Režie:
Julian SchnabelScénář:
Ronald HarwoodKamera:
Janusz KamińskiHudba:
Paul CantelonHrají:
Mathieu Amalric, Emmanuelle Seigner, Marie-Josée Croze, Anne Consigny, Patrick Chesnais, Niels Arestrup, Jean-Pierre Cassel, Marina Hands, Max von Sydow (více)Obsahy(2)
Film známého režiséra Juliana Schnabela (Než se setmí, Basquiat) se skvělým hereckým výkonem Mathieua Amalrica (Mnichov) a brilantní kamerou Janusze Kaminskeho, který je dvorním kameramanem Stevena Spielberga, byl uveden za velkého zájmu diváků i odborné kritiky. Film byl natočen podle skutečného příběhu na základě knižní předlohy Jean-Dominiqua Baubyho, který pracoval jako šéfeditor ve francouzském časopise Elle. Charismatický a úspěšný Jean-Dominique si užíval života až do tragického momentu, kdy po náhlé mozkové příhodě ochrne na celé tělo. "Znovuzrodí se jako oko", je totiž schopen komunikovat pouze mrkáním jednoho oka. Jeho vůle dál žít a pracovat je obdivuhodná, ve filmu je vykreslena jemně a s nadsázkou své vlastní tregédie. Hrdinovi skutečného příběhu se totiž podařilo doslova "namrkat" knihu. Bohužel v českém vydání zatím nevyšla. Mathieu Amalric, který ztvárnil Jean-Dominique Baubyho, převzal roli po původně obsazeném Johny Deppovi, který pro svoji vytíženost z filmu odstoupil, a vdechl do postavy silný náboj, který navíc podtrhuje subjektivní kamera. Právem si Julian Schnabel odvezl z Cannes cenu za nejlepší režii a je jasné, že o tomto filmu ještě uslyšíme. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (338)
Julian Schnabel, zatím mně neznámý zručný režisér a vypravěč, tu zrekonstruoval život člověka, který se stal vězněm svého vlastního těla když kompletně ochrnul od hlavy až k patě. Snímkem provází zajímavá kamera dokreslujicí a dokonale spolupracujicí, u které je krásně vidět pochopení kameramana dané látky. ()
Jedno oko otevřené. Druhé otevřít nejde. Tělo paralyzované. Verbální komunikace nemožná. Vidět, slyšet, žít…Žít? Co je to za život poznáme skoro na vlastní kůži, kdy se ocitáme uvnitř hlavy Jeana-Dominiquea. Svět vidíme jeho levým okem, slyšíme, co si myslí, co by rád sdělil lidem, jež ho opatrují. Nemůže nic dělat a my s ním. Není to ani trochu příjemné, a ač by v zájmu ještě silnějšího efektu mohl být takto natočen celý film, stejně bychom nikdy nepochopili, jaké to je. Být vězněm vlastního těla. Julian Schnabel proto po sugestivním úvodu od striktně subjektivního pohledu sem tam upouští a dává prostor své imaginaci výtvarníka. Za nekýčovitě nádhernými výjevy odpoutané mysli spoutaného těla jsem až do konečně, definitivně a nepopsatelně osvobozujícího závěru cítil zvláštní znepokojení. Stále, nejvíce po odhalení příčiny hrdinova stavu, se vnucuje otázka „Proč?“. Proč zrovna on, proč vůbec někdo? A pocit ze všech nejhorší byl pochopitelně nejvíc egocentrický – vždyť se mi to klidně může stát taky. Kdykoliv. 85% Zajímavé komentáře: charlosina, Radko, mrksik, Martyr, ZkuKol ()
Při vší úctě k námětu, skutečnému příběhu, který sloužil jako předloha, i k autorům, tenhle film mě nevzal. Hry se subjektivní kamerou jsou zajímavé chvíli, ale postupem doby jsou pořád stejné až do fádnosti a hlavně unavují. Jestli člověk odmítne bezmála dvě hodiny permanentně žasnout nad předváděným uměním a zachce se mu sledovat film, tak zjišťuje, že mu to tvůrci jednoduše neumožňují. ()
překvapení od francouzských filmařů, jež jsem nečekala. Výborným způsobem zpracovaný skutečný příběh, který je ve své podstatě tak děsivý, že vlastně nelze jeho tragický konec považovat za tragický, nýbrž vysvobozující. Velmi příjemně mě překvapila kamera, ačkoli vždy dávám ve filmu přednost příběhu, scénáři, Zde si nešlo nevšimnout, jak kamera trefně napomohla divákovi vnímat dění očima hlavního hrdiny. Poselství je jasné a trochu klišé, ale vzhledem k tomu, že tento příběh se opravdu takto stal, nutno jej přijmout a opravdu nad ním zapřemýšlet. Filmařsky skutečně povedený snímek a divák si jasně uvědomí, že i tyto neuvěřitelné věci se stávají, jeden den jsi plný života, zdravý a života si plnými doušky užívající,nebo ho marnící a druhý den se z tebe stane jen monitorující mozek v těle, které neovládáš, necítíš, nemůžeš pohladit vlastní děti a jsi vydán na pospas třeba televizní znělce, když ji někdo zapomene před odchodem z pokoje vypnout. Neskutečné muselo být trpělivé učení nové komunikace, díky níž se nakonec povedlo napsat knihu. Osobně si vůbec nedokážu představit, že bych vydržela donekonečna poslouchat a soustředit se na opakující se abecední řadu. Ale co taky jiného v takové situaci dělat, pokud člověk úplně nerezignuje a chce ještě něco světu sdělit. Pokud chcete, sdělte to raději teď, případně se podívejte na tento film, ať víte, jak obtížné může být říci někomu mám tě rád, když se vám přihodí malér. ()
Hrôza pomyslieť, že by mal človek prežiť to, čo tento statočný chlapík. Plný života, bohatstva a skvelej kariéry no zrazu je tu jedna osudná sekunda a človek nemá nič... len jedno oko a mrknutia. Príšerný, ale príšerný osud byť väzňom vlastného tela... Dejová linka síce miestami strácala tempo a topila sa v nepodstatných veciach, no potešila ma kamera a výborní herci. A záver so sebou priniesol aj peknú melodrámu. Vlastne sa to dá chápať aj ako taká metafora o motýľovi - konečne voľnosť... Spokojnosť, nadpriemer. 75/100 ()
Galerie (25)
Zajímavosti (11)
- Režisér Julian Schnabel se kvůli filmu naučil francouzsky. (HellFire)
- Jean-Dominique Bauby při "sepisování" mrkáním zastavoval asistentku, která pomalu předčítala jednotlivá písmena. Kniha Skafandr a motýl v originále obsahuje kolem 200,000 písmen. (DaViD´82)
- Režisér Julian Schnabel vzdal hold Truffautovmu filmu Nikdo mne nemá rád (1959), keď počas jazdy novým autom naprieč Parížom znie hudba Jeana Constantina. Jazda autom je prejavom voľnosti, ktorá skončí uväznením vo vlastnom tele. Cesta uväzneného Antoina aj Jean-Dominiqua Baubyho končí pri mori. (Biopler)
Reklama