Moje levá noha

kvalitně natočený a hlavně zahraný film, který vyzdvihuje především sílu vztahu matky a silně postiženého syna. Ve filmu je sugestivně znázorněno syrové a drsné irské prostředí s katolickou mentalitou, takže s ním humánní pohled hezky kontrastuje a sentimentální okamžiky, i když ne tolik vtíravé, určitě mnohé dojmou. Proto ho hodnotím slušnými 4*, především za provedení. [ PŘÍBĚH: 2 /// NÁLADA: 1 /// ART: 2 /// STYL: 2 /// CASTING: 3 (3*MAX) ] (06.08.2012)

Když jsem se díval na Moji levou nohu, vzpomněl jsem si na film Záře, co jsem viděl skoro přesně před rokem. A jak jsem tak začal o Záři uvažovat, zjistil jsem, že i když to je pouze rok, nepamatuju si vlastně skoro nic. Vím, že tam byl nějaký geniální pianista, co to měl v životě těžké a že ho hrál fascinujícím způsobem Geoffrey Rush, ale jinak jsem si nevzpomněl na žádnou scénu, co by mi zůstala v hlavě. A uvědomil jsem si, že s Mojí levou nohou to bude podobné. Je to dobře odvedená práce, ale nic, co by se mi opravdu zadřelo pod kůži. Příběh je odveden až příliš realisticky, což je pochopitelné vzhledem k tomu, že vznikl podle autobiografie, ale přesto musím říct, že dávám přednost snímkům s určitou uměleckou stylizací. Pokud přesto dávám čtyři hvězdičky, je to jednak kvůli bravurnímu výkonu Daniela Day-Lewise a jednak kvůli tomu, že příběh není černobílý a naštěstí nehraje na sentimentální notu - Christy Brown není ukázán jen jako chudák a oběť osudu, ale taky jako pořádně sarkastický a protivný paličák. (02.09.2012)

Doslova neuvěřitelný herecký výhon Daniela Day-Lewise a jeden z nejsilněji působících světových filmů konce 20. století... Podobné filmy: Hlas moře, Skafandr a motýl, Uvnitř tančím, Už zase skáču přes kaluže (18.11.2006)

Učebnicový příklad filmu, který stojí a padá s hlavním hereckým výkonem. A díky Danielu Day-Lewisovi stojí sakra pevně na obou nohách, nejen na té levé. Příběh mozkovou obrnou postiženou Christyho Browna, který se navzdory počátečnímu podceňování stal uznávaným umělcem, není dramatický tím do očí bijícím způsobem, je to malé drama jednoho života, které je překvapivě spíše plné lásky než odmítání. Je to příběh postupného napovídání "co jsem" těm, kteří mě milují, ale se kterými nemohu dobře komunikovat. A Day-Lewis dokáže být v těch všedních a často minimalistických epizodách naprosto přirozený a uvěřitelný... Jeho dokonalé nastudování pohybů i hlasových projevů postiženého člověka bere dech už samo o sobě, ale tím skutečným hereckým výkonem je umění vyjadřovat omezenými prostředky silné emoce. A byl bych nespravedlivý, kdybych opomenul jeho láskyplnou matku v civilní a lidsky vřelém ztvárnění Brendy Frecker. Krásný film. (01.10.2004)

To co zde předvádí Day-Lewis je naprosto úchvatné a mám pocit že tímto výkonem zastínil i Dustina Hoffmana s jeho Rainmanem, ikdyž Rainman se jakožto celkově zapíše jako film do paměti diváka asi více. Tady mi trošilinku vadí takové zvláštní zaostření kamery, to nemění nic na úchvatném výkonu a hezkém příběhu. (23.04.2008)