Hobit: Neočekávaná cesta

LOTR bol nakrúcaný z lásky a bez prachov, Hobit je nakrúcaný pre prachy. Prvé zhliadnutie ma pocitovo potešilo návratom do Stredozeme, obalenej do tónov Howarda Shora. Po druhom ale znižujem na tri hviezdy. Aby aj scény s Glumom, ktorý bol pred desiatimi rokmi highlightom fenomenálnej trilógie, pôsobili rozťahane a neudržali každým slovom moju pozornosť, je neodpustiteľné. Prvý Hobit je neskutočne rozťahaný. Zatiaľ čo v LOTRovi ste mali pocit že by zniesol viacej, a toto viacej priniesli rozšírené edície, prvý Hobit pôsobí ako prepchaný vatou. Byť hutnejších vzťahov medzi postavami, ako bolo napr. priateľstvo Froda so Samom, bola by snímka pútavejšia. Ale tých tu niet. A kľúčový problém v porovnaní s LOTRom je ten najočakávanejší: Jackson sa tu nemôže oprieť o ultimátne zlo a hrozivú temnotu, ktorých zobrazenie bolo vždy jeho najsilnejšou režijnou devízou. Nemá tu Saurona, Sarumana, Mordor či uruk-haiov, proti ktorým sú hlavní hrdinovia bez šance. Najsilnejším motívom LOTRa bola odvaha mierumilovných, malých hobitov, postaviť sa neporaziteľnému, kolosálne mocnému nepriateľovi. Hobit toto nemá. Hlavný záporák s jeho bandou škretov síce je najstrhujúcejším prvkom filmu, ale v príbehu zatiaľ nezohráva väčšiu rolu než kdejakí záporáci z Narnií, Zlatého kompasu a podobných digitálnych povrchností. Martin Freeman výborný, a najkrajšou scénou filmu je pre mňa let na orloch. (19.12.2012)

S Hobitem to je jako s počasím. Když je horko, lidé nadávají, že je horko. Když je zima, lidé naopak nadávají, že je zima. U ´Pána prstenů´ diváctvo mrmlalo, že Jackson mnohé vypustil a upravil si ho k obrazu svému, u ´Hobita´ se nadává zas v opačném gardu – že je adaptace příliš doslovná a důsledná v citaci Tolkienovy knihy. Lidé prostě nevědí co chtějí, nikomu se nezavděčíš a já se tomuto stádovitému myšlení směju. Takže….připadal vám Jacksonův ´King Kong´ přeplácaný, ale stejně jste ho měli rádi, protože jste obdivovali perfektní filmařské řemeslo a imaginaci tvůrců? Nebo jinak – zůstala ve vás aspoň malinká duše dítěte, které si rádo hraje a rádo žasne? Pak si ´Hobita´ zaručeně oblíbíte. Je to jako přijít na dlouho vyhlíženou párty mezi staré známe a cítit se s nimi v pohodě. A navíc vás Jackson zahltí tolika audiovizuálními vjemy, že si budete připadat jak při konzumaci tuzemáku z likérky Drak. Nudu a negativismus nechte kverulantům a Spáčilový s její obšlehnutou kompilací zahraničních recenzí. A vy ostatní – šup lembas do hlavy a vzhůru do kina! Jackson pořád umí a duch Středozemě stále žije! (14.12.2012)

…a o tři hodiny později už ani nevím, že jsem nějakého Hobita viděl. Vážně. Ono se totiž tentokrát nebude deset hodin chodit, ale deset hodin běhat! Bez nějaké palčivé motivace. Peter Jackson sice do mrtě využívá rozpočet na trikových orgiích, kde se hordy skřetů prohání po velkorysých scenériích, zatímco okolo nich do zemdlení krouží virtuální kamery, ale tohle digi megalomanství mě moc nebralo ani u Návratu krále. A tady je zasazeno do prostoduchého ne-příběhu, ve kterém se tři hodiny jen přimykáte k postavám, aniž by vás kterákoliv z nich začala bavit tak jako libovolná figura ze Společenstva prstenu. Dějové prázdno Jackson vyplňuje tuze dlouhou představovačkou, zasazením opulentních, ale vlastně zbytečných legend ze Středozemě, plonkovými vedlejšími postavami a neustálým naháněním nostalgických reminiscencí na původní prstenovou trilogii (proč máme být zase půlhodinu okouzlováni Roklinkou, když ji známe?). Občas jsem si připadal jak u Terminator: Salvation, kde se taky víc dbalo o skládání poct předchůdcům, než že by se budovalo něco vlastního, svébytného… mocného. Hobit je proto jen nevýrazným spotřebním blockbusterem, jenž vám v běžném kině navíc připomene 3D v celé jeho otravnosti (tmavé jak cyp a s českým dabingem). Popcornová jednohubka, nebo přebujelá nuda, po které vás další dvě kapitoly nebudou zajímat? U mě spíš to druhé. Jestli v tomhle někdo uzří blockbuster roku, má místo mozku lembas a v kině mu ke štěstí stačí fakt jen vidět Galadriel, Elronda a Sarumana, aniž by ho zajímalo, jestli vůbec mají ve filmu co říct. 50% (12.12.2012)

Hobit je vynikající film, kterému podle mého jakožto samostatnému dílu neubližuje ani tak snaha o srovnávání se Společenstvem prstenu, ale spíše podoby tohoto srovnávání. Ty totiž vedou k přehlížení řady jeho ozvláštňujících postupů, které jej činí výjimečným nejen z perspektivy Pána prstenů, ale i z perspektivy vývoje dobrodružného filmu obecně. Filmového Hobita právě z těchto hledisek analyzuji v článku Hobit a/versus Pán prstenů: o adekvátnosti a neadekvátnosti srovnání. (20.12.2012)

Ten otylý Novozélanďan mě opět dokázal přinutit sahat si tři hodiny v kuse vlhkou rukou na Pytlíka a slastně u toho vzdychat! Málokdy se podaří, a teď se na chvíli v té mlze otoč, Džejáráre, a zacpi si uši, natočit film, který předčí knižní předlohu. Z původně infantilní pohádky tu tak máme epickou, temnou fantasy, ze které jsem si uhnal tenisový loket. A to jsem byl zpočátku velmi skeptický a očekával jsem v podstatě Sněhurku, co otráveně vyflusla ohryzek a vydala se se sedmi trpaslíky zabít draka. Omyl. Ti, co kromě Heryho Potrata četli i nějaké opravdové knihy, mi teď jistě dají za pravdu, když řeknu, že Hobit je v podstatě pohádka pro dvanáctileté fakany a Mistr se erkově urval z řetězu až v Pánovi prstenu. Božský Pítr však na to jebal a ukázal, jak by to vypadalo, kdyby Tolkien nezačínal jako pedofil. Prostě bravo jak sviňa a jediné, čím jsem doopravdy zklamán je, že se budu muset dožít roku 2014, protože nějakého zasraného žida zase napadlo vylepšit si lichvu prodejem modrých paprsků. Klidně bych si v tom kině oseděl hemoroidy, abych to viděl v lajně! Ale to by zase nějaký Moše neměl na splátky na Maserati a musel by potupně jezdit v Medvědovi. Tenhle doktor Watson se pro Pytlíka opravdu narodil a stačilo mu pouze nedepilovat si měsíc chodidla. I trpajzlíci byli typově dokonalí a vrcholem tohoto dílu je bezesporu rozkokošný modrý skřítek, jehož plastikovou figurku v životní velikosti koupím dětem k Vánocům, aby se bály vylízat po večerce z pokojíků a neprudily věčným pitím a močením. Sountrack alá Basil Poledouris mě přivedl na zajímavý nápad. Když je teď tolik moderní rvát do jednoho filmu všechny ty superhomoklády ve slušivých, elastických trikotech, co takhle spáchat nějaký interesantní crossover jako Bilbo ničitel a Conan nepřemožitelný: Cesta tam (tak 4 hodiny) a Bilbo ničitel a Conan nepřemožitelný: Cesta zase zpátky (další 4 hodiny) o věrném přátelství a mnoha rozličných dobrodružstvích zuřivého liliputa a cimmerského hovada na cestě ze Středozemí do Aquilonie? Věz, Džeksne, že až to tu budeš zase jako každý den číst, práva bych Ti střelil za hubičku. Na žaluda. Ale chci to v celku!!! Ač rozličností diváckého vkusu obvykle pohrdám, nesnáším pseudoyntelechtuální virtuální entity, které plivou na mé dětské, dokonale zvizualizované masturbační fantazie! Proto jsem viděl docela rudě, když jsem se tu začetl do výblitků některých sebestředných buzerantíků, co patrně očekávali Bouřlivé výšiny či Vojnu a Mír a melou něco o příběhové prázdnotě a umělém nastavování, přičemž mohutně vrcholí u Společenstva prstenu, kde byly hodinové ohňostroje v Hobitíně téměř k nevydržení a jsem docela rád, že mám doma tlačítko FFW. No nic, musím se s tím nějak psychicky vyrovnat a ulevit si alespoň vzteklým "Jdi do prdele, Civale!". Doufám, že to přechytřelý hošššan nevezme doslova. Poruším teď veškerá svá pravidla a morální zásady a bez skrupulí tasím deset. Pět filmu a pět Pítrovi honoris causa za přínos světové kinematografii a komplexnímu ukojení strejdy verbala. "**********" (02.01.2013)