Černá Dahlia

druhý De Palmův snímek, který jsem v posledních dnech viděl, bohužel podle mě nedosahuje kvalit toho předchozího... děj byl na mě lehce přeplácaný (i když na vině byla možná pozdní noční hodina, únava a pivo), rozvleklý a prostě bez jiskry... bylo to tedy hlavně koukatelné hvězdné obsazení a pár dlouhých sekvencí bez střihu, jež mě nenechávaly usnout... zklamání. 60% (02.03.2009)

Spletitý príbeh, ktorý si pýta opakované zhliadnutie a veľmi dobre budovaná atmosféra ťaživého delíria skrz formálne prvky možno brať ako výrazne pozitíva. V starých noirovkách hrali okrem obrazu minimálne rovnako dôležitú úlohu aj dialógy a herci. Tieto aspekty však nanešťasite Black Dahlii ubližujú - hlavne plochosť (nečakaná u ženských postáv Hilary a Scarlet) hereckých kreácií. Výsledok nie je prehra, len určitá pachuť mierneho rozčarovania. (24.09.2006)

Proč se koukat na tento pseudonoir, když je možné vidět mnoho originálů, které jsou ve velké většině případů lepší právě proto, že nejsou tak čisté a tak strašně moc adekvátní? Krom toho Josh Hartnett se svým charismatem použité pleny likviduje každý záběr, ve kterém je. Ovšem i vedení dobrých herců je příšerné - začínám si říkat, co se to s Brianem stalo. De Palma opět předvedl film, který je tak zahleděný ho svých předobrazů, že zapomněl dodat jejich hlavní atributy - napětí a vzrušení -, stejně jako zapomněl něčím přispět. V důsledku velmi otravné, sotva na tři hvězdy. Proč to mělo problémy s přístupností, nechápu. Sterilní až hrůza. (05.10.2013)

Černá Dahlia není jeden film, ale hned šest filmů v jednom: kriminálka/romance, retro pastiš na klasický Hollywood a filmy-noir, dobová výpovědi o poválečných 40kách v L.A., kde vedle mocných a dekadentních zbohatlických rodinek skomírají děvky, sérioví vrazi a další odpadlíci, dále je to exkurze do světa hvězd vykreslující jejich pomíjivý status, autobiografie autora předlohy, jíž se vypořádával se smrtí zavražděný matky, a konečně stylová podívaná poháněná neskutečně bohatým a rozkošatělým vizuálem jak z Caravaggia, která spojuje mimořádným způsobem povahu barevných a širokoúhlých spektáklů s klaustrofobním světem černobílých noirů, jinak řečeno 2.35:1 s 1.37:1. Spíše než o filmu tak můžeme mluvit o obrovský mapě, kde se každý může vydat, kamkoliv se mu zamane. Pokaždé však narazí na artisticky chladnou, technicistně manipulativní ruku Briana De Palmy, který si zakládá na tom vyprávět příběhy obrazy, což by nás ovšem nemělo vést k tomu, abychom přehlíželi výtečný scénář. ____ Umístění do 40tých let přesně mezi sentimentálně klasický Hollywood a temný film-noir se odráží i v hlavních charakterech, poněvadž horkokrevný Mr. Fire (A. Eckhart) přísluší zjevně do první éry, kdežto zádumčivější Mr. Ice (J. Hartnett) náleží už do tý druhý éry nioru. (-spoilery-) Vztah obou epoch i obou postav trochu připomíná Marxův geniální postřeh o událostech stávajících se dvakrát, jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. To, co z pohledu Mr. Fire vypadá jako tragédie, prožívá o něco později i Mr. Ice, ale už jen jako frašku, když si začne s jeho bejvalkou a stává se stejně jako jeho kolega čím dál posedlejším případem. Odsud je také dost zřetelně patrné, komu z těch dvou je souzeno žít déle a být tak už tak začátku současně hlavní postavou. Vztah obou ovšem není nijak jednoznačný či idylický, jelikož Mr.Fire svého parťáka využil, ačkoliv ten žije pořád v domnění, že mu Mr. Fire zachránil život. Mr. Fire tím tak trochu odhaluje iluzivnost klasického Hollywoodu, kde na jednu přeplacenou hvězdu připadá desítky tisíc živořících (nenacházíme totéž například ve fotbale?), a Mr. Ice zase sice spadá do bezútěšný krajiny noiru, ale je to správnej chlap, kterého trápí výčitky viny a otázky bez odpovědí, respektive mrtvoly bez vraha. (28.07.2011)

Pokud se nemýlím, tak za příběhem Černé Dahlie stojí stejný člověk jako za L.A. Přísně tajné. Dahlia svého staršího bratříčka připomíná vizuální stránkou a noirovým feelingem, ale vypravěč je o dvě třídy horší. Film má moc dlouhý úvod, stále čekáte na nějakou vraždu, kterou by ústřední dvojka mohla začít vyšetřovat. A když se dočkáte, příběh se tak zašmodrchá různými jmény a motivy, že se přestáváte orientovat. A ta chyba není ve vás, ale v De Palmovi. Hartnett tu (ne úplně vlastní vinou) působí trochu jako moula a vám je jedno, s kým se vyspí, koho zastřelí nebo kdo ho zastřelí. Aaron Eckhart je tu trestuhodně nevyužitý, tak od čtyřicáté minuty je jeho postava úplně mimo a vlastně se o ní jenom mluví. Radši si znovu dejte trojku Spacey-Crowe-Pearce. (02.03.2009)