1984

Radfordovu příliš nedomrlou adaptaci jedné z největších klasik světové literatury je možno považovat - aniž bych se vědomě uchyloval k technice doublethinku - za vyloženě průměrný film hned ze tří důvodů. Primo: Je tím horší, čím více si divák znalý nepřekonatelné Orwellovy předlohy hýčká jejích myšlenkových i literárních kvalit (fakt, že 1984 je "pouze" jakousi temnější variací na Zamjatinovo My ponecháme u ledu), protože za a) její ideová i atmosférická košatost je ve filmu očesána na bolestně konformní dřeň a za b) úroveň vizuálního vyjadřování Malého bratra Radforda spadá do kolonky průměru v odstínu totalitního betonu, i když má po ruce talent slovutného R. Deakinse. Secundo: První bod je natolik transparentní skutečností, že ji nemohou přejít ani náležitě poučení jedinci, kteří už dávno počítají s diferencí mezi filmovými a literárními výrazovými zákonitostmi a specifiky a nestavějí jedno médium nad druhé podle vzorečků naivní předpojatosti. Konečně nemístně subjektivní Tertius: I když je vůči knize docela frekventovaně doslovný, přesto je, což je zdaleka to nejsmutnější, "orwellovský" asi jako interní poměry v obchodním řetězci Tesco. Pročež suma sumárově pravím, že nevědomost je v případě (dystopické) filmové podoby 1984 opravdu... síla. // Dodatek: Neobratně maskovaná výprava nuznějšího charakteru k lepšímu dojmu také nepřispívá. 2,5* (18.05.2009)

Filozofická depresívna báseň o dôsledkoch hrozivej totality, o ľudskej budúcnosti a minulosti. Má to myšlienky, hĺbku, zároveň i formálnu krutosť a obsahovú bezohľadnosť. Keďže sa mi do rúk nedostal naslávnejší antiutopický román všetkých čias, zrejme vo mne tento pre mnohých filmový unikát nezaznamenal takú stopu, akú by mala. I napriek predpokladanej autenticite bolo pre mňa zvláštnymi mukmi to dopozerať. Žeby práve pre tú ľudskú bezcharakternosť a pomýlenosť, ktorá sa nekompromisne dotýka aj budúcich generácií? (03.04.2010)

Upřímně velmi slabá adaptace geniální knihy. Kvalitou je k ní mnohem blíže dokonalý Brazil. Spousta věcí je ve filmu prostě tak, že to někdo řekne, místo toho aby byly zobrazeny reálie jako takové (a že by bylo co, Winstonova práce na opravování článků, osamělé putování po Londýně), vztah s Julií je celkem nijaký, proces vyslýchání O'Brienem působí spíš jako pokec s kamarádem u piva a závěrečné polopatické sdělení "já miluju Velkého Bratra" nemá absolutně žádnou sílu. Chápu, že do scénáře se nemohou nacpat všechny myšlenky z knihy (a zvláště z Teorie a praxe oligarchického kolektivismu), resp. z hlavy Winstona Smithe. Ale to, že film naprosto postrádá atmosféru, nelze omluvit. Kde jsou všudypřítomné mikrofony, kamery, vzájemná podezíravost? P.S. Krátce po revoluci Český rozhlas knihu adaptoval jako asi devítidílnou rozhlasovou hru, které tohleto nesahá ani po kotníky. (21.11.2005)

Když jsem film viděl před přečtením knihy, předpokládal jsem, že jde jen o zkratku a ilustraci. Po přečtení vidím, že jde o poměrně věrné převyprávění banálních Orwellových nočních můr, jen očištěné od jejich nekonečné repetitivnosti - takže film vnímám o kus pozitivněji, protože předloha je zásadně horší, než jsem myslel. (15.01.2010)

Atmosféru snímku musím přiznat, stejně jako solidní obsazení a herecké výkony. Nejvíc u mě bodovala výtvarná stránka věci, špína, uniformita a archaicky industriální technika éry, kdy totalitní státy zažívaly zlatá léta. Jenže musím říct, že ani kniha, považovaná za nejlepší román 20. století, na mě neudělala takový dojem, jaký jsem předpokládal, a to se přitom filmové adaptaci nepovedlo kvalitám knihy ani zdaleka přiblížit. Je to proto, že Orwell psal své stěžejní dílo v době, kdy na něj podobná vize vítězství totalitních režimů, které znal z vlastní zkušenosti, bezprostředně doléhala, děsil se jí a bral jako zcela reálnou možnost, že skutečně bude mít úspěch. Jenže já se narodil do doby, která éru industriálních totalitních režimů založených na masovém pojetí společnosti překonala a ty režimy buď už dávno zanikly nebo představovaly výsměch představám jejich zakladatelů. Oni si je totiž obyvatelé už dávno vytunelovali a přizpůsobili obrazu svému. Orwell popisoval systémy, které fungují a kterým jejich stoupenci i nepřátelé věří. Ten obraz, který si pamatuju z 80. let, představoval dávno vyhnilý systém, který myšlenky těch, kteří je kdysi vymysleli, už dávno popřel. Z těch starých distopií podobného ražení na mě daleko větší dojem udělal komorní Kallocain švédské autorky Karin Boyeové. A ještě větší depresi mi způsobovaly romány o konzumním vyhnívání společnosti, jako je Konec civilizace nebo sci-fi Když ještě žili lidé. Orwell bojuje se starými démony a ve skutečnosti hrozba totality přichází dnes od jinud. Moderní technologie umožňují už dnes větší kontrolu nad lidskou psychikou a fyzickým chováním, než si Orwell dokázal představit, a někdy v polovině století bude už ta možnost kontroly absolutní. Ideologie není nutná tam, kde disponujete špičkovou technologií a mocí médií. Celkový dojem: 60 %. (16.03.2011)