Imaginární lásky

Netradicni zobrazeni lasky, posedlosti, falesnych nadeji a zklamani (to vse zahalene v oblaku cigaretoveho koure :)). Konec me pobavil, nekdo se holt nikdy nepouci :). Fantasticka kamera a hudba. Mladicky Xavier Dolan to nejen mistrovsky napsal a zreziroval, ale i zahral. Nejvic se mi libily podbarvene postelove sceny a zpomalene zabery. Xaviere, jen tak dal! Jedine, co mi trochu vadilo, byly vypravene vztahove peripetie... vubec se tam nehodily a v postate byly strasne nudne, ale to na celkovem vysledku nemuze nic zmenit. Uz se tesim na dalsi film.... (07.07.2011)

Jsem sám, koho děsivě iritovalo, že se tam všechny postavy chovaly jako lobotomizovaní infantilní kreténi? Esence všech těch špatností, které nenávidím na přemoudřelých artových bijácích, utápějících se ve vlastní mondénnosti "óóó, já jsem tak neučesaný a queer, mě nepřehlédnete, óóó, ňach ňach" Na druhou stranu, ztělesněný sen hezoučkých manýristických pozérů s ofinami a brýlemi bez skel, kteří zjistí, že nejsou sami, kdo mají v pubertě bolístka a trápení ... Jestli mám tohle považovat za generační výpověď, tak jsem si jen potvrdil, že jsem se narodil o století později, než jsem měl. (01.12.2010)

Pokud Dolan od někoho opisuje, tak je to jednoznačně Kar-wai Wong a jeho Stvořeni pro lásku. Od důsledné výtvarné a zejména kostýmní stylizace přes lásku v hlavách po opakující se hudební motiv. Jinak mám takový dojem, že jsem našla svůj zahraniční film roku 2010! Co na filmu žeru zejména je to, jak se jednání postav motivované láskou pozorované z tepla kinosálu jeví jako totální ubožáctví a takřka záporáctví. Když čtu v komentářích o manýře, chce se mi nesouhlasit, protože ten konec - TEN KONEC! - to všechno sebeironicky shodí. Film reflektuje sám sebe a jde při tom do extrémů. Když Marie hovoří o divadelní hře, kterou s Nickem viděli, tak vyjadřuje režisérovy myšlenky a jeho záměr víc než jasně. Když jsem šla z kina, řekla jsem toho o filmu mnohem víc, ale už jsem to zapomněla, ach jo. (11.02.2011)

Slibuji, že až budu hodnotit příští Xavierův film nebudu zaslepený nenávistí, nebudu zaujatý vůči lidem, kteří si s člověkem hrají, a pak je odstrčí do kouta, kde to páchne vinou a slzoproudem. Nebudu zohavený bolestí a nechutí, protože (a tady souhlasím s jednou z postav) člověk, kterého máte na piedestalu má vždycky pravdu. A tam je ta černá díra. Trpkost. Myslel jsem si, že kostlivec zůstane ve skříni. Nikoli. Vylezl, bodnul mě do rány a řekl: "Už nikdy víc!" (07.12.2010)

Excelentní romance o problematice promiskuity, která geniálně opěvuje tvůrčí nespoutanost a kreativní svobodomyslnost. Konceptuální úlet, který je o ničem, a přesto takřka o všem, že je až neuvěřitelný, že si dokáže zachovat svou atypicky pestrou stylizaci a rozmanitost. Příběh zde prakticky neexistuje – jde spíš o leporelo různorodých příhod. Neskutečně temperamentní ústřední milostný trojúhelník si bezprecedentně zamilujete – totéž platí pro famózní videoklipový sekvence, které kombinují symfonie klasické hudby a osmdesátkového disca. To vše - ozvláštněné hekticky těkavou anebo statickou kamerou, neonovým vizuálem, a pseudo-dokumentárními intermezzy o osudech vztahů různých lidí - ve výsledným resumé tvoří naprosto senzační pop-art, který by si neměl nechat ujít žádný fanoušek feel-good dramedií. Boží žánrovka! (06.07.2020)