Daleká cesta

Radokův působivý debut i dnes dokáže strhnout své publikum. Mistrovské dílo kombinující silný příběh s archivními materiály funguje i po více než sedmdesáti letech od premiérového uvedení. Pozoruhodná práce s hudbou, střihem, atmosférou, náladou a hlavně Radokovou invenční režií se směle může měřit se světovými snímky s tématem holocaustu. Působivost Daleké cesty tkví hlavně v tom, že vzniká těsně po válce, tudíž je její svědectví a memento mnohem naléhavější než u pozdějších snímků. Je až neuvěřitelné, že v časově nevhodné době (komunistický puč a požadavky optimisticky budovatelských snímků) vzniká film, který diváka nutí k zamyšlení a nijak mu to neusnadňuje. Veliké díky za to. (22.08.2021)

Takových autorských debutů by mělo být co nejvíce. Pojem kinematografie třetí republiky je doposud nepoužíván. O to více je potřebný. Jinak je totiž krajně nesnadné pochopit, jak takovýto film, který si vyžádal enormní dlouhodobé nasazení pracovního týmu i Radokovo, vůbec mohl být v zestátněném Československém státním filmu schválen a natočen. Srovnáme-li ho s jinak uchopeným, ale obsahově obdobně zaměřeným a kvalitativně srovnatelným Vávrovým dílem NĚMÁ BARIKÁDA, kterému se dostalo podstatně větší míry "pozornosti" dobové cenzury, bude zřejmější, co tím chci vyjádřit. Protože jsem včera zhlédl představení v kině PONREPO, mohu dosvědčit, že obsahové i dokumentární zachycení atmosféry v terezínském ghettu je téměř dokonalé, pokud není dokonalé zcela. Herecké obsazení, až na výjimky opatřené neblaze proslulými Davidovými hvězdami, je rovněž na vrcholné úrovni. Stojí za zmínku, že epizodicky se tu objevují velikáni nastupující generace české Thálie (např. Miloš Kopecký v záběrech věnovaných plynové komoře). Pro mne nejvíce uchvacující jsou závěrečné scény vykoupení-svobody a mimořádně zdařilé zachycování časového historického prolínání (film se odehrává zhruba v letech 1939-1945). Nevůle kulturtrégrů od Prašné brány (tam tehdy sídlil ústřední sekretariát KSČ) je pochopitelná; co dost překvapí, je skutečnost, že k zásahu - naštěstí - došlo tak pozdě. Že Radok patří k velikánům své profese, je mimo jakoukoli pochybnost. Ale tady, v tomto případě, mně zaskočil a překvapil mimořádně. (30.08.2013)

Na dobu vzniku je to velmi, velmi zajímavý počin. Člověk by řekl, že to ani nemůže být natáčené v roce 1948. Zdánlivě nezkužený režisér Radok zvolil ve své prvotině netradiční dosud nevyužívané filmové postupy a způsob vyprávění. Probíhající děj je doplňován dobovými dokumentárními záběry, které samotný děj rozvíjejí a doplňují. Film je neuvěřitelně působivý, řekl bych až depresivní. Žádná krev, přesto tíživá atmosféra. To vše završené skvělým hereckým výkonem Blanky Waleské, pro kterou to byla jediná titulní role v její filmové kariéře. Dokud jsem film neviděl, nevěřil jsem že by se do role židovské matky hodila Zdeňka Baldová. A ejhle, hodila. Jedna malá chybka. Některé epizodisty využívaly ve více rolích. To mi však nezabrání v maximálním hodnocení a zařazení filmu do českých top 10. (24.02.2007)

Snad nejosamělejší monument naší kinematografie, milník, který spatřil světlo světa již v době tuhé Ždanovské koncepce socrealistického umění zavedené do našich podmínek. Uprostřed schematismu a uzavřenosti proti jakémukoliv tvůrčímu přínosu náhle přišel Radokův opus okouzlený revolučními postupy Občana Kanea a snažící se všemi prostředky (obraz, hudba, zvuk, střihy, herecké výkony i úvodní komentář) dosáhnout expresivního dojmu, který byl dle Radoka adekvátnější pro ztvárnění látky než jakýkoliv civilnější či dokumentarističtější přístup. Narace je navíc neobvyklá svou roztříštěností - jsou nabízeny spíše útržky z vývoje situace v protektorátu a samotného tábora, které propojuje jednoduchá, ale intenzivní linka rodiny lékařky. Co je na filmu kromě živé kamery, hry se stíny, kontrastními a ironickými střihy a imaginativní hrou se zvukem nejsilnější složkou je bezesporu Sternwaldova hudba, která sugestivně vystihuje vnitřní pocity postav a ještě více prohlubuje expresivní náladu. Její hodinová stopáž je přesně rozvržena na jednotlivé okamžiky děje a užívá rozmanité motivy, z nichž každý má své pevné místo. Tento postup je v našem filmu do této doby nevídaný. Skvělým nápadem je zvolená variace na Bolero, která má ve své podstatě s tématem mnoho společného a v ohromujícím závěru z ní běhá až mráz po zádech. Výborně je využita diegetická hudba piána, která doprovází profesorovo rozhodování k sebevraždě a neopakovatelným způsobem vystihuje jeho současný subjektivní stav. Krátce řečeno Daleká cesta je mistrovské dílo světových parametrů, které ze své síly za více než půlstoletí nic neztratilo. (08.07.2007)

Daleká cesta je velmi působivý a mrazivý film o holocaustu. Alfred Radok ho ztvárnil velmi strhujícím způsobem. Scenérie v jednotlivých záběrech jsou komponovány geniálním způsobem. Stejně tak některé kamerové švenky jsou prostě neopakovatelné. Například, když probíhá rozhovor dvou hlavních hrdinů přes židovský svícen, a takových to vychytávek je tam mnoho. Jednotlivé scény jsou také úžasně proloženy autentickými záběry z fašistického Německa. Technické zpracování je natolik dobré, že leckdy překryje i nedokonalosti v některých hereckých výkonech. (20.01.2007)