Želary

Nedávno jsem kdesi četl, že Želary jsou skvělý příběh, bohužel jen průměrně vyprávěný.... Já si to nemyslím... Želary mají bezesporu své "mouchy" a jsou všechno, jen ne průměrně vyprávěné. Ondra Trojan odvedl dobrou práci (v mých očích ano). Dokázal z herců dostat to nej, co v nich bylo, přirozenost Aňi a G.Cserhalmiho a ostatních herců byla obrovským kladem... A ać nejsem úplný přítel hereckého projevu Mirka Donutila, musím se před jeho rolí zde sklonit... Zmiňovaný projev herců někde v "Kotárech", citlivá kamera, silný,leč předvídatelný příběh a malá Trojanová s kozou jsou klady tohoto filmu... Navíc jsem skálopevně přesvědčen, že O.Trojan do toho dal ze sebe vše... a ty zmiňované "mouchy" nevidím, já je totiž nechci vidět.... (07.03.2006)

Film se rozjizdi opravdu pomalu a rozhodne je nutne pretrpet prvni hodinu, pokud vas nudi. Pote zacina byt pribeh zajimavy a dokaze upoutat vzdor mdlemu scenari. Sceny s krajinkami a kozenkami jsou sice velmi pekne a ceske srdicko zaplesa, ale z filmarskeho hlediska jde uz spis o jisty druh ceskeho kyce, ktery se do urcite sorty nasich filmu vetrel. Mimoto tu jsou rozdilne herecke vykony, kde nekteri ac se sebevic snazi jakoby talentu nepobrali, jini maji zarive i nijake momenty (Geislerová) a nekterym staci k upoutani divakovi pozonosti naproste minimum v podobe par pohledu a cinu (Tříska). Kazdopadne nikde jinde jako v tomto filmu je videt urcita stagnace ceskeho filmu, ktera dle meho nazoru nastala v tomto roce. Ve vsech filmech se objevuji stale titiz herci a zacinaji tak pomalu nudit a naopak neznami herci jsou vitanou a ozdravnou zmenou... Z filmarskeho hlediska je film ale cenny jeste jinak. Cely snimek a jeho zapletka je sice velmi lehce predvidatelny, nabizi ale nekolik dulezitych ponauceni pro pristi generace vcetne zobrazeni osvobozovani bratry Sovety tak jak opravdu probihalo. Jinak ale nic moc noveho pod sluncem a celkovy dojem vyzniva na 3,5*. (01.01.2006)

Tož bylo to hezké, ale tak nejak z dálky. Šok z nouzové, okamžité a totální změny identity, vyrovnávání se a přijetí, atmosféra stálého ohrožení – nic z toho mi tento film nedává vidět, pouze mě zdlouhavě informuje, že se to děje (zdlouhavost mu však nebrání nechat hrdinku vklouznout nahou do náruče alter-manžela naprosto z ničeho nic). Rovněž nové (velmi konkrétní a osobité) prostředí je ukázáno jaksi zdálky, jako folklórní skanzen. Nebo proč je bezradnému divákovi konstatováno, že i v rámci tohoto prostředí je to horší než zlé – totiž v místními opovrhovaných „Želarech“? Tak buď se tím zabývám nebo to nevnucuju. Totéž o morálně-ideových dilematech v kolegiální konfrontaci učitel – farář. Vůbec jsem nepobral ten zarputilý mindrák vesnického protektorátního učitele z místního raubíře. A otčímův řemen na zádech tehdejšího venkovského ogara jako základ melodramatu? No nevím. Poměrně brzy se to pak celé začíná rozpadat v barvotiskové obrázky drsného horalského života, do nichž nevím odkud občas přilezou esesáci někoho odpravit. Za těchto okolností mi pak i finální řádění bodrých osvoboditelů bylo vcelku lhostejné. (Sledoval jsem prostě jakési tragické „Musíme si pomáhat“ na ruby.) Aňa Geislerová, působící zde krásným klasicky filmovohvězdoidním dojmem, mohla zazářit, bohužel nemá pořádně na čem. Ve výmluvném sice, ale hluchém filmu může jen předvádět požadované emoce v aktuálních situacích. Její chvilkový azyl u Zity Kabátové a Sv. Beneše kvituji jako projev Trojanova smyslu pro tradici. K tomu Ivan Trojan úplný Bartoška. Překvapivě vkusný farář Donutil má jako na potvoru zrovna tady velmi omezený prostor. Vůbec je tam toho moc a všeho málo. Epilog, v němž hrdinka po letech podstupuje setkání dvou svých životů, mohl být působivým završením impozantního filmu se skvěle postavenou osnovou. Kdyby se vybudovalo víc než jen osnova. Pak bych snad také mohl Jozovu smrt považovat za tragické uzmutí nového hrdinčina života (do nějž byla hozena a k němuž se poctivě protrpěla) a ne za preventivní řešení hrozícího dilematu. Jo a ta vystřižená scéna „obřad“ tam zrovna být mohla. Ponechání scény „Irča“ by zase předešlo nejednomu mému nedorozumění. Dvě a půl hvězdičky. Dvouřádkový komentář od Ony v podstatě vystihuje můj celkový dojem. Pozoruhodně detailně se shoduji s Šandíkem, přestože se zásadně lišíme v celkovém zhodnocení. (07.09.2011)

Vychvalované dílo Hřebejkova týmu očekáváním, která vyvolalo, odolalo vcelku důsledně. Relativně velký počet jalově zpracovaných scén ruší původní velkorysý půdorys a dává mu rozporuplné vyznění. Hodně zachraňují výkony protagonistů v hlavních rolích, v některých obrazech je však jejich úloha zvláště nevděčná. ŽELARY ovšem i tak zůstávají velkým činem, jehož tíhu nesou převážně její protagonisté - právě tak Donutil jako Aňa Geislerová či György Cserhalmi. Místy je možné dovědět se řadu podstatných věcí-detailů ze všedního dne konspirace s vědomím, že takto přežily stovky a tisíce mužů a žen. Anebo zahynuly. Scény z vesnického života a kontrast životních stylů českého města a slovenského venkova jsou asi nejpůsobivějšími částmi ŽELAR. V kontextu devadesátých let - navzdory popsaným výhradám - jde o dílo nadprůměrné s dosti důvodnou nadějí na nadčasovou kvalitu. (03.01.2008)

Želary jsou slušné drama odehrávající se za druhé světové války. Řadím je hned za Sekala, ale neměly na mne takový účinek. Aňa byla skvělá jako vždy, časem jsem si zvykl i na Györge. Lecos z děje se dalo očekávat a místy mi to přišlo takové zbytečně jednoduché. A konec to zazdil, což je velká škoda. Nechci spoilerovat. Jelikož filmy z tohoto období mám rád a jelikož se mi líbila kamera, zvuk i herecké výkony dám za 4 ale je to s odřenýma ušima. * * * * (22.04.2013)