Hřiště snů

Vlastně jsem musel hodně rychle upravit režim, když jsem si uvědomil, že Hřiště snů je plné poetiky. Původně jsem si totiž představoval cokoliv, ale poetiku určitě ne. V tu chvíli jsem se začínal dostávat do myšlenek, které tenhle příběh má, a které jsou ve své podstatě moc fajn. Jenže škoda, že jsem se k nim začal dostávat ve chvíli, kdy už se blížil konec. No a samotný americký farmářský život, Iowa, kukuřičná pole a baseball mi taky nic neříkají, takže i z toho důvodu za tři. Baseball vlastně s podstatou filmu vůbec nemusí souviset, stejně se ho divák nezbaví. (07.04.2013)

"Keď to postavíš, ľudia prídu." Človek by sa POLU SNOV smial, keby nemalo Kevina Costnera, Jamesa Earla Jonesa, zvláštneho režiséra, nadpozemskú poetiku, originálny scenár, magicko-čarovnú atmosféru (v ktorej sa hovorí o dôležitých veciach a občas sa plnia sny), výborného Raya Lioyttau, muža s paličkou, zabehnutý párok, pole, pôvabnú Amy Madigan, pálenie kníh, rannú kávu, scény s otcom a... všeličo ďalšie :-) (15.12.2007)

║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $64,431,625 ║Tržby Celosvetovo $84,431,625║ Nevtieravý film, kde sa netlačí zbytočne moc na emócie a popri tom priestoru by na to bol. Záver je dosť silný vrchol filmu. Trošku mi chýbalo nejaté to komické odľahčenie. Ale ako taká oddychovka sa to dá pozrieť. Film výborne dopĺňa hudba od Jamesa Hornera. /70%/ (31.10.2008)

Nikdy bych nevěřil, že film s baseballem (ne o baseballu), plný nostalgie po starých časech (reprezentovaných zde předválečnou érou), které jsou tu jakousi metaforou pro hledání toho, co jsme téměř všichni během dospívání ztratili, a hrající na podvědomí spoustou nevyřčeného "něčeho magického", na mě bude fungovat. Phil Alden Robinson vyladil k dokonalosti herecký orchestr, který mu byl svěřen. Nejvíc vzpomínám na Burta Lancastera, který je v každičké sekundě o malý ždibíček geniálnější než ostatní. Ultimate "feel good" movie bez řešení partnerských vztahů a souvisejících blbin. A souhlasím s Františkem Fukou, že tohle je plnokrevné moderní fantasy srovnatelné s Miyazakim. 90% (13.09.2011)

Svou nepolevující tajuplnou atmosférou a chováním hlavního hrdiny mi Hřiště připomnělo realističtější Vykoupení z věznice Shawshank, ale zatímco u Shawshanku je na konci poměrně jasné, proč ke všemu docházelo tak, jak k tomu docházelo, zde vyvstává mnoho otázek, které brání spoluprožít dojemné finále. K hřišti snů vedou dvě cesty, snazší a obtížnější, obě jsou silně ovlivněné baseballem (kterým by v jiné historce mohla nahradit jakákoliv v čase neměnná záliba). Jít po té snazší znamená sledovat (nepříliš) sentimentální drama dvou postav a jednoho splněného snu. Zdolávání obtížnější cesty nastoluje otázky… spoustu otázek. Řekněme, že filmu klasifikovanému jako fantasy neklade realita žádná omezení, tudíž si může dovolit plynulé přecházení mezi přítomností a minulostí, mezi světem mrtvých a živých. Zvědavost mi ale nezabrání bádat nad tím, proč věci fungují zrovna takhle a ne jinak. Ve světě bez pravidel se ztrácím. Z jakého důvody někteří „návštěvníky“ vidí a jiní nikoliv? K čemu musí dojít, aby lidé otevřeli oči a mysl? Tohle není ve filmu nijak vysvětlováno a se zvláštní samozřejmostí se očekává, že všichni diváci přijíždějící v samém závěru „uvidí“. Jenže co vlastně? Dobrovolně zapomenutá a dozajista přelomová šedesátá léta, k nimž je neustále odkazováno? Své nenaplněné touhy? (Ne)obyčejný baseballový zápas? Další otazníky zatěžují důvody, z nichž ke všemu dochází. Těžko odhadnout, kdy jde o osud a kdy o náhodu. Zda-li má být daný člověk v danou dobu na daném místě, anebo nemá. Neodchází snad Terrence Mann (na rozdíl od Joea Jacksona fiktivní postava) před koncem filmu napsat knihu o Rayově otci a neuzavírá se tím pomyslný kruh podobně jako v Donnie Darkovi? Můj přístup je na podobný typ filmu asi příliš racionální. Neprozíravě vyžaduji stabilní informace ohledně nestabilních jevů. Tak jako tak jsem si Hřiště snů nádherně vychutnal. Každou vteřinu napjatý, k čemu dojde vteřinu následující, od srdce fandící chlápkovi, který se poprvé v životě rozhodnul udělat něco spontánního. Zčásti proto, že mu to někdo řekl, zčásti proto, že to tak jednoduše cítil. Třeba právě v tom tkví nesmírně prosté, nesmírně povzbudivé poselství filmu – jdi za svým srdcem. Apendix: S až opovážlivou nadějí vzhlížím ke druhému zhlédnutí, které, jak věřím, zážitek stejně jako u Shawshanku vynese do nebeských výšin. 85% Zajímavé komentáře: tron, Ichabod (17.07.2009)