Lásky čas

Lásku nebeskou s tímto počinem prosím nesrovnávat! Filmy spolu nemají za mák nic společného, mimo Curtise, pochopitelně... Lásky čas je křehkým štěstím ležícím ve snech mnohých z nás. Takové to nadějné a vláčné doufání v ryzí lásku a životní harmonii potácející se kolem rodinného krbu. Naprosto okouzlující Rachel McAdams nelze nemilovat! Palec nahoru za skloubení jednoho velkého klišé, kterým je láska jako taková, a britského humoru, který nebyl tak sarkastický a kyselý, ale naopak odlehčený a naprosto nenásilný. Na konci se můžete zkrátka usmívat a plesat "Jak milé!". (05.11.2013)

V naprosto jedinečné Lásce nebeské jsme byli svědky metody pokusů a omylů. Tam to vyšlo, tam nikoliv, tam to skončilo s otazníkem. Lásky čas na to jde vyčuraněji. Což může být i na škodu. Příjemně plynoucí romantika z britských ostrovů (vážně miluju ten jazyk) ale dorazila i tentokrát. Jen se přidal fantaskní prvek cestování v čase. Což v rodině elegantního (a opět naprosto spolehlivého) Billa Nighyho u mužského pohlaví prostě tak nějak jde. Funguje to naprosto přirozeně a roztomile, i když samozřejmě někoho může naštvat, že tu někdo opravuje sám sebe, své zlomové životní scény i své přehmaty (rozepínáním podprsenky to jen začíná). Na druhou stranu nepodvádí v sázení, nepáchá trestnou činnost. V případě režiséra a scenáristy Richarda Curtise to je prostě osudově příjemné oživení. Výsledek je spontánní, vtipný, chytrý, milý i originální (potěšila kupříkladu návštěva restaurace pro nevidomé nebo sestříhané rozlučky v metru). Potěší to navíc o to víc, když víme, jak kvalita v daném žánru schází. Curtisův humor naštěstí není primitivní, nelže, neklame, i když se chce nejednou zalíbit. O tom žádná. Odpustíme mu také to, že jeho svět tentokrát zapomíná na skutečně bolavé momenty a nepřináší ani hořké otázky. Čelí jen „nějakým“ rozhodnutím, která se stejně obratem vyřeší. A tím řešením upozorní na nelogičnosti, které v druhé polovině snímku přeci jen přicházejí. Škoda je také v případě toho, že romantická linka se „vyřeší“ už v půlce filmu, a pak se jen šourá kupříkladu okolo vztahově „problematické“ sestry. Ale jsou to jen malé skvrnky. My se totiž chceme hlavně bavit a dojímat. Domhnall Gleeson, nejstarší syn slavného irského herce Brendana Gleesona (Statečné srdce, V Bruggách), je neokoukaný, oddaný své roli a na plátně předvádí neskutečnou živelnost. Svou postavu s lehkostí přivedl k životu a film překvapivě dokáže utáhnout. Samozřejmě i díky dalším ostrovním tvářím a jedné Kanaďance s roztomilým obličejem Rachel McAdams. Nighy je excelentní, dramatik Toma Hollandera jakbysmet, sklerotický strýc si také urve svých pár minut slávy. Díky za ně. Po dobrých třech letech je dám. Přijít to muselo. Sice s přivřenýma očima, ale za pět hvězd!! PS: Soundtrack už mám!! (18.01.2014)

Slušná a originální RomCom o cestování v čase, čímž je film rozhodně zajímavý. Rachel McAdams zde nehraje svou typickou roli sexy milfky, je načančená tak, aby se hodila k hlavnímu hrdinovi. Trochu jsem doufal, že svou schopnost vracet se v čase zneužije vícekrát i lépe, ale šlo to. Určitě v rámci žánru nadprůměrná věc. Dobře zahraná, hezky natočená s pár překvapením a smutnějším koncem. 7/10. (24.01.2022)

Ač se vás Ryčrd opět všemožně snaží pohladit po šulínku, či aby nedošlo ke genderové diskriminaci, konejšivě poplácat po rybě, zanedlouho zjistíte, že má z toho urputného psaní pěkně mozolnatou dlaň a není už to zdaleka tak příjemné jako Láska nebeská. Asi tak v polovině jej navíc přistihnete, že vám z toho genitálu zkouší vymodelovat panenku s porcelánovou hlavou, troubícího jelena či jiné kýčovité zvěrstvo. Je z toho prvoplánový, patetický hnus s charmem venezuelské telenovely, vtipný asi jako rozžvýkaný chleba, s mimořádně odpudivou ústřední dvojicí neohrabaných idiotů. Hospodyňky tomu sice zase uslzeně nasázely plné palby, ale u ostatních nechápu, jak to může poměr devadesát šest ku čtyřem dostat do červených čísel. No, mýdlo už tu radši nikdy nezvedám! (04.01.2014)

Venku nám pomaličku přituhuje, děvčata přišívají sukýnkám spodní patra, zato v kinech teď nastává hřejivý lásky čas; to Curtisův zve ku smíchu hlas. Lidi lidi, kdyby bylo na tom našem popleteném světě všechno stejně tak příjemné, jako tyhle dvě hodinky v Atlasu, do večera bych se roztekl slastí. Pokud mě do včerejška zajímalo, jestli je možné zamilovat se do filmu, tak dneska mě zajímá, jak ten film pozvat na večeři. Z toho vyplývá, že šťourat se v tomhle gejzíru krásy hnidopišským prstem je stejný nesmysl, jako si po nejskvělejším rande v životě stěžovat na to, že mohlo být lepší počasí. Rachel a Domhnall jsou tak sympatičtí lidi, že bych nejradši chodil s oběma najednou (i když Domík by na noc musel k tatínkovi), v povaze, pohledech a úsměvech Mary jsem pak naprosto jasně viděl střípky všech holek, které mi kdy buď samy vkročily do života anebo těch, jejichž vstup jsem si tak trošku umínil. To ve mně samozřejmě vyvolalo úvahy, jak bych naložil s tou kouzelnou schopností já sám. Nepřišel jsem na nic konkrétního, jen mám takové tušení, že by se výrazně zvedl počet katastrof. Zůstaňme tedy raději u "prožij každý den tak, jako by byl tvůj poslední." Že je to klišé říkají jen ti, kteří to neumí. (05.11.2013)