Sedm statečných

Totální spokojenost a důkaz, že tento příběh je tak univerzální, že když se ho chopí schopný režisét, tak má co nabídnout v jakékoliv době. Úvodní příjezd Denzela Washingtona na scénu byl naprosto epický a ty zlověstný trumpetky, co k tomu hrály, byly boží. Rasová rozmanitost hrdinů mi nevadila, člověk se v nich alespoň dobře vyznal. Já měl nejradši tlustého Vincenta D'Onofrio. Dostával mě jeho vysokej hlas. Haley Bennett parádní. (02.10.2016)

Název dělá filmu spíše medvědí službu než co jiného. Jmenovat se to třeba „Rychlí a střelhbití" tak by to jistě řada diváků skousla o poznání lépe a bez onoho nevyhnutelného (ať již většího či menšího) zklamání, že se duo absolutních klasik stříbrného plátna, co přežily a přežijí desetiletí, předělává formou efekt(iv)ní oddechovky na jedno použití, po které za pár (tý)dnů neštěkne ani pes. Na druhou stranu je tu ovšem ten nezanedbatelný fakt, že jakkoli je to westernové béčko na jedno podívání, tak je to až překvapivě zábavné a řádně rozmáchlé westernové béčko na jedno podívání, které se nebojí využít plátna „v plné palbě" i "k plné palbě". Čili sice spotřební a zbytečné, ale nikoli špatné. A v ryze žánrových momentech (gradovaná tenze před první velkou přestřelkou apod.) to umí i řádně potěšit, ne že ne. (26.09.2016)

Nechtěl jsem příliš porovnávat s původní verzí Sedmi statečných, v níž se to hemžilo silným charismatem hereckých ikon zvučných jmen jako Yul Brynner, Steve McQueen, Charles Bronson či James Coburn, avšak nešlo to jinak. V prvních minutách nové verze jsem byl relativně spokojený a užíval si občasných odkazů na Sturgesův počin, z nichž mnohé prakticky kopírují kultovní western z 60. let. Nemohu si pomoct, ale zatímco v Sedmi statečných od Johna Sturgese má každá scéna své místo a svoji velkou výpovědní hodnotu, jež nachází obrovskou podporu v geniální hudební složce a perfektních hereckých výkonech, jež jsou mimo jiné determinovány excelentně napsaným scénářem plným nezapomenutelných dialogů, v novém zpracování mi přišla řada scén zcela zbytečných či rozvláčných. Antoine Fuqua si pro diváky naservíroval řemeslně zvládnutou podívanou, která ovšem nemá zdaleka ten spád a náboj, který učinil z původního filmu legendu. Chybí tu charismatické osobnosti a pamětihodné scény (jako je např. jízda s funebráckým vozem, zkoušení mladého Chica, první setkání s Calverou, či svým pojetím i daleko zábavnější nábor pistolníků do finálního komanda). Dočkáme se tu sice snahy ukázat i něco z minulosti hlavních hrdinů, což v Sturgesově počinu není, ale možná právě proto byla starší verze působivější, neboť dávala větší prostor divácké fantazii o sedmi hlavních pistolnících a jejich předchozím životě. Stačí si porovnat scénu s nožířem z roku 1960 a 2016. Zatímco v Coburnově pojetí je dodnes dechberoucí a správně "chlapská", v nové je pouze zdařilejším místem z celku. Ne, opravdu nechci hanobit snahu o remake klasiky, svým způsobem jsem se na něj těšil, byť se značnými obavami, jež se nakonec naplnily, avšak při sečtení všech kladů a záporů nemohu být s hodnocením vstřícnější. Nejde o špatný western, avšak nese-li název jednoho z nejlepších zástupců tohoto žánru, měl by být o několik levelů výš, než je Fuquův film. Inu, já se u sledování stihl i nudit, což by se v případě party kolem Yula Brynnera nestalo ani po desátém, pche třeba i pětadvacátém zhlédnutí. Stačilo by, kdyby jen zazněla legendární znělka "pa-papa-da, pa-pa-dada-da, pa dá, ta da, dý dááá" a už bych měl sto chutí si Sedm statečných znovu pustit. V případě stejnojmenného filmu z roku 2016 bych si mohl pouze zanotovat výše uvedenou melodii v těch málo scénách, v nichž zazněla a snažila se tak navodit atmosféru nepřekonatelné klasiky staré více než 50 let. (27.12.2016)

Není to špatný film, napodruhé se mi bude nejspíš líbit ještě víc, protože mu nejde o nic jiného, než aby diváka dobře pobavil a neudělal si ostudu, a to je docela sympatický přístup. Stejně mě ale mrzí, že nevznikl nějaký nápaditější remake, který by Statečné zase posunul do jiného prostředí - vždyť to mohla klidně být gangsterka, příběh z druhé světové, studenoválečné retro, sci-fi z jiné planety... Podívejte se, co s tou okoukanou zápletkou onehdy dokázal Pixar v Příběhu brouka. (16.02.2017)

Sedm zbytečných. Hudební motiv Denzelova US Marshala ala Goldsmithův Alien byl fajn, ale tím veškerý výčet pozitiv končí. Expozice nájemné sedmičky, při které jen občas od boku vystřelí Pizzolatto, je odfláknutá a o jejich motivacích se příliš nedozvíme (mimochodem, ta Chisolmova se na konci ukáže stejně pragmaticky sobecká jako ta Coburnova v Důvod žít a zemřít), kýčovitý Fuqua z toho dělá Wild West Avengers a tolik opěvovaný finální akční nářez je nepřehledně sestřihaný až chaotický. No a pak je tu etnické rozdělení v čase, které by si zasloužilo hlubší analýzu. V roce 1960 hispánský bandita obtěžuje chudé hispánské vesničany a ti si k obraně najmou bílé pistolníky (Brynnerův Chris byl Cajun). A teď? Bílý kapitalistický arcibídák terorizuje chudé bílé vesničany a ti si k obraně najmou sedmičlennou skupinu s minoritním počtem bílých. Jaká je pravděpodobnost, že bledá trojice ve složení PTSD trpící jižanský zbabělec, na alkoholu závislý falešný hráč a obézní vrah obsadí na deathlistu medailové příčky? Stejně tak zaujme detail, že Bogueova početná banda je na jinak pestrém Divokém západě zcela bílá (až na jednu indiánskou výjimku, která jako ostuda rasy dojde potrestání). Je to další reflexe doby, která degeneruje přehnanou korektností, medvědími službami a falešnými pocity ublíženosti a viny? Docela by mě zajímalo, kam tohle za dalších 56 let dospěje. Teď vím jistě to, že western určený pro mainstreamové publikum je v jednadvacátém století mrtvý jak Calvera.. (22.08.2018)