Live 8

Kam se hrabou turné Madonny, Rolling Stones apod...Během jedné třetiny dne jsme viděli nejen jmenované hvězdy hudebního nebe, ale několik desítek dalších stálic a začínajících "amatérů" světové hudby. Osm hodin hudby rozmanitých žánrů a stylů - vše od U2 přes Björk až po ne moc známé asijské hudebníky. Od Boba Geldofa to bylo nádherné gesto. Myslím si, že na podobnou podívanou si budeme muset počkat nějaký ten rok, ale Live 8 jen tak něco nepřekoná. (13.05.2006)

Je mi celkem jedno, co se dělo v těch několika zemích celý den předtím. A to i přes to, že se zapojili třeba U2 nebo moji oblíbení Muse a desítky dalších. Nene, přestože jsem před pěti lety Live 8 sledoval, tehdy jsem ještě nemohl docenit pravý význam té akce. Nejen ten lidský, ale hlavně ten hudební. A vrchol všeho nastal v Londýně kolem jedenácté večer, když na scénu nastoupila parta šedivých taťků, možná až dědečků, od rodin a rozehrála svůj Epilog. David Gilmour a Roger Waters po více jak 20 letech od rozpadu nejslavnější formace Floydů opět na jednom pódiu. Samozřejmě nechyběl ani Nick Manson a Rick Wright. A už od pohledu bylo jasné, že si to tahle čtveřice i přes všechny ty spory, které několikrát vedli až k soudním tahanicím a souboji právníků, nepokrytě užívala a desítky tisíc fanoušků v publiku s nimi. Floydi potvrdili, že jejich hudba nestárne a opět nabídli dokonalé hudební představení a potvrdili, že jejich hudba je silná i bez jinak typické monumentální světelné show. Pozorovat Waterse s klukovsky radostným výrazem ze hry užívajícího návrat do svého milovaného a léta hýčkaného dítka nebo Gilmoura, který i přes ztrátu vlasů neztratil nic ze svého geniálního hudebního umu bylo pro mě nepokryté potěšení. I když je tohle dost možná poslední tečka, kterou Pink Floyd ve své nejslavnější a nejsilnější sestavě předvedli, ty radostné pocity u mě převládají nad tou melancholií. (23.06.2010)

Labutí píseň populární hudební scény 20. století a poslední záchvěv přesvědčení, že hudba může měnit svět k lepšímu – „The long walk to justice“ už ovšem nemělo tu údernost jako „This shirt saves lives“, i když bylo podstatně blíž realitě. Jsou tu silné chvíle v čele s definitivně posledním vystoupením kompletní sestavy Floydů, jsou tu vkusné i méně vkusné dojímací momenty a je tu poměrně dost balastu a muzikantů smutně za zenitem. Dokumentárně-historická hodnota bude v čase narůstat. Hodnotím celek, ne nejpůsobivější okamžiky, a skutečný dopad, ne ušlechtilost myšlenky, to vše optikou roku 2013. (10.01.2013)

"Live 8" bola séria benefičných koncertov, ktoré sa konali druhého júla roku 2005 po celej zemeguli. Na tejto megalomanskej akcii vystúpilo tisíc dvesto päťdesiat hudobníkov, interpetov, spevákov a speváčiek a sto päťdesiat hudobných skupín. Hrali v mestách: Londýn (Anglicko), Philadelphia (USA), Paríž (Francia), Moskva (Rusko), Berlín (Nemecko), Ontário (Kanada), Johannesburg (Juhoafrická republika), Cornwall (Anglicko), Rím (Italia), Tokio (Japonsko). Celé to vyvrcholilo šiesteho júla v škótskom Edinburgu. *** (07.12.2017)

Uplynulo 20 let od koncertu Live Aid. Zatímco jeho smyslem bylo vybrat peníze na pomoc hladovějícím, letos Bob Geldof naopak vyzýval "nechceme peníze, chceme vaše jméno" a spolu s obrovským množstvím muzikantů na mnoha světových podiích tak hodlal podpořit summit G 8 v Edinburghu. Jak dopadl, to už dnes víme, projev dobré vůle je jistě chvályhodný, ale jak kdosi řekl : "kdo to zkontroluje?". Snad tahle dojemná snaha všech účinkujících - a pravdou je, že jsem se často neubránila slzám (zvlášť vůči Annie Lennox nejsem imunní) - nepřijde vniveč, snad už nebude třeba užívat pro názornou demonstraci třívteřinových intervalů k lusknutí prsty, ohlušujícího lusknutí, které stále ještě znamená interval dělící jednu africkou lidskou smrt od druhé. PS: pro ty, co to nepochopili - hudba tentokrát nebyla cílem, ale prostředkem!!! (26.08.2005)