhlasí, ale přesto se svou práci snaží odvést co nejprofesionálněji. Film má od začátku velmi svižné tempo a rychlý spád, takřka neustále se v něm děje něco zajímavého (v druhé polovině především výslechy Breivika a výpovědi přeživších u soudu), takže snímek nepůsobí přehnaně dlouze i při téměř dvouapůlhodinové stopáži. Celkově velice dobrý film, jen jsme zkrátka od natolik renomovaného a osobitého tvůrce mnozí zřejmě čekali něco více, respektive jiného... 80 %(4.12.2018)

  • Flego
    ****

    Vklad Paula Greengrassa k tragickej látky masakry na ostrove Utøya je silno prodivácky a určite atraktívnejší ako nórska verzia bežiaca v kinách. Bez akýchkoľvek príkras, vecne a chronologicky sledujeme Breivikove vyčínanie a následne súdny proces s ním. Ako aj v predchádzajúcich svojich filmoch, aj tu je režisér schopný ponúknuť silný dynamický príbeh.(28.10.2018)

  • pepo
    ****

    S prehľadom najlepší Netflix, ale má to veľké medzery. Väčšinou plynúce z toho, že to nie je záležitosť pre kiná. Greengrass je však stále frajer aj v utlmenej podobe. Prvá hodina je síce tradične obrovský nápor na emócie, ale potom sa film ukľudní a nechá aj vydýchnuť. Aj napriek tomu je tá téma tak silná, že pozornosť bez problémov udrží až do konca. Silná a dôležitá výpoveď nielen o jednom incidente, ale aj o ľuďoch a celom Nórsku. Dúfajme, že sa niečoho podobného nedočkáme aj u nás. Ako TV film za 9/10(15.10.2018)

  • ARI50
    ***

    O něco silnější a lépe natočený Norský masakr, než jeho předchůdce, vše nepříjemné se odehraje během chvíle a samozřejmě nám moc film opět neukáže ale není divu protože to není nic příjemného i když si podle mého názoru myslím že by se při tomhle filmu mělo víc přitvrdit ale nechci být nepříjemný a nechám to tak. Film nás podrobně seznámí se vše mi okolnostmi a detailně nás provádí po celou dobu smutným příběhem a určitými osobami které si svoje ten den prožily, dlouhý snímek dokáže v celku slušně dodat divákovy nepříjemné momenty ale jen okrajově a většinou vše dodá slovy než záběry. Soudní proces je zajímavý ale určitě si film na svojí délku zaslouží mnohem víc než se zase ukazuje ale jsem jakože s filmem spokojen. Málo originálních záběru.(11.10.2018)

  • luka4615
    ***

    Snímek 22 July se sice opírá o reálné základy tragické události, nicméně režisér Paul Greengrass to pojal překvapivě velmi tuctově a průměrně. Samotný teroristický akt je totiž "odbyt" již v prvních minutách, načež je zbytek obří stopáže vyplněn záběry ze soudních síní a obětí, které se vyrovnávají se svými traumaty. Vážně mi zde chyběl nějaký "wow" prvek, který by snímek 22 July povznesl na nějakou vyšší úroveň, například nějaký hlubší náhled do motivace Breivika či jeho psychologického profilu. Bohužel, nic takto zajímavého zde není, takže ve finále dostaneme další průměrný snímek, který po čase zcela zapadne. A to je vzhledem k danému tématu podle skutečných událostí vážně velká škoda. „He tried to... he tried to kill me. I remember... seeing him... and then running away... trying to find somewhere to hide, and protecting my little brother. I remember being shot. Five times. When I was lying on the beach, I was... all alone. In a kind of pain I couldn't imagine.“ (9.11.2018)

  • SaNcHeZ_cz
    ***

    Paul Greengrass natočil na motivy jednoho z nejkrvavějších útoků poslední doby docela překvapivě odosobněný film, který se sice snaží pojmout celou problematiku trochu obsáhleji, díky velkému důrazu na soudní proces a nedostatečnému rozvíjení událostí předcházejících útoku a útoku samotného, trpí nejenom film na nedostatečnou atmosféru a absenci nějaké větší emocionální investice ze strany diváka. Připočtěte si k tomu trochu delší stopáž a máte film, který za hranicemi strohého předávání informací a předžvýkávání některých motivací moc víc nepředvede.(17.10.2018)

<< předchozí 1 2 3 4
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace