poster

Vejdi do prázdna

  • Francie

    Enter the Void

  • Německo

    Enter the Void

  • Slovensko

    Vojdi do prázdna

  • Velká Británie

    Enter The Void

Drama / Thriller / Fantasy

Francie / Německo / Itálie / Kanada, 2009, 161 min (SE: 143 min)

Režie:

Gaspar Noé

Scénář:

Gaspar Noé

Kamera:

Benoît Debie
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • pan Hnědý
    *****

    Další nevšední zážitek z dílny Gaspara Noého. Sleduji podobné filmy jako vy, ale vidím v nich něco jiného (proto 5*). Deprimující, vášnivá, zdrcující halucinogenní psychárna a drsný sen pana Refna (Only God Forgives). Enter the Void obsahuje drsnou formu, skvělou kameru, propojení smrti s realitou, halucinaci s reálným světem a traumatizující porno extázy. Po zhlédnutí tohoto filmu doporučuji přečíst knihu: Učení dona Juana - od Carlose Castanedana, kdy přijdete s halucinacemi do plného kontaktu a některé věci, kterým v Enter the Void nerozumíte zažijete na vlastní kůži.(30.8.2013)

  • Radko
    **

    Prepálenú filmovú minutáž nespasili ani dizajnové upútavky vo forme napríklad tituliek, interiérov tokijských barov (aj ich hajzľov) a následnej hravo poletujúcej kamery, zameriavajúcaj sa na bársčo. To by sa všetko dalo zniesť. No z dôvodu dĺžky filmu som musel ísť domov z kina nočným autobusom. Samozrejme, že revízor. Lístok do kina, kvôli ktorému som vyliezol z vyhriateho brloha do prázdna, sa tým predražil na skoro 50 eur. Navyše revízorský idiot prikázal zavrieť všetky dvere v autobuse. Na zastávkach púšťal na slobodu z kovovej rakvy len tých, čo mali električenku. Načierno sa vezúcich prepustil až na konečnej. Bol to síce paradox: po prichytení nie ste okamžite vyhodený z autobusu ako neoprávnený cestujúci, ale naopak pocestujete dlhšie, až na konečnú. No tento paradox ničomu dobrému neposlúžil. Len ďalšej dlhšej popolnočnej vopred neplánovanej prechádzke Hovorí sa, že kritizovanie v štýle, keby bolo keby je na hovno. Pretože nič nezmôže. Aj ja si to myslím. Ale niekedy je potrebné si uľaviť! Takže, keby bol film o hodinu kratší, mal by som z neho lepší pocit a hlavne by som nemusel zacálovať 40 eurovú pokutu za čiernu jazdu.(7.1.2015)

  • Chlupis
    *****

    Pro mnohé bude možná vyobrazení "životní cesty" jako takové zbytečně zdlouhavé a nudné, za mě však nelze než smeknout a přiznat, že filmů s větší výpovědní hodnotou je opravdu pomálu. Noé je experimentátor a jeho filmy mi ne vždy dokonale sednou, Vejdi do prázdna ale při sledování doslova hypnotizuje a rozkládá na molekuly. Duchovní trip.(16.5.2010)

  • Eodeon
    ****

    nejlevnější "peep show" mého života! /// Gaspard Noé mi udělal velkou radost tím, jak důsledně se přidržel svých jedinečných metod. Vejdi do prázdna je stylově srovnatelný se Zvráceným i s krátkým filmem We Fuck Alone. Je to ovšem (bohužel) především kameramanská exhibice, byť beze špetky nadsázky bezkonkurenční, zatímco režijní koncepce je ve srovnání se Zvráceným daleko méně koherentní. z metody se tudíž stává atrakce spíše než prostředek k něčemu většímu, než čím je navýšení vizuální slasti. do značné míry by se dal snímek považovat i za poněkud nedotažený, ale smělý a pozornostihodný experiment, jak divákům filmovou cestou zprostředkovat zážitek z hodně silného tripu. zpočátku je to opravdu velmi sugestivní. s postupem času, během té nabubřele přetažené délky filmu (bez mála tří hodin), se z kamerových postupů stane iritující rutina (stejně jako ve Zvráceném byla každá scéna vyřešena jako jediný záběr, ačkoliv střihy se v něm také vyskytovaly, jen byly dobře kamuflované, a na konci se kamera obracela vzhůru a ve spirálovém pohybu se obraz "rozpustil", tentýž postup zvolil Noé i u Vejdi do prázdna s tím rozdílem, že jako předěly fungovaly intenzívní zdroje světa, do něhož se kamera doslova ponořila a nechala diváky kochat se po několik vteřin bílým, slabě pulzujícím plátnem). a postupně přestane fungovat i ta fixace kamery a pohledu hlavního hrdiny, který se Noé tak úzkostlivě snažil navodit v začátcích snímáním v z pohledu první osoby (srovnatelně jako ve filmech Skafandr a motýl Juliana Schnabela, nebo Dáma v jezeře Roberta Montgomeryho - odkazem je sekvence se zrcadlem). důvod je prostý, naprosto evidentní a všudypřítomně citelná přítomnost kamery působí jako totální zcizení. divák si nemůže nepřipadat jako voyeur, i když onen nutkavý pocit mírně tlumí sledování v přeplněném kinosálu. tím spíše je tomu tak, čím déle nezachytitelný pohled kamery bloumá po interiérech striptýzových klubů a pokojích nevěstinců. samotné sledování filmu, zejména onoho silně deprimujícího a černými emocemi přetékajícího děje, působí jaksi nepřístojně a temná atmosféra je tímto ještě prohlubována. /// tématické čtení snímku je obtížné. spíše než o smrti, jak tvrdí katalogová anotace Febia, je Vejdi do prázdna o životě. smrt je jen nezbytným prostředkem k pojednání tématu života a totéž platí i pro opačný směr postupu. Alex, jedna z vedlejších postav, na začátku vypráví hlavnímu hrdinovi, Oscarovi, co se s lidskou duší děje bezprostředně po smrti, jak je to s reinkarnací a přílišném lpění duše na materiálním světě. nebýt téhle šikovné scénáristické kličky, bylo by snad to tendenční a značně patetické ztvárnění umírání nesnesitelné docela. ano, dostane se nám všech těch zažitých představ od pohledu z výšky na vlastní tělo po světlo na konci tunelu. tahle stupidní šablona je ovšem (naštěstí) jen odrazem ke komplexní stavbě konotací, pojících se s životem a smrtí obecně, i v konkrétních osudech postav. dojde i na několik docela invenčních pohledů, především, když se duše hrdiny vyrovnává s traumaty minulosti. při čtení psychologickou optikou je zkrátka zážitek orgasmický úplně stejně jako úvodní titulky. proud paměti spolu s jejím prchavým, neuchopitelným vnímáním času sem tam přetne šok, dezorientace, chaos, následuje nová perspektiva, protože tok je nepřerušitelný a stále uplývá a film toto všechno věrně rekonstruuje, zejména pomocí kamery a zneviditelňování střihu. /// ovšem ani tématu života, potažmo smrti, se Noé nedrží věrně a koncepce se mu tříští na povrchnější útvar, směřující k přemnoha souvisejícím myšlenkám, často i jen náhodným asociacím. je věcí názoru, zda v tom vidíte zápor filmu, zda tuto skutečnost ignorujete, nebo se v ní naopak pokusíte vidět klad. já jsem přesvědčen, že i poslední možnost je legitimní a za celé to pole vztahů mezi myšlenkami a postřehy kolem ústředních témat - i když velmi nesouvislé - jsem docela rád. to totiž patří k podstatě toho, co je paměť, tedy jedno z témat filmu: nesouvislý, nespolehlivý, těkavý, nepřerušovaný tok obrazů, zvuků a různých jiných vjemů.(1.4.2010)

  • Bachy
    **

    Tenhle měsíc jsem poznal Gaspara. V Enter the Void pro mě všechno úžasně funguje...prvních 25 minut. Pak přijde úvodní zásadní zvrat a najednou už je tam jen všeho víc a pořád stejných kousků. Repetitivnost je to slovo. Vymyslel jsem perfektní kamerové posuny - dám jich tam sto. Tak ještě chvilku jíme, jíme...jenže pak už jsme přejezení, pořád je to stejný, oni říkají, že po osmé už nic nejedí a přitom se to tam furt láduje. Pak utečou tři hodiny, mě už to leze i ušima a přitom...přitom je to opravdu po chvilce prázdné. Najednou mi opravdu přijde, že si se mnou jen někdo hraje na efekt. No, vrátím se k začátku - nemusím znát všechny.(13.9.2014)

  • - Gaspar Noé nazval snímek "psychedelickým melodramatem". (Geriel)

  • - Vzhledem k náročné postprodukci zapomněli grafici v některých scénách odstranit odrazy kamerového systému. Jeho konstrukci tak můžeme vidět v některých shora točených záběrech v odrazu taneční plošiny, na které leží nebo tančí Linda (Paz de la Huerta). (Bounded)

  • - Snímek měl premiéru až na konci festivalu v Cannes v roce 2009, protože posprodukce, na které pracovalo okolo 50 grafiků, ještě nebyla dokončena. Kvůli nabitému programu festivalu byl snímek promítán jen v délce 163 minut bez úvodních a závěrečních titulků, jen s „Enter“ na začátku a „The Void“ na závěr. Po skončení festivalu postprodukce pokračovala. Odstraněny byly následně 4 minuty filmu, naopak přidány byly 2 minuty úvodních titulků. Premiéry finální verze se tak diváci dočkali až na festivalu Sundance v lednu roku 2010. (Teodorik)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace