Hlava-22

Film jsem viděl v době puberty, kdy coby milovník válečných leteckých snímků jsem zbožňoval Bitvu o Británii a Bitvo o Midway. Hlava 22 i přes krásné bé dvacetpětky mi svým nesrozumitelným dějem připadala jako blbost. Až po letech jsem se dostal k Josephu Hellerovi a jeho knihám. Yossarian a vůbec celá ta banda z letecké základny středních bombardérů na Italské Pianose mne uchvátila. Myslím, že je to jedna z Hellerových nejlepších knih a spolu s Jak jsem vyhrál válku druhá nejironičtější a nejsarkastičtější protiválečná kniha. Heller zde čerpal ze svých vzpomínek, kdy on sám sloužil jako bombometčík u 488. bombardovací perutě 340. bombardovací skupiny 12. letecké armády USAAF.Samozřejmě jsem snímek viděl po letech znovu. Tentokrát pohledem Yossariana který chce domů, Indiána, Majora Majora i plk. Catharta. V tomto ojedinělém případě se domnívám, že je nejlepší nejdříve přečíst před shlédnutím filmu knihu (nejen pro pochopení filmu, ale celkově pro její nadčasovost). I když nutno uznat, že režisér se s touto těžkou kadencí popral výborně. (28.07.2011)

Vzhledem k tomu, že znám a mám moc rád knižní předlohu, nemůžu film hodnotit plným počtem hvězdiček, jelikož je tam z knihy asi pětina. Přesto musím uznat, že se Mike Nichols s obtížně zfilmovatelnou předlohou popral skvěle. Casting je také výborný! Alan Arkin v roli Yosariana hraje možná životní roli. (21.10.2007)

Ale úprimne, Hellerovu knihu som neprečítal ani pri prvom, ani pri druhom pokuse, ale nakoniec som ju zvládol. Podarilo sa mi v deji knihy tak zamotať, že som v skutočnosti nevedel ani ako sa volám. Totižto podľa Hlavy XXII, ktorá je hlavnou postavou knihy aj filmu, môže byť vojak prepustený z armády napr. vtedy keď je blázon. Ale ak vojak vie, že je blázon, tak je vlastne normálny a preto nemôže byť prepustený z armády. Sám spisovateľ takéto absurdity pociťoval na vlastnej koži, keďže bol sám bombometčíkov u bombardovacej perute. Dej filmu sa odohráva na ostrove Pianosa blízko Elby (tretí najväčší ostrov Talianska), kde bola americká základňa 256. leteckej eskadry. Odtiaľ nalietavali bombardovacie lietadla na nemecké pozície v Taliansku. Film nám verne ukazuje vojnové zážitky vojakov v uzatvorených vojenských kolektívoch. Ide predovšetkým o satiru ale dobre mienený aj protivojnový film. V podstate dejová línia filmu je slabučká a je úplne prekombinovaná. Myslím si, že kto chce pochopiť film, musí si najskôr prečítať knihu. A preto len tri bombičky. (28.09.2019)

Kapitán Yossarian má problém. Vláda Spojených států chce vyhrát válku, důstojníci chtějí kariéru a vyznamenání, Yossarian chce v první řadě přežít. To - sami uznáte - nejsou tak úplně shodné cíle, zvlášť když Yossarian s každým dalším zbytečným mrtvým a s každou další ukázkou rozkladu morálních hodnot čím dál víc ztrácí ideály a roste v něm znechucení nad bezohledností a manipulacemi ze strany velících důstojníků. Yossarian je protipólem příkladných, uvědomnělých hrdinů válečných příběhů o odvaze a cti. Je v něm něco z Haškova Švejka a něco z Krylova Neznámého vojína. Yossarian nejdřív šílenství kolem sebe nechápe, ale čím víc ho poznává, tím víc ho touží poslat někam a zařídit se po svém. Při shlédnutí jsem oceňoval ironii, situační komiku a výsměch tradičnímu patetickému pojetí války, ale plně jsem Nicholsův snímek docenil až po seznámení se stejnojmenným seriálem. Snímek se s tím nepáře, je trefnější a cítím v něm větší přítomnost autora předlohy Josepha Hellera. Mimochodem, v době vzniku, který se datuje do doby vietnamské války, měla řada předních filmových amerických publicistů s filmem, respektive s jeho hrdinou, problém. Považovali ho za amorálního zbabělce, který maří protinacistické válečné úsilí. Já ale Yossarianovi a jeho zaječím úmyslům naprosto rozumím. Celkový dojem: 90 %. (04.02.2021)

Hlava 22, pro mne to donedávna byla legendami opředená knížka s ještě více mystériem zamlženou filmovu adaptací. Jenže tomu je dnes konec. Film jsem viděl a od knížky mě spíš odradil, než nabudil. Připomínal mi jeden velký fantasmagorický absurdní surrealistický sen. Jeho příběh mě málem udolal - jako když se vám zdá, že jdete po silnici a najednou je z ní řeka a pak vám náhle voda sahá až po krk. A voda se změní v sirup a vy musíte jít dál, dosáhnout druhýho břehu, protože vrátit se už nelze. Jenže druhý břeh je tak daleko, tak nedosažitelný, a ta voda pořád stoupá a už vám dosahuje pod nos a vy pořád jdete. Co taky jinýho můžete dělat? A přesně tak mi připadá tento film. Směs různých psychologických výjevů, absurdních rozhovorů a myšlenkových pochodů, flashbackování ve flashbacích, jež jsou šoučástmi flashbacků. Alan Arkin odvádí slušnou práci, jeho Yossarian je uvěřitelný a vlastně jediná jakžtakž normální postavička celé této magorické tapiserie. Příběh je vlastně velice okrajová oblast, hlavní bylo ukázat, jak je válka absurdní, jenže tam je na můj vkus absurdity až moc. Nevadí mi absurdní drama, Plešatou zpěvačku od Ionesca jsem četl jedním dechem a nemohl jsem se dosmát, stejně tak Havlovu Zahradní slavnost. Jenže tady je příliš málo humoru a příliš mnoho cvokaření, téměř žádné válčení a maximum absurdity války. A přesto je boj tím, co v lidské historii rozhodlo nejvíc a nejrychleji největší množství rozporů a krizí. Vždyť nebýt války, měli bysme tu Hitlera i s jeho odkazem dodnes! (29.10.2006)