Dracula

Nevytříbená režijní fetiš, která svou špinavostí a nevyzpytatelností provokuje a překvapuje, nedovoluje se nechat přečíst a nakonec jediní, co si z toho máme odnést, je Coppolova důmyslnost a zalíbení ve vlastní profesi. A já jsem tím s postupem času víc a víc nejen smířenější, ale i spokojenější až nadšený. (04.09.2008)

Po formální stránce vyvážený mix moderní filmařiny a starého kulisové stylu. Po stránce obsahové přeci jen trochu slabší, ale jakožto fanoušek vampírských filmů kvituji Coppolův příklon na stranu hraběte Draculy a zdůraznění romantické linie celého příběhu. Spíš než monstrum je tedy Dracula prokletý rebel, bojující s boží mocí a vedený hlasem lásky víc než hlasem krve. Pro někoho možná kacířské, ale mně se takový romantizující pohled na Stokerův příběh líbí. Navíc se mi velmi zamlouvá Gary Oldman, a to jak v roli věkem prožraného starce, tak v roli uhrančivého gentlemana. Holt spíše než horror je to taková "gothic romance", spíš než portrét děsivého monstra je to zlidštění pana hraběte ze Sedmihradska... (28.01.2004)

(1001) Ve třinácti letech jsem ovlivněna Agathou Christie a její detektivkou Pět malých prasátek (ano, čtete správně) začala psát svou vlastní upíří novelu, jejímž obsahem v podstatě bylo, že dívka upírka ani za boha nemůže přesvědčit svého umírajícího milence, aby se stal rovněž upírem a sdílel s ní jejich nesmrtelnou lásku navždy. Ve svém pubertálním věku jsem ale nebyla schopna vymyslet uspokojivý závěr a příběh tak zůstal nedokončen. Několik let nato jsem si přečetla Drákulu a uvědomila si dvě věci: za á život bez konce postrádá význam (a nesmrtelnost se tím stává tužbou zbabělců/slabých) a za bé že opravdová (osudová) láska (ať už jako idea nebo skutečná a existující) není možná bez věrnosti. Francis Ford ve své adaptaci pochopil jenom za á (ale díky bohu aspoň za to, protože dnes se svět zaplavuje upírskými příběhy, kterým to uvědomění dodnes uniká) . Osudovou lásku si vzal jako hnací motor příběhu, ale věrnost se mu vytratila, maximálně ji ústy Van Helsinga cynicky komentuje. Vznikl mu tím film o tom, že muži nerozumí ani lásce, ani ženám. A jestli ženy něčemu rozumí, tak to se nedozvíme, protože žijí ve světě opanovaném muži. Závěr, kdy Keanu nechá Winonu odejít, ovšem naznačuje, že by něčemu rozumět mohly. Alespoň se toho chápe s humorem a jeho zobrazení souboje racio versus neracio je příjemně vtipné. Samozřejmě mě velmi dojal Gary a všechny jeho podoby (zejména zelená mlha a netopýří monstrum). Nejraději mám asi celou tu epizodu s bojem o duši slečny Lucy. Sbližování Míny s hrabětem má své momenty (hladí spolu divokého vlka, ach), ale nemůžu se prostě zbavit dojmu, že protože ona zrazuje Jonathána a rovněž hrabě svou pozornost rozmělňuje mezi mnoho žen, tak je v mých očích ta láska ponížená a neplatná. Líbily se mi zvířecí zvuky vycházející z hrdel sličných dívek, jak říká sám hrabě, od šelem se máme ještě mnoho co učit. Ale pořád jsem byla víc ohromena očima, než srdcem. P.S.: A ušima! Wojciech Kilar! (11.11.2014)

Já nemám nic proti tomu, když si někdo nějakou legendu vyloží po svém, ale nemělo by se nic lámat přes koleno. Francis Ford Coppola nám zloducha drákulu přetavil v oběť, neřkuli tragického hrdinu. Krom toho na mne výprava a kulisy nepůsobily nijak atmosféricky či hororově. Kostýmy pěkné, herci standartně dobří (i když Gary Oldman na mne moc jako Dracula nepůsobil), horor to asi ani neměl být, spíše temná hororová romance. Dokoukal jsem to, nelituji toho, film to není špatný - ale není to Dracula! 40%. (05.07.2011)

Znásilnění předlohy. Z přemýšlivého Arthura je úchylný podivín, ze živelné Lucy pomalu nadržená děvka, ze ctnostné Miny je nevěrná puberťačka a chladně racionální Drákula se chová jako nebezpečný maniak již od prvních minut (scéna, kdy tasí meč na krk Jonathana je přinejmenším divná). Van Helsing v knize budí respekt a úctu, ve filmu vypadá jako posedlý starý blázen a naprosto postrádá nonšalantní nádech své předlohy (těží pouze ze samotného Hopkinse). Tyto podivné postavy, které mi moc neseděly již před přečtením knihy (takové malé muzeum kuriozit), jsou tedy pouhou exhibicí samotného filmového díla a nikoli knižní předlohy. Často jsou ve filmu hrátky se stínem, který však v předloze Drákula nehází a též se zapomnělo (až na závěr) na hostii, jednu z nejdůležitějších částí protiupířího arzenálu. Děj se často odklání od předlohy (úvod, uvěznění Jonathana) a v některých momentech jsem nabyl dojmu, že snad sleduji úplně jiný příběh. Především "románek" Miny a Drákuly je trpkým poupravením děje. Fakt, že jde o pouhý výplod samotného filmu, by zas tolik nevadilo, ale tyto scény značně podkopávají jednu ze základních myšlenek knihy a sice absolutní věrnost tomu, koho milujeme (tento klíčový prvek knihy je vůbec ve filmu celkem často opomíjen a díky tomu není tak úplně jasné, proč některé postavy jednají jak jednají). To, kde se film a kniha rozcházejí, by vydalo na esej o několika stránkách a z některých zdejších komentářů jsem nabyl dojmu, že řada lidí, kteří zde hodnotí jako "věrné předloze", buď nikdy předlohu nečetli a nebo si z ní už naprosto nic nepamatují. Ale abych nekřivdil, několik scén je úchvatným převedením knihy, je jich však pomálu. Ve výsledku je každopádně Drákula F. F. Coppoly "pouhým" solidním gotickým hororem a především pak těžce nezvládnutou adaptací, u které by možná i šlo akceptovat změny v ději, kdyby ovšem v úvodu filmu nebylo hrdě proneseno Bram Stoker's Dracula... (10.07.2005)