Mission: Impossible - Národ grázlů

„Good luck!“ Postmoderně sebeuvědomělá vysokooktanová špionážní akce se široko daleko nejlepšími akčními scénami, vtahujícím vyprávěním, hodně nepříjemným záporákem, velmi příjemnou ženskou postavou (vzhledem i jednáním) a množstvím nostalgických aluzí na seriál (kde se poprvé objevil Syndikát) i předchozí filmy (Moskva, králičí packa, motorky, zmínka o infiltraci do centrály CIA). Spokojeni by tak teoreticky měli být diváci, kteří za nejlepší z dosavadních dílů série považovali libovolný z předchozích čtyř. ___ Přes víceméně epizodickou strukturu je film semknutý nejen na úrovni menších dějových bloků, ale i díky jejich provázání. McQuarrie pro větší přehlednost neustále opakuje a do nových kontextů zasazuje klíčové informace, neztrácí ze zřetele ústřední téma osudovosti a náhody, díky němuž jsou některá rozhodnutí Hunta a Loana ospravedlnitelná (je snazší odpustit množství náhod filmu, který nahodilost osudu tematizuje), a nezapomíná, že natáčí akci týmovou, nikoli sólovou. Vztahy mezi členy týmu, ztrácení a získávání důvěry mezi nimi, nahrazují běžnou romantickou vztahovou linii, které se film k mé velké radosti dokázal zcela vyvarovat. (Postavě neohrožené dvojité/trojité agentky by podlehnutí Huntovu živočišnému charismatu pouze ubralo na věrohodnosti.) Skoro všechny akční scény jsou dynamizovány prostříháváním mezi více postavami a Hunt se opakovaně ocitá v situacích, z nichž by bez cizí pomoci ve zdraví nevyváznul. Sjednocení týmu zhruba v polovině filmu, kdy všichni čtyři poprvé sedí u jednoho stolu, je přitom klíčovým bodem obratu. Dochází k žánrovému posunu od „exotického“ akčního dobrodružství směrem ke špionážnímu thrilleru, čemuž odpovídá i změna barevného tónu (teplé barvy jsou vystřídány chladnými). Nadále sice jde hlavně o získávání a vyhodnocování informací, jenom už ne tak adrenalinovými cestami. ___ Potěšující zpestření v záplavě hlučných a rychle stříhaných akčních scén je také McQuarrieho pojetí akce. Scény jsou relativně přehledné, díky natáčení „naživo“ velmi fyzické a silný pocit nebezpečí vyvolávající (ta potápěčská si svou intenzitou nezadá s některými momenty z Gravitace) a znamenitě pracují také se střídáním delších a kratších záběrů, hluku a ticha. Každá z akčních sekvencí má mimo to vlastní vývojový vzorec a zároveň posouvá hlavní vyprávění (pověst IMF, dopadení Loana). ___ Kromě rozehřívací funkce plní parádně vygradovaná předtitulková akce úlohu posledního hřebíku do rakve IMF. Následující dvě velké akce jsou nejprve po vzoru seriálových epizod samostatně uvedeny (klasická hudba u Benjiho hrajícího na Xboxu předjímá scénu v opeře, Ilsino potápění v bazénu pak Huntovu podvodní misi) a každá z nich je strhující díky odlišnému způsobu distribuce informací. V prvním případě víme stejně málo jako hrdinové, a následně jsme stejně tolik jako oni překvapeni. Ve druhém je nám naopak plán dopředu podrobně vyložen a napjatě čekáme, kdy a jak moc se zvrtne. Třetí výraznou ukázkou chytré práce s diváckým očekáváním a nespolehlivým (resp. vše důležité neříkajícím) vyprávěním je akce v Londýně, naznačující nám, že víme více než některé postavy (Brandtův telefonát), aby se vzápětí ukázalo, že jsme ve skutečnosti byli navedeni na falešnou stopu. K obezřetnosti vůči tomu, co vidíme, co slyšíme a co si z toho na základě znalosti klasických vyprávěcích norem vyvodíme, jsme přitom vedeni již od vtipné scény na Kubě, která je Kubou jen napůl. ___ Podstatnou část zápletky můžeme vnímat jako jeden velký MacGuffin, jenž postavy akorát svádí z cesty vedoucí rovnou k cíli. Ale podobně jako třetí díl, i Rogue Nation je akčním filmem o akčních filmech, který na konstrukci nesoucí jeho akční scény sám upozorňuje. Ví, že my víme. Zná pravidla hry stejně dobře jako diváci a proto je uzpůsobuje vlastním potřebám a nebojí se od nich ani výrazně odklonit (zklidnění tempa a „multiplikace“ padouchů ve druhé polovině). Pro nás je ovšem podstatné, stejně jako u Hitchcockových filmů (se srovnatelně nepravděpodobným zápletkami), nakolik je tato hra s pravidly zábavná a napínavá. Za sebe mohu napsat, že maximálně. Apendix: Čtvrt hvězdičky k dobru za režisérův (kameramanův?) fetiš na dámské nohy a boty. 90% (30.07.2015)

Ať už je ten sájentologický Pygmej jakkoliv nesympatický, manipulativní a arogantní kokot, role si prostě vybírat umí a jeho poslední Nemožný auditing je toho nesporným důkazem. Rozhodně nejšťavnatější kousek z celé série, obsahující naprosto dokonale vyvážený mix kulervoucí akce, sryleru a rozličných zvratů a vyfikundací, po kterém jednomu nezbyde než šťastně zavrtět ocasem, utřít o trávu poslintanou tlamu, spokojeně obchcat rohy a běžet páničce ošukat nohu za to, že ho pustila do kina. A tak nezbývá než počkat, co s úplně stejným námětem provede nový Agent s povolením dělat odpudivé xichty, a doufat, že před příští misí způsobí pomatenému Tomíkovi nějaký zvlášť hnusný Engram zkrat na E-metru, odebere se za Habárdem do pekla pro slizké zmrdy a nový Propan Cunt bude už konečně ten Jeníček. (02.08.2015)

Nejlepší díl Mission: Impossible? Dost možná. Každopádně potvrzení velmi pozitivního kurzu ve vývoji série, která čím dál tím jasněji nachází svou tvář. Klasický mix akce, napínání a nadhledu se definitivně proměňuje v luxusní týmovku, jíž sice šéfuje Ethan Hunt, ale ohromně si užíváte souhru všech jejich členů. Christopher McQuarrie si každopádně udržel typické znaky svého rukopisu, takže si můžete vychutnat oldschoolovější pojetí blockbusteru, s jasnou návazností na staré bondovky i sedmdesátkové špionážní thrillery, výborně napsaný scénář, který šikovně hledá (i nachází) ikonické a velmi stylové momenty, a audiovizuálně prvotřídní podání. Scéna v opeře je určitě jednou z nejlepších sekvencí roku (a vztyčeným prostředníčkem Quantum of Solace), akce pod vodou fantastická, honičky s motorkami strhující. Výborná podívaná a parádní letní akční thriller. (30.07.2015)

Víte, už Jack Reacher mi přišel jako jízda hustě nafrčeného scénáristy na divokém duhovém dráčkovi, ale to mohla být náhoda. Ale ona zjevně nebyla:) A to jsme si už se "zhuntovanou" partou supertajných superagentů užili leccos. Ale on je prostě rozdíl mezi zastavením rotoru milimetr od krku, jízdou na podrážkách bot vedle silné jednostopé mašiny, vybombením Kremlu, a naprosto náhoďáckým zahaluzením přestřelky a odchytu padoucha tak, že jediné vysvětlení je, že to vlastně byl od začátku záměr hlavního hrdiny... ale chápu, že tak jako se Jack Reacher většině líbil, tak to asi nebude jiné ani tady. A co na tom, že si po dvou týdnech nepamatuju žádnou z šílených eskapád zakrslého Spidermana (ono mi to tedy dělá problémy už od třetího dílu), a že mi splývá, jestli tady dělala vizuální vějičku Paula Patton nebo Rebecca Ferguson? Tom Cruise se prostě svým rozhodnutím vytřískat ze značky M:I co nejvíc stal dalším z protagonistů žánru generických akčních výplachů s áčkovým rozpočtem. A Mission: Impossible tak už díky tomu nejsou událost roku, ale produkt jako každý jiný, Rychle A Zběsile po agentsku. Přesto se nemůžu přinutit jít do modrého, protože tenhle film dělá přesně to, co od něj čekám, a dělá to při okatém ukazování spousty peněz, které si do něj tvůrci mohli dovolit nainvestovat. Takže 70%. (09.07.2016)

Cruise je prostě fenomén. Hezoun z osmedsátek, který si ale vybírá hlavně kvalitní projekty, takže neskončil jak ostatní, kdepak je dnes třeba Eddie Murphy. U tohohle filmu občas zaskřípe logika či míra nadsázky, ale je to kvalitní snímek o agentovi, nasazený do kin v čas čekání na nového Bonda, takže ukojil aspoň trošku náš hlad. Christophera McQuarrieho by se měl Tom fakt držet!! 90%. (31.08.2015)