Hašišbába

Skvělá oddechovka. Je to takové reálné nakouknutí do dnešní Francie. (veselé, ale i jistém slova smyslu smutné) Film po chvilce v táhne do děje a všechno v tu ránu začnete prožívat s hlavní hrdinkou. Její nezdary a její úspěchy a doslova jsem se přistihl, jak jí fandim a držim palce, aby její podnikání vyšlo. Viděno v rámci Festivalu francouzských filmů v Lucerně a musim podotkout, že byl úplně plný sál. 80%. (17.02.2013)

Hašišbaba nevie čím chce zaujať a to ju trochu zráža. Chce to byť odlahčená huličská komédia, ale trochu aj vzťahová dráma. Až príliš veľký kontrast, to je asi najväčší problém, ale rozhodne nie jediný. Nemienim však iba kritizovať, veď ma celkom dostal prijemný hudobný motív a samozrejme samotná postava Paulette, ktorú výborne stvárnila Bernadette Lafont. Zaujímavá, ale na komédiu trochu nudná zmes. (03.10.2013)

Když Paulette odpojí telefon a exekutoři vybílí byt, rozhodne se svůj problém řešit nezvyklým způsobem. Začne prodávat drogy. Příjemná, nenáročná komedie od níž nečekejte salvy smíchu, spíš jen úsměv na rtech, ale také se při jejím sledování nemusíte stydět. A to není málo. Je to tak na tři a půl *, ale za hezké vyřešení situace na závěr, dávám 4! (27.09.2016)

Bílá vdova byla vtipnější, nápaditější a jednoznačně lepší. Hašišbába má zase větší důraz na rasové a sociální problémy (chudák babička Paulette bere důchod 600 euro a nemůže z toho vyžít - schválně, zkuste si to přepočítat na koruny). I tak ale v souboji filmů o drogových dealerkách v seniorském věku vítězí britský film. Ten už totiž od začátku pracuje s nadsázkou, zatímco francouzská komedie je zobrazená zprvu realisticky, aby pak chvilkami neústrojně přecházela do pohádkových momentů. Navíc jsou v logice děje díry jako v ementálu. /26. 2. 13./ Bílá vdova (26.02.2013)

Mně se to jako komedie moc líbilo. Nepostrádalo to šmrnc, vtipné gagy, samotný obsah byl neotřelý, dalo by se říct - alespoň pro mne jako diváka - jedinečný, babka prostě byla na dně a přišla k ní exekuce, a tak se rozhodla, že sedá na dýlerku drog. Díky neposednému vnukovi, míšenci a synu černošského policajta, přijde na nápad, jak prodávat drogy mnohem nenápadněji, totiž jako cukrářské zboží. Tím ovšem zničila okolní drogové gangy... Do konce jsem byl zvědav hlavně na to, jak se ze všeho vyvlékl scénárista, protože ukončit se každý příběh nějak musí. Asi by v běžném životě ta čtveřice žen s podmínkou nevyvázla. Bezvadná byla paní Alzheimrová... No, a když vyšly od soudu, rozhodly se prodávat cukrářské zboží. Jen jsem si povšiml, že na posledním záběru byl název cukrárny Jeanette-Amsterdam. Že by její cukrářství ani tentokrát nebylo jen tak obyčejné a pouze přesunuté do liberálního Nizozemska? (25.02.2017)