Příběh dlouhé cesty
The Long Journey
Distant Journey
Režie:
Alfréd RadokKamera:
Josef StřechaHudba:
Jiří SternwaldHrají:
Blanka Waleská, Otomar Krejča st., Viktor Očásek, Zdeňka Baldová, Eduard Kohout, J. O. Martin, Josef Chvalina, Anna Vaňková, Jiří Plachý st. (více)Obsahy(1)
Mladá židovská lékařka se na počátku okupace provdá za „rasově čistého" českého kolegu, aby si zachránila život. Její rodiče se však už nepodaří zachránit, jsou zavlečeni s prvními transporty lidí do terezínského ghetta...
Film Daleká cesta natočil slavný divadelní režisér Alfréd Radok v roce 1948. Film se promítal jen krátce v mimopražských kinech, v době nastupující totality se nesetkal s přízní tehdejších schvalovacích orgánů a byl proto uložen do archivu. O to větší úspěch však měl v zahraničí, sklízel nadšené ohlasy po celé Evropě i Americe. Televizní premiéru měl film až v roce 1991.
Filmová balada vyniká moderní střihovou skladbou, expresionistickým obrazovým pojetím kameramana Josefa Střechy a znepokojivou hudbou Jiřího Sternwalda. Mimořádně působivé drama neztratilo ani po letech svůj silný emotivní náboj. Zaujme i netradičním hereckým obsazením a vynikajícími hereckými výkony Blanky Waleské, Otomara Krejči, Zdeňky Baldové a Eduarda Kohouta.
(Česká televize)
Recenze (122)
Mrazivá osvěta. Nikdo už nikdy nesmí hanobit a ponižovat původ člověka. ()
Vizuálně velice poutavě zpracováno, obzvláště první polovina filmu je velice klaustrofobní a poutavě zpracovaná. ()
Ani Spielbergovi, ani Polańskému, ale Radokovi se podařilo hraným filmem vyjádřit nevyjádřitelné, zprostředkovat na plátně prožitek lidí, kteří se z běžného každodenního života plnoprávných občanů moderního státu propadli do pekla holokaustu, a přitom ani nesklouznout do exploatační popisné přehlídky emočně nezpracovatelných zvěrstev, ani to nepředstavitelné množství lidského utrpení nedegradovat na dojímavou stafáž v líbivém příběhu výjimečného jedince. Jeho obyčejní hrdinové nevyčnívají z davu víc, než je nutné k vybudování dramatické linky, spíš se v něm postupně rozpouštějí; s tím, jak iluze o odvratitelnosti zkázy berou za své a na povrch se dostává nevěřícnost, strach a pak už jen zoufalá snaha zachovat si život a lidství, lámou se civilně odehrané a nasnímané scény do expresivních obrazů a zvuků v mimořádné kombinaci divadelní a filmové stylizace, schopné přenášet pocity a myšlenky, na které je krátký sebedrsnější naturalismus i seberealističtější herectví. Tolik můj naprosto neadekvátní pokus popsat, jak se mnou Daleká cesta zacloumala; mohl bych se rozepisovat o kameře, která neestetizuje, ale vypráví, o rafinovaných střizích, o ruších precizně umístěných na to správné místo na ose mezi reálným zvukem a hudbou, o pocitu vědomé, cílené a hlavně fungující vyváženosti všeho možného včetně „starého“ a „nového“ herectví, o elegantním vyklouznutí z osidel tendenčnosti atd., ale to bychom tu byli do rána a stejně bych ten zážitek dost přesvědčivě nepopsal. ()
Transport, transport a zase transport. Tohle slovo je snad slyšet na každém kroku a díky Radokově hutné filmařině a taky skvělé práci s hudbou (nejsilnější je asi Sternwaldova variace s bubínkem na téma Ravelova Bolera, která zaznívá hned na několika místech) tu stále silnější tíseň vnímáte snad všemi póry. Hodně na mě třeba zapůsobila scéna předcházející (režií jen zdecentně naznačenému) sebevražednému skoku z okna jednoho z židovských příbuzných lékařky Hanky, při níž ve stále zrychlujícím tempu zní na klavír hraná stupnice. Ani poté, co se děj filmu přesouvá do terezínského ghetta, divák nikde nesleduje žádné šokující obrazy násilí. Úplně stačí některé drobné detaily (např. stará žena aportujíce na povel vědro) a člověku je hned jasno. Hodně taky napoví kamerová hra na světlo a tmu, ač toho expresivního a symbolického výraziva bylo na mě místy už trochu moc... Celkově to Radokovo použití kamery je na svou dobu asi dosti novátorské. Mě zaujaly prostřihy a použití dokumentárních záběrů, které určitě umocňují atmosféru. Co mi trošku nesedlo byl závěr, kdy přeživší z Terezína oslavují svobodu a jedna z žen začne železnou tyčí mlátit do zavěšeného torza starého klavíru. Působilo to na mě trošku moc pateticky, i když asi je to dáno dobou vzniku tohoto snímku. ()
Měl jsem pocit, že sleduji nějaký politický nezávislý film z 80. let. Kamera je tak šokující, že se člověk obává, že za ní sedí Milota. Symbolismus holocaustu je propracován do nejmenšího detailu. Žid si připíná kříž za statečnost, žid se sbalí, má číslo 402 a spáchá sebevraždu, nic není ukázáno, každý pochopí. Děvčata v Terezíně si zpívají popěvek Osvětim Majdanek, Treblinky. Těch netradičních postupů Alfréda Radoka je tolik, že to vypsat nelze. Herecké výkony Blanky a Otomara a ostatně všech jsou tak famózní, že v r. 1948 by to člověk nečekal. Na filmu se mi ale něco velmi nelíbilo: To, že je to pravda....byl by o moc hezčí, kdyby to byla jen Radokova katastrofická vize. ()
...na onu dobu velice dobré ztvárnění života v koncentračním táboře....dobré herecké výkony, nevím nevím, jak by se to povedlo ztvárnit dnešním hercům... ()
Souhlasím s názory, že se jedná o jedinečný filmařský počin o holokaustu. Trochu jsem se však nechal unést vychvalováním hudby a dostalo se mi především vykradeného Ravelova Bolera, lépe řečeno hudby inspirované Bolerem. Zajímalo mě to hlavně proto, že skladatel Jiří Sternwald dle některých biografií složil nejlepší svou hudbu právě pro tento film, proto to rozčarování. Nicméně ať tak či tak, hudba zde fungovala dobře. ()
Český holokaust je zobrazený v tomto staršom filme zvláštnym spôsobom, keď ešte historické fakty neboli ujasnené. A možno to bol práve zámer vyrozprávať príbeh rozprávkovým spôsobom s revolúciou na konci. Rušili ma po celý film objavujúce sa nepríjemné zvuky, ktoré mi spôsobovali nie strach, ale nejaké iné nepríjemné pocity v hlave, a to búšenie do zvyškov klavíra na konci už bolo vrchol hluku. V tom mi to silno pripomínalo Piateho jazdca, ale aspoň s príbehom. ()
Blanka Waleská je nevyužitým talentem tehdejší kinematografie. Tady střihla těžkou perfektní roli a stejně pak zase dostávala to co předtím, slečny z dobré rodiny, kamarádky hlavní hrdinky. Přitom její zjev byl neokoukaný a hlas se zvláštním zabarvením nebyl podobný žádnému z těch obvyklých poúnorových. Snad až po letech v Lístku do památníku zase měla možnost se zaskvět. Zajímavý je herecký debut pozdějšího téměř výhradně režiséra Ladislava Rychmana. Daleká cesta je možná působivá i proto, že V Radokovi už tehdy asi zrálo úžasné divadelní vidění světa a tomu poplatné (v nejlepším smyslu slova) skládání a prolínání sekvencí. ()
Kamera: Jiří Střecha. ()
Dílo, jehož obsah převyšuje formu. Je na něm poznat, že zkušenost s hrůzami 2. světové byla v té době ještě dost čerstvá a divákovi je tak poskytnut o to autentičtější zážitek. Vše navíc dokresluje ponurá, ale vynikající hudba. Jak už jsem však napsal na začátku, forma, jakou je vše podáno, je dost zvláštní a občas jsem se trochu ztrácel v ději. Proto nemůžu dát plný počet, možná po nějakém dalším zhlédnutí, až se ve filmu lépe zorientuji. Každopádně nepochybný klenot československé kinematografie. ()
Nechápu, že jsem takový film objevila až teď. Když odhlédnu od výborného a novátorského filmařského zpracovaní, kdy se prolíná hraný film a dokumentární záběry i od toho, že se jedná o věrné a nesentimentální zpracovaní tématu holokaustu, musím ocenit i to, že režisér výborně vykreslil elitářství, které fungovalo mezi samotnými vězni. ()
Také nadšenie aké vzbudzuje toto hodnotenie ide vážne mimo mňa. Ako pomník Jude, resp. pracovného tábora Terezín tu už toho bolo...Nechcem zavádzať tento film do zatratenia ,ale toto je vážne extra nudné,štylizačne jednotvárne ako aj zasadnutie deja do pár ateliérových miestností.Veľmi preceňovaný film. ()
Jeden z nejlepších českých filmů o židovské otázce a holokaustu, bohužel, film je nedoceněný a vůbec se o něm nemluví, byl k vidění pouze na filmových festivalech, např. LFŠ. ()
Kdyby mi před koncem nevypadl digitál, hodnocení by bylo asi vyšší. Takhle hodnotím jenom hodinu filmu. ()
Odvážný film - jak obsahem, tak formou. Dvě scény mě opravdu překvapily svojí drsností. Jediné co se mi trochu nezdálo bylo finále... ale i tak - vyjímečný český film. ()
2,5 Čudný film v mnohých ohľadoch. Začína ako regulárny dokumentárny film (a nie zlý, veď čerpá z kvalitného materiálu) a dokumentárny charakter si zachováva až do konca. A to nie len v dokumentárnych vsuvkách, ale aj v hraných pasážach. V tých príbehotvorných častiach filmu je to ale na obtiaž, pretože kvôli tomu pôsobia veľmi odťažíte, až chladne. Za ďalší veľký problém filmu považujem jeho silnú strojenosť čo sa hereckých prejavov týka, hlavne v dramatických momentoch. Napodiv Zdeňka Baldová, ktorá je v iných filmoch stelesnením strojenosti, je tu jedna z tých najprirodzenejších. Vďaka dosť chaotickému scenáru pôsobí celý film dosť amatérskym dojmom. Celkovo film vyznieva, akoby bol natočený tak o 20 rokov skôr, ešte v ére nemého filmu (v takom prípade by som hodnotil vyššie). No a tie obrazové okienka vo mne vyvolali úsmev kvôli ich samoúčelnosti. Asi tvorcovia chceli ukázať, že na to technicky majú. Aby som iba nekritizoval, tak kamera bola celkom pekná (reštaurovaný obraz je parádny) a páčili sa mi aj viaceré hudobné (prípadne zvukové) vložky. Je zvláštne, aké majú trezorové filmy vysoké hodnotenie, bez ohľadu na ich kvalitu. ()
Československý Schindlerov zoznam - na rozdiel od Spielbergovho filmu však vznikol o takmer šesťdesiat rokov skôr. To ho (aspoň v mojich očiach) robí autentickejším, hoci niektorí by mu mohli vytýkať krátky časový odstup od zobrazovaného. Mne to, naopak, imponuje, podobne ako Radokova sugestívna réžia, inovatívne nápady a na dobu svojho vzniku prekvapivé súvislosti a pohľady na holokaust. ()
Na filmu mě zaujalo především jeho jedinečné zpracování, příběh samotný není tak silný, jak bych vzhledem k tématu čekal. Ale i ten má své lepší scény, za tu vůbec nejlepší považuji přípravy na návštěvu červeného kříže. Co mě naopak vyloženě zklamalo, byl propagandistický konec, pravděpodobně se v té době nedalo jinak. Záběry z dokumentu Triumf vůle jsou jistě zajímavé, jenom jich tu bylo až příliš a občas zbytečně odváděly pozornost od děje. Práci se zvukem mohu jenom chválit, výborně dotváří atmosféru a vážnost tématu a právě díky němu se film stává silnějším. Alfréd Radok natočil unikátní film, o tom není pochyb. Na mě žel nezapůsobil tak moc, jako některé ostatní s podobným tématem. 60% ()
Tři roky (!!!) po válce natočil Alfréd Radok první československý film s tématem holocaustu českých židů. Film, který se v kinech jen mihl, aby skončil v trezoru na čtyřicet let. Sice to není úplně realistické, ale je to ohromně působivé a ten pocit intenzivní tísně podpořené do té doby moderními filmovými technikami - kamera, zvuk z toho dělá něco, na co se moc lehce nekouká. Sílu tomu dodává syrový pocit, že pro všechny herce to bylo něco živého, co před pár lety zažili. Podle mne to je vítěz kategorie nejvýznamnější zapomenutý film v historii naší kinematografie. ()