Vejdi do prázdna

Subjektivní délka filmu s ubíhající stopáží narůstá exponenciální řadou, ale i tak je to fascinující a prožití-hodný trip. Nicméně stále "jen trip", nic víc, utopení nehluboké mozaiky dekadentně reálných a sadisticky krutých příběhů ve zprvu uchvacující, ale časem repetivně ubíjející záplavě barev, kamerových veletočů a narativních hrátek. 7/10 (11.01.2012)

Gaspar Noé vyžaduje asi mnohem větší pozornost, než jsem byl v době projekce schopný. Jeho nejnovější snímek je promyšlený trip z Tokia, které je vykreslené jako novodobé barevné město hříchu a následného smutku. Hlavní hrdina Oskar drogám propadnul asi už dávno.. záhy tak pozorujeme pohyb už jenom jeho duše, protože mladík leží ve vlastní krvi s kulkou v břiše na podlaze toalety v jakémsi feťáckém klubu. S jeho sestrou-striptérkou si kdysi dali slib, že se nikdy neopustí.. to je jen letmý nástřel dění na plátně, kde se toho děje skutečně hodně. A hlavně to „hodně“ hraničí s totálními extrémy. Noé jakoby neznal hranic, předkládá opět přemíru sexu, je maximálně explicitní. Kamera se nebojí detailů, neuhýbá a veze se na současné extrémní francouzské vlně. Víc asi nemá cenu okecávat, kdo neuvidí, stejně nic nepochytí.. Silně znepokojující a těžce stravitelný film.. (09.02.2011)

Pokud jsem o nějakém snímku napsal, že je depresivní, tak vůbec nevím, co napsat teď. Víc jak dvě hodiny ponuré podívané, kterou nám Gaspar naservíroval. Roztřesená kamera, sex, drogy, fikce a skutečnost, toho všeho je tu opravdu spousta. A ještě příběh dvojice sourozenců, kteří si kdysi slíbili, že se nikdy neopustí a navždy zůstanou spolu.... Silný, i když místy těžce stravitelný filmový zážitek, který asi rozhodně není určen pro každého. (20.09.2014)

Domnívám se, že repetitivnost Enter the Void – jak dějová, tak formální – je integrální součástí sdělení, které nese, o podstatě lidské existence (vizte výmluvný název). Zvláště v cca závěrečné půlhodině ve mně vyvolává dojem, že chce (a daří se mu to) na diváka přenést nesmyslnost tohoto údělu, když jediné, co jej zadržuje od vysvobození (= konce filmu), je pohled na souložící páry, s jistými výmluvně zářícími tělesnými partiemi; vyčítat mu utahanost nebo dokonce předvidatelnost proto považuji za nesmyslné. V souladu s tím je Enter the Void jednou z mých nejúmornějších filmových zkušeností. (14.05.2010)

První hodina a půl tohoto hodně zajímavého snímku byla dokonalá. Ty neskutečné pohledy kamery, skvělá Paz de la Huerta… jenže poslední hodina mi přišla vcelku dost protahovaná (co se dalo odvyprávět v deseti minutách je zde roztaženo na celou konečnou hodinu filmu). A to sráží mé hodnocení o stupeň. Nicméně Gaspara budu od této chvíle sledovat, lepé řečeno pokusím se alespoň částečně doplnit si jeho filmografii. Jinak nevím, na jakých drogách jel, když pracoval na tomhle snímku, ale musel to být hodně drsný matroš… ;-) 80 %. (30.12.2010)