poster

Vejdi do prázdna

  • Francie

    Enter the Void

  • Německo

    Enter the Void

  • Slovensko

    Vojdi do prázdna

  • Velká Británie

    Enter the Void

Drama / Thriller / Fantasy

Francie / Německo / Itálie / Kanada, 2009, 161 min (SE: 143 min)

Režie:

Gaspar Noé

Scénář:

Gaspar Noé

Kamera:

Benoît Debie
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Pepinec
    *

    Vnímám tento film jako jakýsi umělecký pokus o vyjádření světa lidí pohybujících se ve špinavých ulicích mezi drogami, lehkými děvami a násilím. Pokud má takový člověk stejné pocity, které jsem měl já během projekce, pak mohu prohlásit, že bych nepřežil moc dlouho. Protože už v polovině filmu jsem měl chuť samým vysmažením omlátit se hlavou o sedačku přede mnou... Nakonec jsem přežil, a tak vám říkám, že nevyrovnaní lidé by tento snímek nikdy neměli spatřit!(22.2.2011)

  • Richie666
    *****

    Dvakrát jsem umřel a třikrát se narodil během filmu. Noé mě nekompromisně poslal do jiných sfér již podruhé. Nic podobného jako Enter the Void jsem však doposud neviděl a věřím, že dlouho ani neuvidím. Komuž se zdá film manýristický, dovedu to pochopit, ale to pak neznáte Gaspara. "- And if you die? - I'll come back."(7.5.2010)

  • JitkaCardova
    ***

    GN se mi jeví jako talentovaný videoartista, který alibisticky využívá faktu, že většina lidí se v sobě nevyzná ani normálně, natož na psychedelicky vzpruženém hyperlevelu, a tak v těch vodách praktikuje chaotické obsesivní videovúdú, zatímco všechno prozrazuje, že jeho vlastní zkušenost se změněnými stavy je spíše banální a k poctivé originální smysluplné "naraci o novém" nestačí. O životě lidí ve vyšších (čili hlubších) stavech lásky, poznání, pochopení, osvícení... neví GN nic, sám k nim nepostupuje a jejich zobrazování pro většinové diváky odflákává uměle = artově komplikovaným intenzivním bordelem při invalidní naraci: dál do tmy, do prázdna, za propast sledovatelné, srozumitelné vlákno originální cesty k osvícení, nazření, pochopení sebe a světa nevede, GN jako filmový vypravěč nemá co objevného říct - zato ale má co ukázat. *** Enter the Void je smyslový snímek, nabízející průlomově působnou vizuální zkušenost, a protože jeho hrdinou, průvodcem, byl jednoduše posera a ztroskotanec, nikoli odvážný osvícenec a průkopník, s nímž bylo sice možné do prázdna psychosynesteticky nahlédnout, ale už ne skrze ně sebereflexí prorazit novou narativní stezku dál, dá se na to pro jednou přistoupit. *** Jako plnokrevný film to tedy kulhá, jako videoartová sonda to je narativně podložené víc než dost, a každopádně mi tahle podívaná na plátně jednou stačila. Upozorňuju ale, že GN "dokumentuje" působení psychedelika, neboli uměle vyvolaného sebereflektivního nátlaku, na psychoslabocha, který ve skutečnosti nechce nic hlouběji pochopit, který kombinuje látky rozšiřující vědomí, aby se v té mystické polyfonii jejich nátlaků konejšivě utopil. A obávám se, že právě v tomhle nemá GN jasno sám, že si totiž není dost vědom skutečnosti, že pod touhle povrchovou kaší jsou možné také řízené sestupy, které sledovat by bylo náročnější, ale mnohem vydatnější, a teprve hodné filmového příběhu. *** Ale tedy jako videoart to lze hodnotit vysoko: Od posazení do křesla začíná matatelná jízda s unikátními, převratnými záběry, ať už jde o ty halucinační, nebo právě o ty nejsurověji realistické, jakkoli v tom právě není kvalitatnivní rozdíl (od soulože zevnitř, gynekologického vyšetření, přes průlet fetusem nebo rozpálenou plotnou po mikrokosmické, fraktálově dynamické struktury prožívání vlastní krve, mozku, spermatu, nebo rytmů a zákrutů nekonečných úrovní vlastního cítění či myšlení) - neboť halucinace a "uměle" vyvolané výstupy rozšířeného vnímání a vědomí tady stejně jako ve skutečnosti nejen synestetizují a vzrušivě transformují obyvklou realitu, což může zprvu útěšně odvádět pozornost, ale zároveň umožňují i prohlubovat tvrdou syrovost naší běžně vnímané skutečnosti a zesilovat vědomí její fyzické danosti, bolestivé krutosti omezení, ostnatých drátů fyziologických i společenských pravidel, bolesti tvůrčích nemožností - a uvědomit si, že realita je jedna jediná, rozdíly ve vnímání jsou v tom, jak hluboko se do jejího prožívání dokážeme ponořit, jak hluboko a pozorně se noříme sobě do nitra, jak paramoidně či obsesivně budeme který vjem sledovat, když si na to necháme čas, jak je to pozornost a zaměření, co deformuje/tvoří naši vjemovou a následně zkušenostní síť. ** Z mnoha důvodů - mezi něž patří i organické propojení s hudební a celkově zvukovou složkou - se bez diskuse Enter the Void řadí mezi zásadní, průlomové smyslové kinematografické počiny třetího tisíciletí, s jednou výhradou i zde: finální příběh, který z toho vypluje, se jeví příliš jednoznačný - tak, jak je ostatně popisován i v anotacích k filmu - a i smyslově nakonec příliš úlevný. Vejít do prázdna přitom znamená právě neuvěřit fabulaci, nespočinout v úlevě, ale podržet si jak v každé vteřině dívání, tak i po skončení filmu možnost, že Oskar třeba vůbec neumřel, že dál leží na gauči pod vlivem DMT a my jsme se jenom spolu s ním nedokázali vymanit z vlivu tripu, na kterém si odžívá "ty nejhorší strachy, nejhlubší děsivé představy a možnosti vlastního života" - pak teprve se stává zajímavým poznat Oskara, pochopit, kdo Oskar je, jaká jsou východiska jeho života, podstata jeho vztahů, k čemu průsečíkem vnitřního zájmu směřuje a jakou roli v tom hraje okolní svět, druzí lidé a látky rozšiřující vědomí (jak je za sebe vtipně řadí jeden z jeho přátel: LSD, Tibetská kniha mrtvých, DMT). Vejít do prázdna znamená tvrdě znovu a znovu poznávat, že všechno je fabulace, že ze života, jak ho pracně žijeme a snováme, můžeme být jako z Matrixu kdykoli vytrženi ven/dovnitř, do prázdna, že není na co se v předivu interpretací spoléhat. Film to měl umět dát divákům pocítit mnohem tvrději, nevykoupit je, nenechat je z prázdna zase tak snadno vyjít (neboť to nelze), aby stejně jako na tripu u filmu cítili, že filmový ani vlastní životní "příběh" není nic daného, hotového, oč se lze s jistotou opřít, že jednoduchá interpretace není cesta, jak filmu ani životu rozumět, ale slabost, přiražení dveří k hlubšímu prožívání a chápání, jehož podstatou je základní prázdno, neustálá proměna a nekonečná tvořivost. Vědomí prázdna na subatomární úrovni mělo zůstat v každém, kdo na tomhle filmu byl, kdyby ho GN aspoň v tomhle ohledu dotáhl.(1.4.2012)

  • Mertax
    **

    Mastershit. Pseudo/kvazi artové nezávislé drogové porno (což je vlastně naprostý oxymóron) se schematickým příběhem (respektive s jakousi nelineární a fragmentární narací) bez jakékoliv interesantní ideje, navíc s rozpadajícím se syžetem, což je očividně účel), který onanuje sám nad sebou. Pár originálních nápadů (práce s kamerou a střihem) film zachraňuje od odpadu. Formální prostředky filmu ale u mě nikdy nezastíní myšlenkové vakuum. Noé není normální a natočil si, co chtěl. To ovšem neznamená, že každý experimentální film (s filosofickým podtextem) je třeba cenit jako poklad, ani v době dnešního stále tupějšího mainstreamu. Btw – nejlepší je na tom ten plakát. (Více časem, došla mi cizí slova. Tímto zdravím Enšpígla). Tenhle film jedině s Dimethyltryptaminem.(4.5.2010)

  • Arbiter
    *****

    Nedejchám. Existenciální otázky sou na hovno. Život je laciný porno, který sjíždíme na tripu. Láska, která se kurví s neonem. Září. Upjatě a lacině. Děvka. Chceš vejlet, frajere? Tak chcípni. Chcípni a užívej si to peklo bludiště. Ty králíkárny. Ten nesmyslnej kruh, ze kterýho se, frajere, nedostaneš. Pořádně nasaj upřímně romantickou krásu. Slízej z chodníku ten sekret. Lízej, píchej, střílej si do žíly. Máš přece patřičnej nadhled, no ne? Jsi divák. Pan Nezúčastněný. __ Mám chuť si dát pořádnou ženskou, peří a prostřelit hlavu. Dám si cígo, sprchu a půjdu spát.(10.2.2011)

  • - Zvukové efekty k filmu vytvořil Thomas Bangalter z dua Daft Punk. Původně měl ke snímku vytvořit i hudbu, povinnosti ho již odvelely k práci na thrilleru TRON: Legacy 3D (2010). (Teodorik)

  • - Představitel hlavní role Nathaniel Brown neviděl před začátkem natáčení jediný snímek režiséra Gasparda Noého. (Teodorik)

  • - Gaspar Noé měl v plánu uvést film raději s frekvencí 25 snímků za sekundu než v kině běžně užívaných 24 fps. V důsledku má tak snímek dvě délky, a to 154 minut pro frekvenci 25 fps a 161 minut pro 24 fps. (Teodorik)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace