Já nejsem já

Tentokrát hodnotím trochu shovívavě. V detailech (dílčí situace, dialogy, vedlejší postavy, jako např. Havelkův Pešek) je scénář tragický, ale i z něho by býval mohl nějaký mladý a neklidný, hravý a na experimentování nadržený rejža udělat zhlédnutíhodnou bejkárnu. Ne tak komediový fabrikant Vorlíček, který invencí nikdy zrovna neoplýval a tady se mu evidnetně fakt moc nechtělo. Přitom syžet a "dramatický oblouk" vůbec nejsou špatné (tedy až na to, že hlavní komponenta happyendu, jíž je zatčení sobeckého příživníka, se sem, soudruzi od SNB prominou, jaksi nehodí), pár scén aspoň v rámci možného splnilo potenciál nějakého toho náboje, hlavně prvá setkávání, či spíše střetávání Nárožného s Kaisrem, jež dva mimochodem sledovat, jak se snaží hrát jeden druhého, je takový malý bonus pro sběratele. Vcelku to ale patří do subžánru "nudná komedie", což všudypřítomný pánský košilatý humor nezachrání a Švandové kozy teprve ne. Historicky hodnotná je hudba Karla Svobody s Elektrovoxem, protože nikdo jiný tak nedokáže zabít film ještě dřív, než vůbec začal, a v Já nejsem já máme aspiranta na nejbizarnější sračku, co kdy tento gigant spáchal. (03.05.2020)

Ač to mnohým bude připadat neuvěřitelné, prosba k úplňku skutečně funguje. Kdysi jsem se pod vlivem tohoto filmu snažil čenžnout svůj starý trabant za něco reprezentativnějšího. Upřímně jsem se k Měsíci modlil, a hle, když jsem ráno přišel na parkoviště, výměna skutečně proběhla. Bohužel s někým, kdo žádné auto neměl... Jinak k nezapomenutelným scénám snímku patří určitě ta s esenbákem Potměšilem, který se v reakci na Kaiserovo vysvětlování, že si s Nárožným nevyměnili fotku v občance, ale rovnou celé obličeje, zeptá: Schválně?; Švandové konstatování, že dobrácké oči na muži nikoho nezajímají; perfektní Kaisrova mimika, když hrál Nárožného; rvačka hlavních postav. (17.11.2012)

Dokládá to moji diváckou nenáročnost, ale řeči o nepovedeném filmu a popel, který si sype na hlavu Vorlíček a sami hlavní protagonisté, neberu. Především, film není ani náhodou nevtipný. Naopak, komedie v podstatě nemá hluchých míst. Kromě obvyklých absurdních vorlíčkovin (Kaiserova postava se dožaduje u plastického chirurga přešití na plešatého Nárožného, session ctitelek, Havelkovo naléhání, všechny scény s kozatou Janou Švandovou) celou dobu baví zdařilá Kaiserova snaha hrát Nárožného a naopak, o vzájemném dabingu, jehož produkce byla údajně komplikovanější a bolestnější než natáčení samotné, nemluvě. Absurdní a lehce pohádkovou atmosféru podtrhují připitomněle pseudo-dálnovýchodní Soukupovy hudební motivy. Komedie, která mne pobavila i při četných reprízách. (14.01.2017)

„Ženy se dělí na nevěsty a nevěstky, muži na blbce a ty ostatní…“ Výměna těl za bledého svitu měsíce a alkoholu v krvi určitě mohla nabídnout více humoru i ztřeštěných situací, ale mám za to, že z Nývltova nepříliš nápaditého scénáře ještě Vorlíček vybruslil relativně se ctí. Globálně vzato, dobro poctivosti zvítězilo nad zlem příživnictví a Jana Švandová ukázala prsa.. (07.11.2016)

Pro mě zcela neznámá komedie, jež potvrzuje, že i v komunistickém Československu uměli tvůrci natočit povedený film s vděčnou látkou záměny osobnosti. Takové téma vyžaduje naprosto špičkové herce, což pánové Nárožný s Kaiserem, ne na sto, ale na dvě stě procent splňují. Velmi dobře jsem se bavil a vůbec nechápu, že je ohodnocen padesáti procenty. To je teda dost nezasloužené. (18.10.2014)